Irsko - Den 10.

South Leinster Way / East Munster Way

Čekal jsem, jaká tady v noci bude zima, ale nakonec to byla možná jedna z nejteplejších nocí na treku a krásně jsem se prospal noc bez buzení. Dokonce ani nemám orosený stan. Je naopak dokonale suchý. V takové dny se leze ze spacáku jedna radost. Prostě se převlečeš, sbalíš a jdeš. Žádné zdržování. Žádné čekání, až aspoň trošku oschne stan a pokusy jej otřít ručníkem. Žádné výmluvy tipu “je zima a nechce se mi ze spacáku.” Prostě dokonalé ráno. Vstávám, balím se a opouštím toto pohádkové místo, ke kterému sice vedou značené chodníčky, ale neznámo proč není v mapách od seznamu. Škoda no.

Vracím se na asfaltku, která mne záhy stejně malebnou krajinou přivede na okraj městečka Piltown. Je krásné vidět, jak se tady v údolích už vše zelená a kvete. To mne na horách opravdu chybělo, tam to vše bylo v odstínech zašedle vybledlé žluti a prašně bledé hnědi. Tady už dokonce i některé stromy oděly kabátek z listí. Nádhera.

Na začátku obce potkávám kočku, která si přes okno povídá se svým psím kámošem. Když však procházím kolem, zmlknou a prohlédnou si mne podezřelým pohledem. Pes na mne dokonce začne něco pořvávat. Co? To nevím. Štěkat sice umím perfektně, význam jednotlivých štěků mi však stále uniká.

Pokračuji obcí a potkávám davy dětí směřující do školy. Ty menší kráčí s rodiči, některé nesou květiny. Že by zde začínaly Velikonoční prázdniny? Možné to je. Co mne však potěší nejvíc, když konečně narazím na odpadkový koš. To je pro mne teprve úleva. Konečně se můžu zbavit té igelitky odpadu, se kterou se už druhý den tahám. To je najednou místa v zadní síťce batohu!

Dále cesta opět pokračuje pěkný kus malebnou krajinou irského venkova, až mne přivede k další rušné čtyřproudové silnici.

Tak jako na začátku South Leinster Way musím i tuto překročit, což je snad ta největší překážka na mé cestě. Nakonec South Leinster Way končí podobně jako začala, protože co nevidět se ponořím do Carrick on Suir, kde je oficiální konec South Leinster Way a začátek East Minster Way. Ještě než na ni přejdu, musím však odbýt nějaké neodkladné záležitosti.

Tou první je sehnat nový voltarol a ibalgin na mou bolavou nohu. Teda nebyla první na seznamu, ale shodou náhod jsem na lékárnu narazil jako první. To hlavní co zde potřebuji je dobře se najíst. Od rána jsem nesnídal a myslel jsem, že si to odbydu ve městě. Vzhledem k pokročilé denní době však nepohrdnu ani brunchem či rovnou obědem. Tento problém vyřeší The Comeragh, kde majî ještě snídaně a na porcích opravdu nešetří. Jo, přesně tohle jsem po těch dnech na vločkách potřeboval. Pak mne ovšem čeká úkol nejtěžší - nakoupit!

Vydávám se do místního SuperValu a tady jsem úplně bezradný. Mám ještě tři porce Dehydratované stravy a nějaké vločky. Musím tedy vymyslet, co chci jíst dalších pět dní. Teoreticky jsem sem nemusel vůbec chodit a nakoupit v dalším městě o 26km dále, ale tam se vůbec nechci zdržovat. Už teď jsem ztratil času mnohem víc, než jsem plánoval. Druhá věc je, že jsem se přepočítal v počtu dnů, ale to je maličkost. Holt budu mít těžší batoh, než bych potřeboval. Zase na druhou stranu je vždy jistější mít nějaké jídlo navíc.

Nakonec kupuju Cous Cous, hromadu čínských polévek, tortily, dva pakle klobásek a nějakè tuňáky. S tím už vyžít musím. Pak jdu ještě kouknout do Mr.Price. Má karimatka už sice nikudy neuniká, ale rád bych měl nějakou tenkou podložku pro lepší ochranu před propíchnutím a zároveň jako tepelnou rezervu, pokud přeci jenom zase píchnu. Nějaká malá či tenká pěnovky byla ideální. Nic takového zde však nemají.

Už odbyla druhá odpoledne a já se stále motám centem města. Už by to chtělo sejít k řece a napojit se na East Munster Way, tedy další stezku, po které mám pokračovat dále. V obchodě jsem však vrátil lahve a litrové jsem tam pak neviděl. Když procházím kolem obchodu s nápoji, nenapadne mne tak nic lepšího, než tam nakouknout. Vodu bohužel nemají. Vedou jen alkohol. Tak si beru aspoň pivko a jdu s ním k pokladně. Tam ke mne však přistupuje celkem nabušený týpek a začíná se se mnou bavit. Odkud jsem, co tady dělám, kam jdu a tak dále. Taky ho zajímá, jak je to dlouhá cesta a kolik toho denně nachodím. Když pak obchod opustím a chci pokračovat, volá si mne k sobě a něco hledá v autě. Že mi chce něco dát. Nakonec z něj vypadne, že byl do 35let v armádě a že hned jak mne viděl s mým batohem, pochopil, že nebudu mít lehkou cestu a chtěl by mi vzdát nějakým způsobem respekt. Nakonec ke mne natahuje ruku a podává mi své výložky. Na jednu stranu jsem dojat, na stranu druhou je mi to hloupé příjmout, protože co já s tím pak dále? Vyhodit je mi to blbé a vystavit si je asi taky nikde nevystavím.

