Lockdown 2020
Kdo to zažil, ví o čem mluvím, kdo nezažil, jen těžko uvěří. Na konci roku 2019 se objevila v Číně nová neznámá nemoc, která se začala rychle šířit. Šlo o Coronavirus, který se měl údajně přenést z netopýra na člověka na jednom z místním trhů, ale mluví se i o úniku z laboratoře. Kde je pravda? Těžko dnes říct. V každém případě se virus rychle dostal z Číny do Itálie a posléze do celé Evropy a už začátkem roku 2020 vlastně řádil po celém světě včetně izolované KLDR. Počty nakažených rychle rostly, nemocnice se plnily a nikdo pořádně nevěděl, co má vlastně dělat. Jednotlivé země začaly zavírat hranice a podniky, aby eliminovaly setkávání lidí a zabránili šíření viru, všude se nosily masky přes obličej a v Česku jsme se dočkali dokonce i takových absurdit, jako zavření regionů nebo návštěvních hodin v obchodech vyhrazených pro důchodce. Něměl bych nic proti, to by ovšem v Česku nesměli vládnout choati pod vedením odborníka všech odborníků Andreje Babiše a tyto časy stejně jako většinu opatření ze dne na den neměnit.
Mne první vlna virové epidemie zastihla v Tyrolsku, kde jsem tou dobou makal na hotelu. Byla to ironie, ještě dva týdny zpátky jsme si s kamarádem ze situace v Číně utahovali a smáli se tomu, že nevíme, jestli už to třeba není i tady nebo to snad dokonce někdo z nás nemá a najednou jsme ze dne na den zavírali hotel a byli bez práce. Byl to neskutečný chaos a nikdo nevěděl, co má dělat. Většina lidí pracující na sezóně v Tyrolsku však měla v jednom jasno: sbalit se a prchnout. A tak jsme taky udělali. Hned dalšího dne jsme se rychle sbalili a zamířili do Česka, kde nás čekaly první dva týdny v karanténě. Tu jsem strávil u kamaráda Wojcka a po odbytí negativního testu na Coronavirus jsme byli volní. Sotva jsem obrdžel výsledky, vydal jsem se na celodenní pěší cestu domů a další dny se toulal Slezkem. Vydal jsem se i na pár ednodenních výletů do Jeseníků či Beskyd. To byste nevěřili, kolik zde bylo lidí a to včetně Smrku, na který jinak nikdo nechodí. Vše však bylo zavřené, lidé měli spoustu volného času a neměli co dělat, tak se to dá pochopit. Blázinec to však byl neskutečný.
Dny ubíhaly a přecházely v týdny a ty postupně skládaly měsíce a mne ta pomíjívá prázdná existence přestávala bavit. Nakonec jsem se rozhodl nakoupit základní vybavení a vyrazil na svůj první trek se spaním v divoké přírodě. Okamžitě mě to chytlo a během jara jsem prochodil Česko křížem krážem. Hned jsem věděl, že to je přesně to, co chci dělat ve svém životě i nadále. Toulat se přírodou, obdivovat krás světa a užívat si neskutečné svobody, kterou takový život nabízí. Je to paradox, ale právě světová pandemie změnila můj život k lepšímu a nakonec dala mému životu jasný cíl a smysl, protože díky dalším opatřením jsem nakonec začal cestovat světem, což mne naprosto pohltilo a naplňuje dodnes.
15. - 18. 5. 2020
Konec května 2020, Evropa se vzpamatovává z první vlny nové španělské chřipky či novodobého moru chcete-li, opatření se teprve začínají rozvolňovat a mne už toulky rodným Slezskem omrzely a doma se mi taky zrovna sedět nechce. Obzvláště ne za těch krásných jarních dní, které panovaly. No jo, ale co dělat?
Je to pár let, co jsem si zamiloval několikadenní přechody hor i toulky přírodou. Bivakovat jsem však už dlouho nebyl. Po letech se tak vracím ke spacáku a karimatce a vydávám se na Zlatou stezku Českého ráje.
