Dětství

Myslím, že coby devadesátkové dítě z chudých poměrů z maloměsta kousek od Ostravy jsem měl relativně krásné dětství, o kterém si poslední genereace můžou nechat jen zdát. Chytré telefony byly jedno velkcé sci-fi a vysedávání doma na počítači pro nás bylo velkou neznámou. Od rána do večera jsme lítali po venku a dostat zaracha pro nás byl ten nejhorší možný trest. Dnes je tomu hádám přesně naopak. Vypni pořítač a padej si hrát ven a děcku se pomalu hroutí svět.

Když venku vidím skupinu děcek sedících s telefony v rukách, je mi smutno. Největší technický zázrak naší doby byl tetris za pár kaček od vietnamců, tamagotchi a později tlačítková nokia a na ní hra snake. Nic z technických vymožeností doby těm dnešním dětem však nezávidím. Nejvíce času jsme trávili venku a tak to také má být.

Běhat po sídlišti, lézt po stromech a stavět si bunkry v křovinách mezi loukou a polem za městem, to byl náš denní chléb. To bylo neštěstí a zlosti, když nám někdo vyraboval naše křoví, které jsme si týdny zkulturňovali bordelem ze smeťáku. Teda ne že bychom chodili na smetiště, ale čas od času se u nás na sídlišti objevili obrovské kontejnery, kam lidé vyhazovali všemožné haraburdí, které jim doma překáželo - starý nábytek, staré koberce, židle, křesla, elektroniku ... zkrátka vše, co už nikdo nepotřeboval. Ani si neumíte představit, jaké to pro nás byly poklady a jak nadupané naše úkryty v křovinách tenkrát byly. Možnost žloutenky nebo tatanu z rezavého hřebíku nikoho z nás příliš neštvali. Teda naše rodiče snad, ale my jsme z toho moc rozum neměli. Když však něco z našeho bunkru zmizelo a našlo se to ve křoví někoho jiného, to byl teprve céres. To nastával čas bitev pomocí klacků a kamení.

Ano, často jsme se vraceli domů s brekem a novými modřinami a rozbitá kolena jsem měl snad neustále. Už ani nevím, kolikrát jsme jeli šít moji rozbitou hlavu, ale to k dětství na přelomu tisíciletí prostě tak nějak patřilo. Asi nikdy nezapomenu, jak jsem našel dvě dřevěné tyče - jednu delší a jednu kratší spojené nějakou pružinou. Náhle jsem byl husita a toto byl můj cep. Miloval jsem ho, dokud v jedné z našich šarvátek nezachytil někdo druhou stranu mé středověké zbraně a my se o ni nezačali přetahovat. Pak ten někdo druhou stranu pustil, natažená pružina se prudce smrštila a já dostal takovou perdu do podbřišku, že jsem se okamžitě svalil na zem. Ten někdo byl můj o tři roky mladší bratr a okamžitě po tomto incidentu z bojiště prchnul.

Bitvy byly však velikou zálibou naši doby a našeho sídliště. Když k sousedům jezdil jejich vnuk, který stejně jako já miloval film "Tři mušketýři" z 1973, udělal nám jeho děda meče ze starých latí a najednou jsme bez nich nemohli ani na krok. Říkali jsme si Athos, Portos, Aramis a Dartaňan a šermovali se na každém rohu. Největším objevem pro nás ovšem byla chlustačka, kterou jsme vyráběli z petlahve a balónku a nabíjeli jeřabinami, které u nás na sídlišti rostly opravdu hojně. Kdo tento nástroj neměl, jako by neexistoval a naše přestřelky rázem dostaly úplně nový spád. Štípalo to neskutečně, ale stejně jsme to milovali. Že by tím někdo někomu mohl vystřelit oko? No jejda a co má být? To jsme opravdu neřešili.

