"CorfuTrail" - Den 4.

Velké zklamání

Ráno se budím a ačkoli jsem celou noc prospal, cítím se značně unaven a vyčerpán. Z hamaky se tedy jen tak nesoukám a dávám si ještě dost na čas. Nakonec ji však přeci jen celkem neochotně opouštím a velice pomalu si balím věci do batohu, hážu ho na záda a vydávám se hledat cestu k přístřešku za obcí Krini, kde jsem myslel, že bych mohl nocovat, ale nakonec jsem tam jaksi nedošel. Šlapu tedy mezi rozložitými olivovníky a ačkoli stezku, kterou jsem přišel jasně vidím, cestu dále po krátké chvíli ztrácím a znovu nenalézám ať koukám jak koukám. Směr však znám, a tak se plížím sadem celkem naslepo, dokud nestanu na dohled od obce. Tu usedám na jednu z drobných zídek rozdělující sad a začínám snídat. Můj žaludek však dnes není úplně připraven stravu přijmout, dělá se mi nevolno a mám co dělat, abych jídlo v sobě vůbec udržel. Mám před sebou však pořádný kus cesty, a tak je potřeba se pořádně najíst. Zítra večer se má dost zhoršit počasí a s mým nefunkčním tarpem bych jen nerad někde nocoval, a tak bych rád dnes urazil co největší kus cesty, abych měl šanci ukončit trail do zítřejšího večera a přespat někde v suchu a teple. 

S pořádným přemáháním se tedy nasnídám a vyrážím na cestu, během krátké chvilky projdu Krini a pokračuji dále. Cesta naštěstí klesá a je příjemné jarní ráno, takže se mi záhy dělá mnohem lépe. Zasněně tak pokračuji lesnatou krajinou, přičemž mě má stezka po nějaké době dovede k obrovské skále. Úzká stezka pak vede podél ní a klikatí se do zelených lesů kontrastujících s modrou mořskou hladinou. Dívá se na to nádherně, má fantasie pracuje a vymýšlí si nejrůznější příběhy a mé nadšení k dalšímu putování po včerejšku roste. Rychle tedy scházím a pokračuji lesy na letovisko Agios Georgios. Ještě než tam však stačím dojít, opět mne dohání únava a dělá se mi hodně nevolno. Usedám tedy na okraji silnice a odpočívám. 

Po nějaké době projíždí jeden místní, zastavuje a vida můj klobouk, automaticky spustí německy. Varuje mne hlavně před hady, že si mám na ně opravdu dávat pozor a že si nedělá legraci. Pak opět pokračuje ve své cestě kdo ví kam. Já vstávám a pokračuji ve svém putování. Je mi o něco lépe. 

Blíží se poledne a já přicházím na okraj Agios Georgios. Má cesta by mě měla vést asi po pláži, ale zde hrabou bagry, a tak jsem nucen ze stezky sejít a nějaký kus pokračovat ulicemi městečka. Zanedlouho jsem na hlavní ulici nedaleko marketu, a tak si jdu dokoupit vodu a opět nějaké to jídlo, které by se mohlo hodit během dne. Chtělo by to sehnat hlavně pečivo, ale to zde nevidím. Budu se muset podívat jinde. Jak tak však procházím mezi regály, přichází na mne nevolnost, jakou jsem doposud nezažil. Jsem malátný, slabý, hlava se mi motá a sotva stojím na nohou. Absolutně nechápu, co to se mnou je. 

Opouštím krám a vycházím ven. Pořádně piju a domýšlím se, co by mi mohlo snad pomoci. Pořádně se najíst! Malátným krokem tak šlapu ulicí na pláž a podél té pak pokračuji, dokud nenarazím na nějakou tavernu, která làká nápisem Steaky. Sedám si ke stolu a v zápětí je u mne sympatický číšník. Po těch pár dnech, kdy jsem všude cpal jen gyros, si chci dát pořádný steak, abych se nasytil a nabral sil, sezóna však ještě nezačala, a tak není k mání. Hlavně ho máte velkým v nabídce vy kreténi! Prý zde ale mají výborný Gyros. No paráda. Sem s ním! To jsem dlouho nejedl. Naposledy včera k večeři a před tím k obědu!

