LÉTO 2021
Posledním květnovým dnem skončil půl rok prázdnin, který mi nadělila světová epidemie Koronaviru a tím odzvonilo i nekonečnému toulání se po Tyrolsku. Hotel, kde pracuji a jehož vedení mi umožnilo trávit čas bezstarostně v Alpách od konce listopadu do začátku léta, opět otevřel a my byli rádi, že zase můžeme pracovat a normálně žít. Ostatně za tu možnost zde zůstat a moci bydlet tak dlouho jsem byl neskutečně vděčný a byl jsem ochotný zkousnout mnoho. Tyrolsko se mi stalo novým domovem, který jsem doposud marně hledal. Poněvadž jsme však tou dobou jeli systémem 6 dní práce a den volna, na nějaké vícedenní treky nebyl čas ani pomyšlení. I přesto jsem se o jeden takový dvoudenní přechod Lechtalských alp pokusil a ten nedopadl vůbec dobře, ale o tom detailněji o něco níže.
Toho léta jsem tedy vyrážel spíše na jednodenní cesty do hor kdykoli to šlo. Být venku od rána do večera, to byl můj život. O volnu jsem tak běžně vstával dříve, než do práce, abych mohl vyrazit na nějakou pořádnou cestu hned ráno a po dni volna se vracel zničenější, než po týdnu v práci. Po všem, co jsem za poslední měsíce zažil to však nebyly jen takové procházky a lehká turistika jako předchozí léta, ale často pořádné extrémy, které jsem přímo miloval, neskutečně si je užíval a vlastně i tak trochu vyhledával.
Miloval jsem ten adrenalin, který takové cesty provázel, dobrý pocit, který mne po zdárném zdolání takové cesty naplňoval a především ty naplno prožité zážitky, které člověka jen tak nepustí a i když po letech vymizí, zůstanou v hlavě alespoň záblesky vzpomínek toho nejlepšího, co člověk zažil nebo obrázky těch nejkrásnějších míst, která člověk viděl a spolu s nimi stopa pocitu, který zde cítil a který ho cestou provázel. Člověk cítí vůni vzduchu, vítr na tváři, slunce v zádech a úsměv, který zdobil jeho tvář během sestupu zpátky do údolí. A i když to bylo dost možná mé nejkrásnější a nejaktivněji prožité léto v Tyrolsku, zápisků z té doby moc nemám.
Tenkrát jsem si totiž zapisoval jen vícedenní cesty a na sociální sítě nahrával spíše alba fotek bez popisku, protože zapisovat si jednodenní výlety mi přišlo jako naprosto zbytečné, což je při zpětném ohlédnutí velká škoda. Zápisky z té doby mám totiž pouze dva a to raport z mé jednodenní hřebenové výzvy na konci léta a pak z osudného výšlapu, kdy jsem si ošklivě natloukl koleno, které mne obtěžovalo ještě další měsíce. I přesto se pokusím něco zpětně aspoň zkratkovitě sepsat. O navštívených místech a tipech na tůry se však chci každopádně rozepsat v mém průvodci po Tyrolsku, který by měl být časem také velkou součástí tohoto blogu.
Celkem dobře si vybavuji, že hned jedna z prvních tůr toho léta mne vedla z obce Nauders na italských hranicích přes jezera Grünsee a Schwarzersee na Trojmezí (Dreilandereck) Itálie, Švýcarska a Rakouska nedaleko vrcholu Piz Lat. Proč jsem si tím tak jist? Protože to byl jeden z prvních dní, kdy mne začaly neskutečně ničit alergeny z probouzejících se alpských luk a krom toho, že jsem měl neskutečně ucpaný nos, jsem byl unavený jako nikdy a cítil neskutečnou potřebu spát. Normálně jsem se několikrát během dne někde natáhl a pospával ve stínu na trávníku a lépe se mi udělalo, až když jsem vystoupal výše nad hranici lesa. Teprve tady mi bylo o poznání lépe. Zde mne však čekal jiný problém a to překonávání strmých polí břidkého tajícího sněhu, který se od zimy bohaté na to bílé mokré svinstvo stále držel na některých svazích. Dodnes si pamatuji, jak šlapu přes strmý svah v místech, kde ani kleč nerostla a pod sebou vidím bílou klouzačku táhnoucí se do neznámých hlubin. Je mi jasné, že kdybych se zde vydal o rok dříve, tak se zde otočím nebo
Toulky nad Reschenským průsmykem
se to pokusím alespoň obejít. Po všem, co jsem za zimu zažil a nachodil za extrémy mi to však vůbec nepřišlo na mysl. Prostě to přejdu. Ani nesmeky k tomu nepotřebuji. Narazím na ještě pár takových polí a nakonec dojdu až na kolibu Rescher Alm na dohled na dohled italského jezera Lago di Resia. Teprve odsud zamířím zpátky do Nauders. Dodnes si pamatuji, jak jsem se po celém dni stráveném venku vrátil domů nabitý a plný energie. Slunko toho dne neskutečně peklo a já šel toho večera spát parádně spálený.
Tohle ovšem nebyla jediná cesta toho léta do této oblasti, která má co nabídnou a na nějakou cestu v Reschenském průsmyku a jeho okolí jsem vyrazil ještě několikrát. Jedna z mých cest mne vedla na celkem náročnou hřebenovou tůru, kterou doporučuji spíše pro zkušené Alpinisty. Ta mne po skalnatém hraničním hřebeni dovedla až na třítisícový vrchol Großer Schafkopf. Další z cest toho léta v okolí vedla přes ferratu obtížnosti D/E Tiroler Weg, která mne rovněž převedla přes další skalnatý hraniční hřeben a téměř třítisícový vrchol Plamorder Spitze (2985).
Další tůry, které v oblasti můžu doporučit jsou například Kaiserschützenweg, která vás od zachovalé pevnosti "Festung Nauders" (z venku krásná, ale uvnitř toho k vidění moc není) provede přes zákopy a kasematy z první světové války a u toho se můžete kochat krásnými alpskými panoramaty a zároveň dozvědět něco o životě vojáků v horách během krutých alpských zim nebo naopak na cesta Plamortweg, kde pro změnu narazíte na bunkry a opevnění z druhé světové války a která vás provede po italských hranicích s výhledem na jezero Lago di Resia či německy Reschensee, z něhož trčí věž kostelíka jako upomínka na zatopenou vesnici. Ostatně i cesta kolem jezera nabídne pohodovou procházku na celý den. Dalším historicky významným místem nedaleko Nauders je stará římská celnice Alfinstermünz na řece Inn.
Místa, na která se zde jen tak namátkově můžete vydat dále, jsou například Fluchtwand, kde hojně roste vzácná rakouská národní rostlina Plesnivec Alpský (Edelweiss) a kam se můžete vyšplhat také po velice snadné ferratě (spíše jištěné cestě) Edelweiss Klettersteig. Z ferrat však doporučuji spíše dlouhou a nenáročnou hraniční ferratu Goldgrat Klettersteig, která vás po hraničním hřebeni přivede na třítisícovku Bergkastelspitze, přičemž těsně pod vrcholem se nachází velice luxusní bivakovací chatka s božím výhledem. Kdo nešplhá ferraty, ten zoufat nemusí. Každá ferrata má svou sestupovou cestu a Goldgrat Klettersteig není výjimkou. I zde se tak dostanete po zadních kolem jezer Goldseen.
