Dobrodružství v Dolomitech

23.5. - 29.5. 2022

Říká se, že Dolomity jsou snad nejkrásnější pohoří Evropy a i já to mohu konečně potvrdit, neboť i zde jsem se letos na jaře vydal. Bylo však ještě stále jaro, a tak ve výškách nad dva tisíce metrů stále ležel sníh a nebylo ho zrovna málo. Do toho se mi počasí neustále točilo jako v březnu, a tak jsem si užil deště, husté mlhy, horké dny, kroupy, horskou bouřku, sníh a mráz a spoustu dalšího. Sezóna navíc ještě nezačala, a tak byla většina chat a dalších stravovacích podniků stále zavřena. Člověk si tak vše musel tahat na zádech a několikrát denně si vařit v přírodě. Samotné toulání Dolomity tak nakonec bylo jedno malé dobrodružství spojené především s náročnými výstupy, zdoláváním přírody a nocováním na neobvyklých místech neobvyklým způsobem odměněné naopak krásnou přírodou a naprosto úžasnými panoramaty. Když si však při zpětném pohledu vezmu, co vše jsem viděl a kolik jsem toho zažil, přijde mi jako nemožné, že celé mé toulání trvalo pouhých pět dní a sám jsem měl dlouho za to, že jsem zde strávil víc jak týden určitě.  

Za celý svůj letošní Eurotrip jsem počasí s výjimkou přejezdu z Albánie na Corfu vlastně příliš neřešil. V posledních dnech však na mnoha místech Evropy udeřily hodně silné bouřky a například takové rovinaté Německo to hodně šeredně odneslo. Proto jsem i já začal bedlivě zkoumat předpověď počasí. Opravdu nerad bych někde ve dvou tisících metrech či výše zažil pořádnou horskou bouři. K mé smůle byla na první tři dny mé cesty hlášena červená výstraha před bouřkami. Lístky jsem už však měl dávno koupené, noční vlak z Vídně do Innsbrucku měl vyšel skoro na sto Euro a Rakouské dráhy navzdory pojištění proti zrušení cesty vrací sotva polovinu ceny. Nakonec jsem se tedy rozhodl přepravit do Bolzana, zde narychlo na první dva dny vyřešit nějaké ubytování přes Airbnb a první dva dny přečkat zde, s tím že pak už to snad nějak půjde. Aspoň se mi trošku doléčí mé rány z Tater. Zde jsem totiž uklouzl na zledovatělém svahu a stehna od zadku dolů jsem měl tak spálená, že stále pořádně pálela a především vypouštěly nějakou hnisavou tekutinu, která tvrdla a lepila se na spodkách i kraťasech. Odlepování oblečení po delším sezení či ležení bylo velice bolestivé. Navíc si přiznejme, kdo by se po noci strávené ve vlaku a dalším půl dne v autobuse hnal rovnou na další trek. 

Někdy dopoledne jsem se tak přepravil do Bolzana a odtud dále do centra města. Ubytovat jsem se však mohl až po třetí odpoledne, a tak jsem si zašel na dobrý oběd, s krosnou na zádech prochodil historické centrum města a především zašel do lékárny pro nějaké masti, dezinfekci a převazy na má hnisající stehna. Počasí bylo navzdory předpovědi nádherné, oblaha modrá a slunce pěkně hřálo, a tak jsem se rozhodl zdejší krátký pobyt brát spíše jako dovolenou a užít si pohodového pobytu v tomto krásném alpském městě. Jeden by ani neřekl, že jsem v Jižním Tyrolsku, které ještě před sto lety bylo součástí Rakouska. 

Pak už se však přiblížila třetí odpoledne a já vyrazil k ubytování u hostitelky Helene, kde mne přivítal její šikovný syn Filip, který pravděpodbně chodil ještě na první stupeň základní školy. Bylo však vidět, že s ubytováváním hostů u nich doma už má nějaké zkušenosti. Opravdu šikovný chlapec.

Ubytování to bylo vskutku útulné a všude byla spousta motivačních citátů do života. Sotva jsem však vylezl na balkón, zarazil jsem si do nohy hodně velkou třísku. Ačkoli jsem ji vytáhl, chodidlo nepřestávalo ani další dny bolet. Zjevně tam kousek zůstal, ale já nic neviděl, ač jsem se ji pokoušel nalézt sebevíc.

Odpoledne jsem ještě jednou vyrazil brouzdat ulicemi města, tentokrát už ale nalehko. Musím říci, že více než jako v Tyrolsku jsem si zde připadal jako loni ve Španělsku. Kopce kolem Bolzana mi vůbec nepřipomínaly Alpy a všudypřítomné palmy iluzi vzdálených jižních krajin ještě více umocňovaly. Po projití mnoha zajímavých míst a dosyta najeden jsem se však navrátil na pokoj a rychle usnul spánkem spokojených. 

---

Druhý den ráno vstávám a venku je navzdory předpovědi opět krásné počasí. Opouštím tedy pokoj a v kuchyni už na mne čeká nachystaná snídaně - nějaké pečivo, jogurt, müsli a tak dále. Najím se tedy a opouštím bydlo, odkud se vydávám na nedaleký hrad Runkelstein. Je to malý hrad, avšak s celkem zajímavou expozicí. Především jsou odsud ale krásné výhledy na okolní krajinu. 

Z hradu se pak vydávám na pěší pochod zpět do Bolzana, kde chci navštívit v prvé řadě zdejší South Tyrol Archeological Museum, které se stalo domovem nejznámějšímu evropskému pračlověku -  Ötzimu, jenž zde leží vystaven. Samo muzeum má však mnohem více k ukázání a na asi čtyřech patrech nabízí jak velice zajímavé nálezy, tak i rekonstrukce oděvů a pravěkého života. Je zde také spousta doprovodného textu a filmového materiálu, takže zde člověk zabije opravdu spoustu času. 

Když však muzeum opustím, už toho nemám moc co dělat a spousta míst, které mi Helene v SMS hned prvního dne po příjezdu sama od sebe vypsala, se nachází příliš daleko a to včetně Messnerova horského muzea. Na to vyrazit tam až nyní je opravdu celkem pozdě. Bloudím tedy ulicemi, zatímco venku je stále odpornější vzduch. Takové dusno jsem snad nikdy nezažil a stále více věřím, že se dnes konečně přižene bouřka a další dny budou už klidné. 

Taky se tak večer stane. Takovou blýskanici jsem už hodně dlouho neviděl a jsem nakonec rád, že ji pozoruji z poza okna své prosklené terasy. Ještě před tím jsem si však stihl zajít na pořádnou večeři, přičemž jsem byl svědkem celkem úsměvného rande. Zatímco chalan chtěje udělat dojem si objednal pouze salát a vodu, borka si na prasáka poručila rovnou burger s hranolkami a pivo. No, mne rozhodně zaujala víc než on ji a to ji pak ještě cyp řekl, že jí zaplatí jen to pivo. Měl jsem teda o Italech lepší mínění.

Na pokoji jsem toho večera mnohem dříve než předchozího dne a to ještě před bouřkou. Aspoň jsem stihl prohodit ještě pár slov s mou milou a velice sympatickou hostitelkou, již jsem doposud neviděl a které je právě takové cestování jako to moje velice blízké. Pak už však šup do hajan a další den hurá za dobrodružstvím. 

A co že bylo vlastně mým cílem a na jaký trek jsem se zde vydal? Nakonec jsem si vybral trasu Dolomiten Höhenweg 9, což jak jsem později zjistil, je vlastně trasa Alta Via 9. Ta patří k síti 10 stezek přecházejícím Dolomity a jako jediná je v délce 176km přechází z východu na západ (tohle jsem naopak před cestou věděl). Všechny ostatní cesty je protínají ve směru sever-jih a Alta Via 9 se tak s nimi občas křižuje, přičemž startuje jen nedaleko hlavního města Jižního Tyrolska - Bolzana, odkud na její začátek zajíždí také autobus. Trasa pak vede krásnými oblastmi jako Seiser Alm a Sexten, po stezkách s nádhernými výhledy vysoko nad Cortinou d´Ampezzo či kolem ikonického symbolu Dolomit Tre Cime a po po nechvalně známém úseku via ferraty zvaném „Strada Degli Alpini“, který byl vybudován během první světové války. Tam až jsem však dojít neplánoval, protože mne tlačil čas a za Tre Cime jsem to chtěl otočit do Rakouska, kde jsem měl každou chvíli nastoupit do práce. Navíc mi bylo jasné, že ne vše to bude k vůli sněhu ve vyšších nadmořských výškách schůdné, a tak měla být trasa Alta Via 9 spíše orientační osou mého putování a udávat mi směr chůze. Abych pravdu řekl, těch úseků jsem zas tolik nevynechal a i když jsem některá místa obcházel, nelituji. Dolomity jsou nádhrné opravdu všude a člověk snad nemůže udělat chybu, ať už se zde vydá kdekoli. Za mne šlo o snad nejkrásnější trek, na jaký jsem se kdy vydal a zároveň jedno velké nezapomenutelné dobrodružství.

← Vysoké Tatry - Den 3.

Dobrodružství v Dolomitech - Den 1. →