Řecký salát samozřejmě nesmí chybět a místní Corfu Beer jak by smet. Ještě kafe na závěr a je mi o poznání lépe. Nikam však nespěchám. Panují stejně nesnesitelná vedra jako v Albánii, a tak rád posedím, pak se na půl hodinky vyvalím na pláži, abych se trošku prospal a až teprve pak vyrážím. Ještě si však skočím do dalšího marketu pro chléb. Nevolnost a slabost je zažehnána, je mi o dost lépe a já vyrážím pln očekávání na cestu.

Sotva opustím město, čeká mne tak první stoupání. Jdu však lesy a přírodou a zatím jsem v pohodě. Po nějaké době však opouštím les a opět přecházím na asfaltku. Před sebou vidím první z vesnic, kterou musím projít a za ní další. Zatím to vypadá v pohodě a nemůžu se dočkat, až takto vystoupám na hřeben, který jsem sledoval předchozího dne před sebou. To se však nestane, poněvadž celá cesta pak pokračuje převážně po asfaltce a mezi vesnicemi, mnohdy se zbytečně klikatí a vrací chodce do téměř stejného místa, ze kterého vyšel, jen aby si prohlédl jedno zajímavé místo v jinak celkem nezajímavém prostředí. Značení je navíc tak chabé, že ho člověk buď snadno přehlédne, anebo naopak zdlouhavě hledá. Na jedné křižovatce už se fakt rozčílím a začnu nadávat na celý ten ostrov, který mne od prvního dne převážně štve. 

Jak den postupuje, přichází odpoledne a mne cesta přestává stále více bavit. Jsem znuděn, znechucen a pociťuji značnou únavu a vyčerpání. Neustále někde posedávám a odpočívám a nemách chuť jít dále. Je neuvěřitelné, jak člověk únavu pořádně pocítí až tehdy, kdy ho cesta opravdu nebaví. V krásných horách naopak i po tolika dnech putování zdolávám vrcholy a hřebeny navzdory únavě, kterou sotva pociťuji pro překrásná panoramata, která se mi nabízí a člověka nabíjí jít dále.

K večeru mne však cesta zavede do přírody, kde kráčím docela hezkou krajinou. Některé stromy mne upomínají na enty z Pána prstenů, kterého cestou poslouchám také jako audioknihu. Je zde dokonalý klid a i já si klidně kráčím dále. Konečně nějaký relex a pěkná místa. Jak se však blíží večer, přichází na řadu ještě jeden výstup. Možná to není příliš strmý a dlouhý, ale mě se toho dne už takový zdál. 

Vystoupám tak až do obce Sokraki a musím říct, že mám dost. Jeho ulicemi sotva šlapu a jsem neskutečně rád, když narazím na Tavernu, kde si chci hlavně dokoupit vodu, protože žádné prameny cestou samozřejmě nejsou. Beru si také pivo a sedám si ven, načež přichází majitel a chce si se mnou povídat. Když si mne však prohlédne, odbíhá do lokálu a za chvíli mi přinese malý talířek s kousem klobásky a hranolkami, které tady právě dělá a takto je lidem co přijdou rozdává. Pak se se mnou konečně dává do řeči.

Zajímá ho, zda jdu Corfu Trail a sám cestu komentuje, že jdu od dola nahoru místo zeshora dolů a zda mne to tak baví. Také se ptá odkud jsem, co dělám, přijde na cestování a strašně dobře a přátelsky si nakonec popovídáme. Nakonec se však rozloučíme a já se vydávám hledat místo pro nocleh. Cesta mne však vede stále vzhůru do hor a po obou stranách rostou husté křoviny. Nemám cenu se jimi prodírat, natož pak najít místo pro nocleh či pověsit hamaku. Jsem tak nucen ještě za šera pokračovat dále, dokud křoví po jedné straně neskončí a neobjeví se malá loučka porostlá vysokou trávou a četnými malými stromky. Cestu tak opouštím, beru nafukovačku a spacák a jdu na kutě. 

← Corfu Trail - Den 3.

Corfu Trail - Den 5. →