Je půl druhé ráno a mě budí za mou hlavou bečící jehně. Venku leje jako z konve a spolu s deštěm se tak dostavuje i neskutečná potřeba močit. Jak však slyším do stanu prudce narážející kapky, nikam se mi nechce, a tak se ještě hodinu trápím ve spacáku a snažím se znova usnout. Nejde to však. Nakonec tedy nazouvám boty a vybíhám ze stanu. Ačkoli kapky na plachtě bubnují a budí zdání neskutečné průtrže, není to zas tak zlé a do stanu se vracím poměrně suchý. Druhé probuzení už je mnohem příjemější - budí mě líbezný dívčí hlas, jeho sdělení už však tak líbezné není. Musíme se rychle sbalit, složit stan a vypadnout, než zase začne lít. Jako zmoknout zmoknem tak jako tak, ale komu by se chtělo balit stan v dešti že.

Rychle se tady balíme a vyrážíme na cestu. Z počátku ještě kráčíme po krkolomné stezce lesem, ale co nevidět sestupujeme na širokou cestu, která nás vyvede mezi první domy a zahrady. Les tedy ustupuje a nám se naskýtají pohledy na kopce, po kterých jsme mohli jít a kudy mohl být tento dálkový trail klidně i veden, leč není a místo toho se většinou táhne lesy pod horami. Když se nad tím tak zamýšlím, tak cesty, které jsem si dříve vymýšlel a plánoval sám, jsou mnohem záživnější, než tento trek, který všichni tak strašně moc vychvalují.

GR221 ubíhá lesními stezkami podél hlavní silnice a ztrácí se pod hladinami dešťových vod, pro které se nakonec rozhodneme pokračovat další část cesty po silnici. Právě zde nás opět dohání dešť. Natahuji tedy pončo a pokračujeme dále, dokud nás stezka opět nesvede na vedlejší cestu vedoucí nás do města Pollenca.

Kráčíme mezi sady a zahradami, míjíme první domy a tu se nám do cesty postaví obrovská kaluž, která se táhne od jednoho kraje silnice k druhému, od nás v před se táhne desítky metrů a hluboká je nad kotníky. Tohle nepřeskočím, neprojdu ani nepřejdu. Fakt nejsem Mojžíš! Plot vedlejší zahrady je však tvořen dlouhou širokou zídkou a teprve na té jsou umístěny tyče a mezi těmi natažené pletivo. Šplháme teda nahoru a s krosnami na zádech to přidržuje se té sítě z drátů přeručkujeme.

Hladoví a promrzlí tak pokračujeme ještě hodnou chvíli, když se před námi konečně objeví uličky města Pollenca. Okamžitě se vydávám hledat obchod s potravinami - první je zavřený, v druhém se nám nevěnují. Opouštím jej tedy a mířím do restaurace, která se nakonec ukáže být spíše druhořadou závodkou. K jídlu zde nic nemají, ale aspoň tady vaří mizerný kafe. Nakopneme se tedy zahřejeme hrnkem toho temného driáku a opouštíme šeré prostory "kavárny." Venku už neprší, a tak usedáme na nedalekou lavičku a děláme si studenou snídani - pečivo, sýr, šunka, chorizo. No, dlouho jsem si na této cestě tak nepošmákl. Nevím, že pořád musíme vymýšlet nějaké extrabuřty.

Zvedáme se a jdeme dále. Opět začíná pořádně lít a ačkoli se mračna v dálce trhají, my mokneme, dokud nedojdeme až do cíle. GR221 nás navíc záhy přivádí k hlavní silnici, podél které pokračujeme dalších šest kilometrů. Jo, opravdu peckovní zážitek. Ten, kdo tuhle trasu navrhoval, musel být naprostý matlal s neskutečnou dávkou nevkusu nebo prostě líné prase nerado chodící do kopců. Jinak si to vysvětlit nedokážu. Ty lesy ve stínu hor stojící za hovno ještě beru, ale co je to za nápad vést přechod pohoří po hlavní silnici? Pomoc, už ne prosím!