Za cestou

Naše sídliště na okraji Hlučína dělí hlavní silnice s hustým provozem. To se rozumí, že coby malí smradi jsme na druhou stranu nesměli a stejně tak ani hraranti z druhé strany nesměli za námi. Z děckama z opačné strany jsme se tak vůbec neznali a na opačnou stranu chodili jen s rodiči - do školky, na nákup, vyvolat fotky, opékat do remízky. A protože tato část sídliště je starší a z velké části jej tvoří na sebe nahuštěné staré paneláky a hustý stromový porost, přišlo nám temnější a tak nějak jsme měli za to, že tam žijí zlí lidé. Jak vím dnes, i mí současní kamarádi z druhé strany měli stejné mínění o nás. Dlouhé roky tak tato silnice tvořila pomyslnou hranici mezi dvěma světy a naše setkávání se omezila na pořvávání na sebe přes cestu a švestkové války. Proč švestkové války? Inu, podél cesty rostly švestky, které jsme po sobě s velkou vervou házeli a protože švestky rostly jen na naší straně silnice, měli jsme hodně velkou výhodou. Zatímco zásoby munice na naší straně byly nevyčerpatelné, náš nepřítel si musel vystačit pouze s tím, co jsme po něm hodili.

Asi je jasné, kdo byl pánem na hranici. Většinou řidič nějakého auta, který vyletěl ven a všechny nás pořádně seřval a my se rozutekli, jako když do hejna střelí. Ani se nedivím. Řidiči nás museli pěkně nenávidět a to jak pro naše švestkové bitvy, tak i pro naši druhou oblíbenou kratochvíli - vrhání švestek pod kola projíždějících aut. To, jak to vždy luplo a začvachtalo, nám přišlo neskutečně vtipné. Že tím ohrožujeme bezpečnost silničního provozu, to nám vůbec nedocházelo.

Takto rozdělené však naše sídliště nezůstalo na věky a jednou nadešel čas, kdy jsme i my mohli na druhou stranu cesty. Mnohé děcka už jsme tou dobou znali z prvních ročníků základní školy a další zde poznali. Nebyli tak temní, jak jsme si mysleli (teda až na místní romskou menšinu, ale i stou jsme kamarádili). Vlastně jsem zde našel spoustu nových dobrých kamarádů.

Druhá strana sídliště je výrazně větší a taky zde žilo mnohem více děcek, takže bylo co poznávat a podnikat. Za poli na druhé straně se také nacházeli hned dvě remízky a právě ta menší z nich se stala novým útočištěm pro naše bunkry. Netrávili jsme však čas pouze zde, ale na druhé straně sídliště celkově a musím říct, že jsme zde trávili většinu času. Žila zde totiž spousta nových kamarádů, se kterými jsme neustále něco podnikali.

Jednou takovou oblíbenou kratochvílí byla stavba ZOO na obrovském pískovišti. Tou dobou totiž hrozně frčel Zooticon, a tak jsme si nakoupili hromady plastových zvířat a dinosaurů a den co den stavěli novou Zoo. Nejšílenejší akcí ovšem byla hra na poldy a zloděje, kdy se nás sešlo třeba 30-40 děcek, rozdělily se na dvě skupiny a pak se celé odpoledne naháněli na celé ploše této strany sídliště. S příchodem podzimu a dřívější tmy jsme pak objevili ještě jednu parádní hru - noční hru na schovávanou, kterou opět hrávalo neskutečné množství lidí a rádi se k nám přidávali i starší. Aby taky ne, hrát na schovku po tmě byla totiž neskutečná prdel. Člověku stačilo tmavé oblečení nebo maskáče a fláknout sebou o zem jen pár metrů od pikoly, kterou byl obrovský strom u popelnic. U tohoto stromu jsme se scházeli snad každý den a pak něco podnikali. Noční schovka byla pak za brzkých podzimních a zimních večerů (když nebyl sníh) naprostou samozřejmostí a hrávali jsme ji snad každý večer.

No zkrátka měli jsme dětství, jaké si dneska jen málo kdo okáže představit. Každý den jsme trávili venku, ať už bylo léto nebo zima a kdykoli rodiče rozšířili okruh, kam až můžeme, nastal pro nás čas objevování nových částí města, nových ulic a zákoutí, nových výprav a dětských dobrodružství.

Když se dnes vrátím do mého rodného města a procházím kolem křoví, kde jsme si celé dětství stavěli bunkry, vidím jen tiché opuštěné křoviny. Když na večer procházím ulicemi, které žily naším shonem a veselým rykem, je zde prázdno a ticho. Je holt nová doba a jsem neskutečně vděčný za dobu, ve které jsem vyrůstal. Bylo to báječné.

---

Vztah k přírodě a cestování →