Z údolí na vrcholy třítisícovek
Další takovou kratochvílí, kterou jsem si po dlouhé zimě v Tyrolsku oblíbil, bylo zdolávaní nejrůzněších vrcholů nad dva tisíce metrů a často i třítisícových, na které jsem však většinou šlapal z údolí. Někdy šlo o absolutní nutnost, protože jsem se pro dopravní nedostupnost výše nedostal, jindy zase o výzvu, kterou jsem si na sebe ušil. Vyšlápnout až do nebes prakticky od kořene hory a ještě se vrátit zpátky do údolí je však challenge na celý den a pokud má člověk stihnout poslední spoj domů, musí vstávat opravdu brzo a vyrážet na cestu prvním autobusem. No co si budeme, byly i dny, kdy jsem volal kolegy a kamarády, zda by pro mne nepřijeli alespoň do Riedu po horou, na které jsem přebýval. Ono dostat se až sem nebyl nikdy problém, ale stihnout poslední autobus nahoru do Fissu, který jezdil v šest, to už někdy bylo nad moje síly. Nechyběly však ani výstupy na srdcové vrcholy v mém nejbližším okolí, jako jsou Furgler (3004m), Hexenkopf (3034m) nebo Planskopf (2803m). Nejvíce mne však v mém okolí překvapila a uchvátila hřebenová tůra od vrcholu Pezid (2770m) až na vrchol Hinterer Heuberg (2578m).
Stupfarriköpfle (2808m)
Jedna z takových cest vedla například na vrchol Stupfarriköpfle, kam jsme vystoupali na podzim přes sedlo Falkaunsjoch z údolí Pitztal s kamarádkou Natalou, se kterou jsme toho v zimě tolik zažili, a přesto se od začátku jara neviděli. Téměř celou dobu jsme stoupali lesy, které moc výhledů nenabízely, ale když jsme vystoupali na hřeben, výhledy nám doslova vzaly dech. Co na tom, že sedlo bylo našim původním cílem, já spěchal na autobus na druhé straně v údolí Kaunertal a ona na odpolední. Musíme někam na vrchol! A tak jsme celkem spontánně vyrazili na Stupfarriköpfle, odkud byl nádherný výhled na jezero Krummer See, kolem kterého jsme přišli a ostré skalnaté hřebeny nad údolími Pitztal a Kaunertal. K tomu ty krásné barvy podzimu!
Teprve tady jsme se rozloučili a každý zamířil kam musel. Ona do roboty v údolí Pitztal a já na autobus v údolí Kaunertal, přičemž si dodnes vybavuji, jak se pode mnou v jeden moment nečekaně urval kus úzké stezky, po které jsem sbíhal dolů. Naštěstí jsem tou dobou už nosil hůlky, díky kterým jsem to ustál. Že se nezlomila, nechápu, ale zaručeně mne zachránila od pádu o pár metrů níže. Ani v případě pádu by se mi však asi nic nestalo. Když jsem sestoupil ke kolibě Falkauns Alm, která se pode mnou zjevila zničeho nic naprosto nečekaně, ocitl jsem se v místech, která jsem znal z mého loňského treku po trase Dr. Angerer Höhenweg nad údolím Kaunertal. To už jsem věděl, že dál to bude v pohodě cesta a nečeká mne tu žádná zrada v podobě náročného terénu. Prostě jen lesní cesty a asfaltky. Ale taky jsem věděl, jak velký kus cesty mám ještě před sebou. Nezbývalo, než do toho pořádně šlápnout, abych se stačil dostat domů ještě dnes.
Výstup na Tschirgant (2370m)
Další taková cesta vedla na horu Tschirgant tyčící se nad městečkem Imst. Zvláštností této hory je, že má na pohled nezvykle ostrý kuželovitý tvar a je jen velice málo úhlů pohledu, ze kterých by nepůsobila jako ostrý špičatý kužel - a to nejen při pohledu z údolí, ale i při pohledu tímto směrem z okolních kopců. Opak je však pravdou, neboť se ve skutečnosti jedná o podlouhlý ostrý hřeben.
Toho dne jsem vycházel z nádraží v Imst-Pitztal Bahnhof, které leží na březích řeky Inn a tedy asi nejníže, co to jde. Vlastníkům vozidla motorového tipu však postačí, když svou cestu započnou na parkovišti za vesnicí Karrösten. Z parkoviště vás čeká velice mírné stoupání až ke “kolibě” Karröster Alm, kde můžete spočinout a dát si něco k snědku. Od Karrösten Alm budete pokračovat dále stále rovně po lesní stezce, dokud nevystoupáte do 2000 metrů, kde se stezka stáčí doprava a začíná prudce stoupat až na hřeben ve 2200 metrech. Zde můžete odbočit na nedaleký nižší vrchol Zwölferkopf a pak se vrátit na hlavní stezku a po té pokračovat až na Tschirgant. Jedná se však o cestu náročným kamenitým alpským terénem po obvodu prudkého svahu se srázem pod vámi, a tak je potřeba pohybovat se maximálně opatrně. Z vrcholu je výhled na Imst pod vámi, údolí Horního Innu, Ötztal i Pitztal a na druhé straně na hory svírající průsmyk Fernpass. Z vrcholu vás čeká opravdu strmý sestup po velice kamenité stezce, kde oceníte trekové hole a pevnější boty. Stezka se stáčí a nastupuje úsek jištěný starým neudržovaným prověšeným ocelovým lanem, které je místy vyrváno ze skály a tedy ne úplně dobře ukotveno. Po zdolání tohoto úseku dojdete k malé chatičce, od které vás opět čeká strmý sestup do lesů pod vámi, dokud opět nenarazíte na širokou lesní cestu, po které se můžete vydat zpět na parkoviště, případně odbočit ke Karrösten Alm a zde se po náročném výstupu osvěžit. Mne však čekal opravdu dlouhý běh deštivým počasím až na nádraží.
Gatschkopf (2584m)
Některé horské tůry toho léta nebyly o zdolávání nových vrcholů, objevování nových míst a nových výhledů, ale nesly se naopak ve znamení návratů do míst, kam jsem se podíval předchozí zimu, avšak ke zdolání cílového vrcholu nedošlo, i když vlastně chyběl jen kousek. Jedna taková cesta vedla přes vrchol Tialkopf na Gatschkopf (2584m). Tentokrát jsem však nevycházel z Fissu, ale z města Landeck v údolí pod horou, kam jsem dorazil za brzkého deštivého rána s pořádnou kocovinou po probdělé noci. Jako první jsem tak zamířil zprasit se do McDonaldu a až po té vyrazil na cestu. A musím říct, prvního půl dne to byl fakt boj a já si s chutí sedal na každou lavičku či pařez, na který jsem cestou narazil. Nevzdal jsem to však a odpoledne jsem stanul na Thialkopfu (2398m), odkud už to na Gatschkopf nebylo daleko. I když už mi tou dobou bylo dobře, cesta to byla náročná. Lezlo se hlavně po kamenech, člověk si tu a tam musel pomoct rukama a hlavně dávat bacha, kam šlape. Prostě nic na ponožky v sandálech s igelitkou v ruce. Jistý krok, bezzávraťovst a zkušenost s aplským terénem naopak výhodou. Nejlepší na tom bylo, že když jsem se vysápal na vrchol, dostavila se taková mlha, že nebylo vidět na krok. Z výhledů tak nic nebylo a cesta dolů na Thialkopf byla ještě hodně zajímavá. Z Thialkopfu už jsem zamířil domů kolem hory tak jako loni na podzim a opět dorazil za naprosté tmy. Cestou jsem navíc blbě zahnul po kraví stezce a v blátě narazil na velkou medvědí stopu, ze které místní nebyli zrovna nadšeni, když jsem jim ji ukazoval na fotce.
Hohe Aifnerspitze (2779m)
O poznání lépe dopadl další z mých návratů, který vedl na vrchol Hohe Aifnerspitze, kam rovněž vedla jedna z mých zimních tůr. Cesta od vrcholu Kleine Aifner však vůbec není pro zimní toulky horami a je to jedna lavinová past vedle druhé, a tak jsme naši cestu ukončili na nižším z vrcholů, tedy na Kleine Aifnerspitze. I zde jsem vyrážel až z údolí od břehů řeky Inn a protože vrcholu k tomu, aby byl skutečnou třítisícovkou, chybí jen 21 metrů, šlo opravdu o tůru na celý den. Dodnes si pamatuji, jak odpoledne stoupám na vrchol Kleine Aifner, zatímco v dáli můžu pozorovat bouřková mračna přecházející přes údolí horního Innu, na které jsem měl cestou opravdu nádherný výhled a ze kterých hustě prší. Chvíli jsem tak stál a pozoroval, kterým směrem mraky putují a na základě toho usoudil, že můžu pokračovat dále.
Zatímco jsem tak stoupal vzhůru, z vrcholu se hnali tu a tam jedinci, z nichž někteří mne zastavovali a ptali se mě kam šlapu a divili se, že nevidím, co se sem žene. Mi se však nezdálo, že by mi na tomto vrcholu cokoli hrozilo, protože mi vycházelo, že déšť tento masiv mine a maximálně jen tak lehce lízna, a tak jsem pokračoval dále. Za to jsem byl bohy odměněn a dostalo se mi jedinečné podívané, kdy jsem seděl na vrcholu Kleine Aifnerspitze a pozoroval, jak na protější hoře, kde jsem bydlel, hustě prší, zatímco nade mnou svítilo slunce.
Mračna přešla mi známé vrcholy, déšť zalil nedaleký Landeck a temnota pokračovala dále, zatímco za sebou zanechala krásnou duhu. Já v klidu poobědval a zamířil na vyšší z vrcholů Hohe Aifnerspitze, přičemž jsem cestou narazil na krásný bivak v podobě kamenné chatky jen nedaleko vrcholu. O tom, že zde jednou vyrazím přespat a ráno si vyšlápnu na východ slunce bylo v tu ránu rozhodnoto.
Z vrcholu jsem chtěl pokračovat po úzké okružní hřebenové stezce dále, ale tu jsem jednak neviděl a druhak už bylo celkem pozdě, a tak jsem to nakonec otočil a sestoupil do Kaunertalu, odkud jsem zamířil domů.
Lechtalské Alpy poprvé
Lechtalské Alpy jsou asi nejkrásnějším kouskem Tyrolska, jaký jsem zatím poznal. O jejich existenci jsem se přitom dozvěděl čistě náhodou během zimy v komentářích na mém jinak politickém Twitteru, kam jsem sem tam nahrál fotky z mých zimních toulek po Tyrolsku, když mi pod ně někdo z mých sledujících napsal, že tam pravidelně jezdí na dovolenou. Nikdy dříve jsem o spojení "Lechtalské Alpy" neslyšel, a tak jsem se začal zajímat a něco si o oblasti přečetl. Jakmile jsem zjistil, že jde o těžko dostupnou masovým turismem téměř nedotčenou osamělou část Alp bez lanovek a velkých středisk s překrásnou divokou přírodou bohatou na sytě zelená bezlesá údolí, tichá jezera a ostré skalnaté hřebeny s působivě tvarovanými horskými štíty a nezvykle ostrými vrcholy, kde potkáte kozoroha mnohdy častěji než lidskou duši, okamžitě jsem věděl, že by se mi tato část Tyrolska mohla líbit a zatoužil jsem ji poznat. Kouknul jsem tedy do mapy a ukázalo se, že to nemám vůbec daleko. Vždyť se pnuly hned nad mým okresním městem Landeckem. Od té doby jsem chtěl vyrazit do těchto kopců a pořádně poznat to kouzelné místo, které jsem si nakonec opravdu zamiloval a během následujících let ho prochodil křížem krážem, i když mé první cesty dopadly celkem katastroficky. A právě z těchto mých prvních cest do tohoto smaragdu tyrolska jsou i mé dva deníkové zápisky z tohoto léta.
20.7.2021
Léto bylo v plném proudu a dobíhalo své první třetiny, když jsem konečně zase jednou dostal dva dny volna. Ani mne nenapadlo, že bych je strávil doma a okamžitě jsem začal plánovat další dvoudenní cestu horami. Tentokrát jsem zatoužil poznat Lechtalské Alpy, které slibovaly toulání divokou téměř nedotčenou přírodou bez masového turismu. Na ty dva letní dny jsem tak měl jasný plán. Dám si dvoudenní hřebenový pochod tímto zeleným horským klenotem. Na první den jsem si přitom naplánoval 33km, další den jsem chtěl zvládnout ještě víc. Vždyť na Šumavě jsem jsem dal za jeden den 60km jak nic. No jo, jenomže Šumava nejsou Alpy a když si o některé části Alp přečtete, že je těžko dostupná, neměli byste to podceňovat a kouknout třeba taky na převýšení a terén. Dvacet kiláků vám pak bude stačit až nad hlavu. (Deníkový zápis →)
Lechtalské Alpy, prý jedna z nejkrásnější částí Alp téměř nedotčená člověkem a turismem. Tolik jsem o nich četl a stejně jsem tam nikdy pořádně nebyl. Ano, právě tam vedl můj další dvoudenní trip, kde jsem totálně pohořel, neboť jsem podcenil terén a převýšení. Když jsem o čtvrté odpoledne zjistil, že na chatu s noclehem mám před sebou ještě šestnáct kilometrů stejně nevyzpytatelným terénem, došlo mi, že jakákoli další snaha je marná a nejbližší možnou cestou se navrátil dolů do údolí. A přesto jsem byl těmi výhledy natolik okouzlen, že jsem se tam záhy vydal opět. Tentokrát však na jednodenní tůru mnohem schůdnější cestou. A právě toho dne při sestupu stačila jen chvilka nepozornosti a od té doby mé koleno trpělo ještě další měsíce a další roky se snad ještě ozývat bude. (Deníkový zápis →)
10.8.2021
Rozlučka s létem
Do konce léta zbývalo ještě víc jak dvacet dní. Do konce letních prádznin u nás zbýval den. A přesto bylo počasí toho dne velice ponuré. Bylo chladno, zataženo a na horách se převalovala mlha. Od rána pršelo a mi se nikam nechtělo, čemuž napomohla i dopolední kocovina po předchozí noci strávené s kamarády. Když se mračna rozestoupila, bylo vidno, že se na hřebenech drží první sníh. Bylo mi jasné, že během pár dní dosud zelené horské louky rychle zežloutnou a drobné keříky na horách obarví sytě rudé lístečky. Alpy se tak během velice krátké chvíle změní k nepoznání, budou však stále krásné. Létu však pomalu ale jistě odzvonilo na dveře už klepe podzim.
I přesto se odpoledne rozhodnu, že si dám alespoň malou osvěžující procházku. Nic náročného, prostě se jen projdu. No ale kam? Prošel jsem vsí tam a zpět a ačkoli jsem plánoval opravdu jen lehkou procházku, nakonec jsem se rozhodl vydat na jednu nedalekou třítisícovku. Jak to dopadlo? Naprostý extrém! V kraťasech jsem šlapal sněhem nad kotníky. Pokračovat dále, možná se tím bořím i po kolena. To mne coby otužilce však příliš netrápí. Problém nastává někde jinde. Jak jsem stoupal stále výše, mračna začala sestupovat stále níž, až jsem pomalu neviděl na krok. A když se v tom mlžném kraji ještě rozesněžilo, došlo mi, jak pošetilé by bylo pokračovat dále. Nene kamaráde, otoč se a šlapej zpátky, dokud vidíš vlastní stopu.
A tak jsem to otočil a dal se na sestup, přičemž jsem sebou párkrát plácnul o zem. Co dál? Sestup úzkou bahnitou stezkou, bažiny, že jsem si připadal jak železní páni u Sudoměře, spadané elektrické ohradnímy a na závěr jeden, který jsem musel tím bahnem podlézt. Asi je vám jasné, jak jsem vypadal. Prostě Jožin z bažin. Jeden by řekl, že mi stačilo na hodně dlouho. Opak je však pravdou. Když se během dalších dní zase udělá pěkné počasí a sníh roztaje, naplánuji si něco šíleného. Léto pravděpodobně končí a bylo by fajn se s ním nějak důstojně rozloučit. Hned další týden tak vyrážím na extrémní celodenní challenge, kdy zdolám deset náročných vrcholů v okolí a jeden dlouhý hřeben k tomu. A právě z těchto cest jsou další dva deníkové zápisy, které jsem si zde zpětně sepsal.