Cestou zdoláváme ještě nesčetné louže táhnoucí se na metry daleko, míjíme hníjící kaktusy ale nakonec přeci jen staneme na konci trasy v Port de Pollenca. Nic, jako slova Jste v cíli! nebo tak něco tady však nečekejte. Prostě křižovatka a tečka. Konečně však přestává pršet a dělá se pěkné počasí, takže aspoň něco. No nic, ubalíme si vítězné cigáro a jdeme hledat ubytování pro dnešní noc. Jak říká navigace, běžte šedesát metrů rovně a pak pokračujte ještě rovně a až tam budete, jděte dalších deset metrů rovně a za deset metrů jděte opět rovně. Jdem tedy stále rovně, rovně a zase rovně a kolem jedné jsme na místě.

Odpoledne ještě vyrazíme do centra na jídlo. Pochutnéme si skvěle, ale natáhnou nás. Ačkoli je na účtence sleva 3,50 a konečná cena 40, tak z 45 euro i s dýžkem je nakonec 48,50. Zjistíme to samozřejmě až na bytě. Opouštíme tedy restauraci v dobré náladě a vracíme se do pořádného deště, v němž opět skřížíme cestu s našim německým kamarádem. Se smíchem se pozdravíme a jdeme si za svým - dokoupit nějaké jídlo na zbývající dny. I když totiž máme GR221 za sebou, máme v plánu pokračovat ještě kus dále po jednom z hornatých výběžků ostrova.

Když pak večer sedím na balkóně a pozoruji jasnou oblohu posetou hvězdami, zvedám se a jdu se projít ulicemi města. Během pár chvil se ocitám téměř na druhé straně přístavu a nadšeně pozoruji bouři řádící v dáli, kterou se nepřestávám snažit zachytit na telefon. Fotky mi moc nejdou, ale videa mám z té podívané parádní. Asi bych to dokázal pozorovat ještě hodně dlouho, ale náhle se ocitám snad v centru té bouře. Blízká se až to člověka oslepuje, hromy duní mocně a hlasitě, silné větry dují a z oblohy se valí doslova vodopády. Ačkoli cesta sem se mi zdála jako záležitost pár minut, návrat na apartmán mi připadá nekonečný. Promoklý a promrzlý až na kost se však nakonec vracím. Dám si pivo, rozvěsím věci a jdu spát. Stejně do druhého dne neuschnout. Fakt paráda, člověk si odpoledne vypere polovinu věcí a druhá mu zmokne. V čem pak má další den chodit?

← GR 221 - Den 6.

GR 221 - Den 8. →

Alternativa pro GR221:

Poslední den cesty bych postupoval úplně jinak a to už jen proto, že předchozího dne jsem v mých plánech pokračoval horami, ze kterých nyní musím sejít. Ocitl bych se tak poněkud východněji od města Pollenca, na které bych nyní pokračoval nikoli podél hlavní cesty, ale vedlejšími cestami, přičemž hory zvedající se za městem bych tak měl po celou dobu na očích. Z Pollency bych pak pokračoval na Cala san Vincenc, kde by se snad dalo i ubytovat a odpočinout si, za nutné to však nepovažuji.

Ať mám něco i ze zdejších vrcholů, vyběhl bych si aspoň na La Mola a po té po hřebeni pokračoval na Puig de I´Águila. Nocovat před posledním dnem cesty bych však chtěl při zřícenine Talaia d´Albercutx. Pokud bych se tedy rozhodl vyjímečně ubytovat v Cala san Vincenc, dal bych si určitě další vrcholy a hřeben mezi nimi až následujícího dne pěkně nalehko a až během odpoledne se přesunul k hradu. V opačném případě bych byl nucen pokračovat až na Talaia d´Albercutx a vše zvládnout za jediný den. Trasa však vychází na krásných 31,5 km, takže krásná pohoda.

Irsko - Den 10.

Irsko - Den 9.

Irsko - Den 8.

Komentarze

Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou.