Celodenní trip na Thialkopf a zase zpátky

15.11.2020

Dny v liduprázdném Tyrolsku plynuly a já si chodil ztichlými osamocenými horami zahalenými do barev podzimu a užíval si jedinečné babí léto, které se Alp drželo snad celý listopad. Tak krásně zde poslední měsíce opravdu nebylo. Mělo to své jedinečné kouzlo a během těch dní jsem chodil na tůry tak často, že jsem si připadal jako na nekonečném treku, jak jsem se cítil rozbolavělý a znaven. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem se vždy na konci dne vrátil na svůj pokoj, dopřál si teplou sprchu a noc v měké posteli. Hned brzy ráno jsem však vyrážel na autobus a mířil poznávat další kus neprobádaných hor v kraji, který se mi stával čím dál více novým domovem.

Jedno dne se mi ozval můj šéf a dal mi tip na další vrchol v okolí, kde jsem doposud nebyl. Prý ať se vydám na Thialkopf, že je tam krásně a bude se mi tam líbit. Inu dobrá, našel jsem si v mapách onen vrchol a začal plánovat cestu. Vidím, že Thialkopf se nachází až někde daleko na druhé straně hřebene, pod kterým žiji a teoreticky jsem ho mohl obejít více méně lesy po rovině lesy. To mi však přijde celkem nudné a nezáživné a raději volím náročnější cestu. Prvně se vyšplhám na sedlo Schönjoch nad naší vesnicí, odtud sejdu dolů do Urgtalu a posléze budu pokračovat horskými stezkami opět vzhůru. Oklikou se pak můžu klidně vrátit na pohodu domů.

Je krásné sluneční podzimní ráno a já vstávám. Nevyrážím však hned a ještě chvíli vyčkávám, než otevřou místní obchod, abych si mohl dokoupit nějaké jídlo na cestu. Nakonec tak asi vycházím o dost později, než bych na takovou tůru vycházet měl, ale mám se vracet do stejné vsi, ze které jsem vyšel a vím, že cesta zpátky bude v pohodě i za tmy, tak co. Čelovku na tyto své podzimní výšlapy už stejně beru klasicky pokaždé.

Nakoupím si tedy, posnídám a vyrážím na cestu. Vystoupám vesnicí vzhůru k lanovkám, po cestě vedoucí částečně po zímní zatím nesprovozněné sjezdovce vystoupám vzhůru a dále pokračuji horskými loukami a lesy, dokud nestanu při horské restauraci KuhAlm. Tu v zimě míjí sáňkařská dráha a sami ji označujeme za naši tankovací stanici, při našich zimních radovánkách, neboť se nachází presně uprostřed dráhy a vždy zde na drink zaskočíme. Teď mimo sezónu je však i ta zavřená. Zabočuji tedy doleva a po staré sáňkařské dráze stoupám vzhůru, načež míjím místa, kde se právě buduje nová a lepší dráha. Ještě však není dokončena a stará cesta na novou se nyní jaksi nenapojuje. Nezbývá tedy, než zdolat prudký výšplh po hlinitém drolivém svahu a přelézt na širokou lesní cestu. Po té záhy stoupám na Steineg a odtud ještě prudčeji po široké klikatící se silnici až na Schönjoch, odkud vede parádní hřebenovka až do nedaleké vesnice Serfaus či chcete-li na vrchol Planskopf a pak další už náročnější vrchol Rotpleiskopf. Tudy však dnes mé kroky nemíří.

Na hřebeni se ocitám někdy před polednem a to je ideální čas pro svačinu.

Něco málo tedy pojím, pokochám se výhledy na obě strany a pokračuji dále. Opět mám před sebou širokovou hospodářskou cestu, která se mírně klikatí do údolí. Místy to beru po sjezdovce, abych si ukrátil cestu a kochám se výhledy. Cestou je nějaká strouha, a tak si doplním svou filtrační láhev. Dobře jsem udělal, neboť jen o pár desítek výškových metrů narážím na potoky zmrzlé. Aby taky ne, jdu na severní straně hory, jsem už celkem hluboko v údolí a slunce sem celý den nezasvítí. I v zimě se lépe lyžuje na této straně ještě v dobách, kdy jižná svah tvoří zelené louky protkané pásy sjezdovek umělého sněhu. Asi zde musí být pořádná kosa, ale to já starý otužilec nyní nepoznám. Vždyť se v tyto dny ještě běžně chodím koupat do jezera.  

Cesta je široká a prašná, a tak ani nevím jak, začínám si prospěvovat "Nebuť prašná cestičko," z ruské pohádky Mrazík. Několikrát si to za klusu zapěji, minu restauraci Schöngalpalm a opět mizím v hlubinách lesa. Tady už to trošku znám, neboť jsem tudy jednou šlapal až do Landecku, kde jsem si raz kupoval brýle a chtěl mít z volna víc, než návštěvu optiky, a tak jsem se tam vydal pěšky, po celodenní tůře dorazil těsně před zavíračkou, vyřídil potřebné, dal pivko a zamířil autobusem zpátky domů.

Tentokrát však Landeck ani optika nejsou mým cílem, ale nad tímto městěm později stanu také. Chvilku tak kráčím podél stejného potoka, od kterého se má cesta nakonec odklání. Chvilku stoupám lesem a záhy se dostávám nad hranici podzimními barvami zahaleného lesa. Nádhera.  

Úzkou stezkou klikatící se vzhůru postupuji stále výše, stromy jsou stále zakrslejší a ubývá jich, až na ně nakonec narážím spíše ojediněle. Některé výhledy jsou však vskutku famózní. Cesta stoupá velice mírně a obchází spíše horu po svahu a strmější výstup přichází až někde pod Rauhköpfli. Ještě chvilku tudy stoupám vzhůru, ale nakonec mne dohání a zmáhá hlad, a tak usedám na kámen a dávám si celkem pozdní oběd.  

Odpočinu si, kusem žvance doplním energii a zvedám se. Ještě chvilku stoupám vzhůru, když tu se mi naskytne nádherný výhled na Lechtelské Alpy a pod nimi položené okresní město Landeck. Ani jsem nečekal, že ho dnes a takto uvidím, takže jsem výhledem neskutečně dojat. Když pak pohlédnu dále, spatřím vrchol a na něm se tyčící kříž. Ano, to bude Thialkopf. K němu je to však ještě řádný kus cesty a na závěr dost kruté stoupání.  

Nějakou dobu tak pokračuji uzounkou stezkou klikatící se po vysokohorských loukách. V jednu chvíli dokonce i sestupuji, což mne vůbec netěší, neboť to znamená jediné - o to větší výstup přede mnou a další výstup při návratu, kdy už bych raději šlapal jen rovně a dolů. Co se však dá dělat.

Zdolám zelené louky a terén se mění. Tráva mizí a nahrazuje ji svět kamení. Opatrně tak našlapuji na jednotlivé šutry a stále prudčeji stoupám vzhůru. Když někdy odpoledně stoupám ke Gipfelkrouzu, za nímž se sklání slunce, připadá mi, jako by byl večer a ono mělo každou chvíli zapadnout. Je to však pouze zdání okamžiku. 

Ještě pár kroků a jsem nahoře. Zatímco cestou sem jsem nepotkal ani živáčka, zde je celkem živo. Z druhé strany z Landecku totiž také vede cesta, a tou se vydali mnozí na svou dnešní tůru. Zdravím se tady s místními, kochám se výhledy a zkoumám cestu dále na Gathschkopf. Láká mne, ale je celkem pozdě, samotná stezka vedoucí přes skály vypadá nevyzpytatelně a je vidět, že ji dále pokrývají hromady sněhu. Nakonec se rozhodnu obrátit se a navrátit se domů. Však pro dnešek mám splněno a můžu se tam vydat kdykoli v létě. A taky že to udělám, když se zde jednoho dne vydám z Landecku, načež sotva vystoupám vzhůru, veškeré výhledy nenávratně zmizí v mlze.  

Opatrně tedy scházím nevyzpytetlným kameným terénem dolů, dokud opět nestanu jistou nohou na stezce táhnoucí se lukami. Tady přidávám do kroku a poněvadž se denní světlo začíná rychle vytrácet, spíše klušu a běžím. Už jsem opět na druhé straně kopce na pěšině táhnoucí se kolem hory, když tu se náhle utahování mé boty zahákne o kořen trčící ze země a sotva udělám další krok, tak se trhá. Bota se okamžitě stává volnou a ne příliš pohodlnou pro další pokračování a tak nezbývá, než se dát do improvizované opravy. Vytahuji zapalovač a pokouším se stavit oba konce šňůrky dohromady. K mému osobnímu údivu to funguje. Zatímco si tak však počínám, objevuje se zde z ničeho nic hajný až příliš nápadně připomínající čerta z pohádky. Chvilku poklábosíme a já se pak dávám na cestu dále. Když o kus dále narazím na otisky kravských kopyt v blátě, musím se smát. Asi opravdu čert.

Už je šero a já konečně scházím do Urgtalu, kudy se valí Urgbach, neboli potok Urg. A když přecházím po mostě a vidím po mé pravici vodopád, napadá mne, že právě ono šero by mi mohlo hrát do karet při pořizování fotky na pomalé snímání. Ano, funguje to. Človek se takhle na večer obejde bez filtru, prostě paráda.

Vystoupám zpět pod Schöngalpalm, odkud už vede široká hospodářská cesta obcházející horu až do mé vesnice. Tou se dám. A poněvadž už je opravdu temné šero přecházející v tmu, nasazuji čelovku a svižným tempem valím do Fissu, než začne řádně mrznout. I když mne mine pár aut zaměstnanců a správců místních lanovek či lesů, kteří mi nabízejí svezení, já to vždy zdvořile odmítám. Tuhle cestu jsem si vzal do hlavy a tak ji i dokončím po svých. Ale děkuji. Na milejší lidi nikde jinde než v Tyrolsku snad ani nenarazíte. 

← Furgler

Glanderspitze →