Dobrodružství v Dolomitech - Den 5.

Winter is coming

Nad ránem se už po několikáté budím, abych opět dofouknul karimatku. Pak se ovšem rychle nořím do vyhřátého spacáku, kde bych klidně vydržel zalezlý i půl dne, bylo-li by to možné. Raní mrholení se však záhy mění, začíná pršet a můj spacák se celkem rychle stává mokrým. Netrvá dlouho a pociťuji jeho chladné vlhké stěny na vlastní kůži. Lezu tedy ven, bleskově se oblékám a spacák balím do batohu. Neskutečně mrzne a první kapky ranního deště záhy nahrazuje sníh. Zatím však sněží jen lehce. 

Už mám téměř vše zbalené a chybí schovat jen neprosto nefunkční a pro další putování nepoužitelnou nafukovací karimatku. To už mám však ruce tak zmrzlé, že nemám nejmenší šanci ji pořádně smotat natož pak schovat do vaku, kam patří. Po několik minutách marného zápolení to vzdávám, sroluji ji a nechávám v popelnici u stěny chaty.

Na přípravu jídla dnes nemám ani pomyšlení. Do jedné kapsy si schovám jablko, do druhé dvě tyčinky a vydávám se na cestu pryč odsud. Mlha je jako mlíko, vidím sotva pár kroků před sebe, do toho neskutečně mrzne a stále více sněží. Nakonec si na ruce natahuji aspoň dva páry špinavých propocených ponožek, což celkem pomůže proti mrazu. Jíst s tím je však odporné a rozbalit si proteinovou tyčinku teprve krajně nemožné. Musím si tak pomáhat zuby a připadám si jako velice primitivní člověk či dokonce zvíře. 

Cesta mne vede kolem jakéhosi takto vysoko v horách položeného kostelíku a dále kolem další zavřené chaty Rifugio Lavaredo, z výhledu na Tre Cime však stále nic nemám. Mlha neopadá, neopak houstne a stále více chumelí. Cesta se táhne, mírně stoupá a vede mne na Forcella Lavarendo, kde ze široké silnice spojující zdejší chaty přecházím na úzkou vysokohorskou stezku. Netrvá dlouho a jsem nucen přecházet další sněhová pole, tahle jsou však po dnech tání zmrzlá a tedy pořádně tvrdá a taky kluzká. Vrstva čerstvého sněhu mu na schůdnosti nikterak nepřidává. Obzvláště jeden takový úsek mi dá celkem dost zabrat. Zkouším to po okraji, ale ten se po pár krocích začíná odlamovat. Z vypětím sil tedy šplhám zpět a úsek obcházím. 

Chumelí, pro mlhu není pořádně vidět, ruce i nos mám zmrzlé a stále pokračuji po úzkých stezkám mezi skalami a kamením v kraťasech a tenké goretexovce chránící dobře před deštěm, ale nikoli před mrazem. Nakonec však vyšplhám na Dreizinnenhütte, odkud už mne nečeká žádné další stoupání. Jde však o v mapě čárkovaně značenou trasu, a tak terén není kdo ví jak schůdný. Sestup je tak velice náročný a trvá dýl, než bych si přál. Nakonec však docílím hranice lesa, kde pomalu ale jistě chumelení nahrazuje jarní déšť a i stezka se stává schůdnější. 

Když dorazím k Rifugio Fondo Valle, mám konečně vyhráno a to nejhorší definitivně za sebou. Nyní už mne čeká jen cesta po širokých zpevněných cestách místními lesy a to stále dolů. Hravě tak zvládám kilometr do deseti minut a kvapným tempem se blížím obci Sexten/Sesto, než ho však docílím, instinktivně odbočím na bližší Moos. Dříve nežli tam však dorazím, řádně vymrznu a především vyhladovím, a tak jsem rád za první restauraci, která se mi cestou tímto městem naskytne. Ta se nachází v přízemí hotelu Loewenwirt a ačkoli jsem špinavý, smradlavý a vůbec se zde nehodím, je to nyní to poslední, co by mě zajímalo. Okamžitě si obědnávám horký čaj pro zahřátí a skvělou polévku. Nakonec si dávám i hlavní chod a mé neplánované posezení se nakonec celkem protáhne.

Po jídle restauraci opouštím a ještě chvíli si hraji s myšlenkou, že to do Rakouska ještě dojdu. Jakmile však vylezu ven, okamžitě zase promrzám. Ne že by byla taková zima, ale půldenní mrznutí udělalo své. Stačí vyjít na vzduch a jsem zpátky tam, kde jsem byl před návštěvou vyhřátého podniku. Navíc je mizerné počasí a veškeré hory se ztrácí v mlze. Nevím tedy, co bych z toho měl. Leda bych tak dorazil hned na začátek sezóny pořádně nachcípaný a cestou viděl pěkný kulový. Nakonec se ten kousek rozhodnu dojet autobusem a vlakem, přenocuji pěkně v teple na hotelu v Lienz in Osttirol (kde si také konečně dopřeju teplou sprchu) a následujícího rána vyrazím zpět domů do Fissu. Po tomhle měsíčním dobrudružství v přírodě napříč Evropou se mi tam však vůbec nechce a hlavou mi celou dobu jede myšlenka "Sakra, proč se tam vůbec vracím a co tam budu dělat?"

PS: Hádám, že tady ten borec už letos neotevřel. Na tuto chatku jsem narazil krátce po přechodu z hor do lesa. 

← Dobrodružství v Dolomitech - Den 4.

Srdcem Lechtalských Alp - Úvod →