31.5. - 1.6. 2020
Již během své cesty Český rájem jsem naplno propadl tomuto svobodomyslnému toulání přírodou. Jakmile jsem se tedy vrátil ze Zlaté stezky Českého ráje, začal jsem rychle organizovat a plánovat další přechody. Má první kratší cesta mě měla dovést do míst, která jsem nikdy dříve nenavštívil, a přesto je znal jako Narnii. Právě dominanta tohoto kraje se objevuje jak hned v jedné z úvodních scén mého kdysi oblíbeného filmu, ale i v samotné ukázce na film a okolní krajinu nám tak představuje jako magickou zemi za skříní samotnou.
6.6. - 14.6. 2020
Další z mých toulek covidového jara 2020 mne vedla na Šumavu, kde se ke mne po dvou dnech toulání přidali i známí. Ti však po dni deště prchli a já se k tomu zbabělému útěku nechal zlákat také. Celou cestu domů jsem si to vyčítal. Cítil jsem se tak poraženě, že jsem tu noc ani pořádně nespal. Ne, takto jsem si to opravdu neplánoval.
Když jsem se pak další den vzbudil, rozhodl jsem se pro něco naprosto nečekaného. Vysušil si věci, zabalil si, nesedl na vlak a uháněl přes celou republiku zpátky na Šumavu, kde jsem dokončil, co jsem si předesevzal.
19. - 21.6. 2020
Cesta ze Šumavy mne pro můj pohmožděný kotník dovedla ke kamarádovi do Budějovic, kde jsem strávil dva poměrně klidné dny. Až posléze jsem se vydal do Ostravy a zde na chirurgii, kde mi byl kotník převázán, doporučeno tři dny ležet a chladit a posléze nohu začít mírně zatěžovat. To pro mě znamenalo jediné. Nehledě na stav kotníku se vydat do Českého středohoří a zde nohu rozchodit. Předpověď počasí byla úžasná, realita však úplně jiná. Téměř celou cestu jsem mokl jak slepica a klouzal na blátě ...
23. - 28.6. 2020
První dlouhé období lockdownu se blížilo ke konci a mne čekal návrat k pracovnámu životu do Tyrolska. Ještě jeden cíl jsem si však pro tento tulácký měsíc naplánoval a to vydat se na aspoň týdení pochod po hranici se Slovenskem přes hřebeny Javorníků a Bílých Karpat. Asi bych to klidně šel i dříve, ale vzhledem k tomu, jaká byla dosavadní situace na hranicích, nechal jsem si tuto trasu až na konec měsíce. A dobře jsem udělal, režim na hranicích byl již uvolněnější, dalo se volně přecházet z jedné strany hranice na druhou a mnohá horská chata už měla opět otevřeno. Navíc mi počasí navzdory předpovědím po celou dobu přálo a já opět zažil jeden z nejúžasnějších horských pochodů. Co víc si přát!
Koncem června skončil Lockdown a padla všechna opatření. Slavilo se v ulicích, na Karlově mostě se pořádala velká žranice a my si mysleli, jak máme nad neznámou nemocí vyhráno. Kdybychom tušili, co nás čeká se skončením léta, asi by nám sklaplo a tak veselí a plní optimismu bychom nebyli, to už je však zase jiná kapitola našich životů i tohoto deníku. Návrat do normálních životů pro mne však znamenal především konec volného toulání se krajinou a návrat do pracovního života v Tyrolsku, kde jsem samozřejmě krom práce vyrážel také na jednodenní hřebenové a vrcholové tůry v mém okolí. Na pořádný několikadenní trek jsem se však za celé léto nedostal. Začátkem září jsem však dostal od mého vedoucího a taktéž velikého nadšence do horské turistiky dva dny volna a k tomu rovnou tip na dvoudenní putování kolem Kaunertalu po stezkách Dr. Angerer Höhenweg a Thomas Penz Höhenweg. Moc jsem neváhal, zkouknul obě trasy, naplánoval si kudy a jak se na ně dostanu i jak je přejdu, zarezervoval si místo na horské chatě Verpeilhütte, poněvadž Wildcamp je v Rakousku zakázaný a během pár dní vyrazil na svůj první alpský minitrek vysoko nad údolím Kaunertal. Stejně jako všechny cesty doposud jsem si i tento trek pořádně užil a alpské treky od chaty k chatě okamžitě zamiloval a vyrážím na ně rád každého léta, které trávím v Tyrolsku.