Scházím k řece Suir, podél které se táhne cyklostezka. Nějaký praštěný děda tu trefuje ryby jablky a strašně se tomu směje. Zde pro mne začíná asi nejrovnější úsek, na této cestě - 13km po vyasfaltované cyklostezce s nulovým převýšením. Žádné odbočky doleva ani doprava. Prostě stále rovně podél řeky. Ze začátku je to moc fajn. Ale 13km je sakra dlouhý úsek a člověka to rychle omrzí a začne se těšit zase někam do kopců.

Je horko, na obloze ani mráček a já stále šlapu podél vody. Neskutečně mne to láká ke koupeli. Jednak už si sám smrdím, druhak to příjemně osvěží. No jo, ale kdy a jak tam vlézt? Každou chvíli narazím na žebřík. Buď se po něm leze na loďku nebo přímo do vody. Nevím. Určitě však slouží místním rybářům. Většinou jsou zarostlé, často kopřivami. Chce to vychytat takový, který se dá slézt nahý a na boso a který nebude přímo na okraji stezky, abych si měl kde odložit oblečení a batoh.

Přecházím parkplatz, kde nějaké dítě pomáhá tátovi a motáním vlasce. O kus dále je malá louka a z té vede krátký absolutně nezarostlý žebřík. Paráda! To je to místo! Sundávám batoh a hledám ručník. S koupelí jsem nepočítal, tak je samozřejmě úplně dole. Než ho vyhrabu a zase to vše sbalím, přichází onen tatík s dětmi a jdou přímo ke mě. Chcou zde rybařit. Do psí prdele, to je pech. Zblajznu aspoň ten tribit, co jsem k mému překvapení koupil ve městě a jdu dále. Třeba to vyjde. Taky že jo. O dvacet minut později už se rochním ve vodě. Dokonce ani není studená, jak jsem čekal. Absolutně se mi z ní nechce, ale musím dále.

Lezu ven, suším se a oblékám. Pak se přesunu na nedalekou lavičku, abych se dooblékl. Najednou si všimnu, že ke mne míří nezvykle zbarvená kočka. Během pár sekund mi dochází, že je to liška. Čekám, že se mne lekne a uteče, ale má mě na háku. Projde kolem, koukne, zda nemám něco k snědku a jde o kus dále. U další lavičky se pohrabe v zemi a pokračuje po asfaltu směrem k městu, ze kterého jsem přišel.

Kilsheelan, kde konečně opustím cyklostezku a zamířím opět někam do kopců, ještě není na dohled, a už toho začínám mít dost. Šlapu sice téměř poklusem, ale táhne se to neskutečně. Navíc je takové horko, že už po pár minutách nevím, že jsem byl ve vodě. Nechybí už mnoho, ale najednou nemůžu. Zastavuji, sedám si. Jsem unavený. Nakonec se však dokopu zvednout a jdu dále. Konečně mám na dohled další klenutý kamenný most. Stoupám vzhůru, nakouknu do města, jestli by se tu nenašlo pivko na spláchnutí toho horka a už se otáčím a šlapu zpět k mostu.

Cesta začíná záhy stoupat do lesů. Stále však šlapu po asfaltu. Až o pěkný kus dále konečně přecházím na lesní cestu stoupající vzhůru. Hned na úvod mne však čeká první cedule informující mne o zákazu kempování, na kterou jsem na této cestě narazil. Nevadí. Je teprve šest večer. Ani to ne. V osm už budu úplně jinde.

Cesta stále stoupá smrkovými lesy vzhůru. V sedm už mne dohání únava a opět začíná bolet noha. Když si tedy musím odskočit, porozhlédnu se i po místě na stan. Asi by se i dalo, ale nakonec si řeknu, že budu pokračovat.

Stoupám ještě kus vzhůru a najednou vystupuji z lesa na mýtinu. Snad poprvé za tento den mám taky nějaké krásné výhledy. Moc se mi ten pohled líbí. Je kolem osmé, slunce zapadá a je čas začít skutečně hleda místo pro stan. To je však najednou neskutečný boj. Je to tady vyloženě pařez na pařezu a trnité šlahouny. Se stanem bych se zde vážně nevešel. Opět se nořím do lesa. Stromky jsou nízké, větve se kříží a jsou blízko k zemi. Vše prorůstají navíc trnité křoviny. Do takového lesa bych nevlezl ani na krok a stan zde určitě taky nepostavím. Šlapu dále, šeří se. Past vedle pasti nalevo i na pravo.

Najednou volné prostranství po mé levé ruce. Vypadá to jako zarostlá dříve užívaná cesta. Takto z kraje u silnice to vypadá přijatelně. Jen si nejsem moc jistý, jestli se sem vejdu. Taky je to příliš blízko lesní cesty. Když se však pokouším jít dále, je to stále zarostlejší. Nechávám zde batoh a vydávám se hledat dále. Nikde nic.  Už se šeří a vypadá to, že nemám na výběr. Vracím se tedy a zkouším zde postavit můj nový Durston. Rychle mi však dochází, že pro tohle zde není místo. Vše opět balím a vydávám se na cestu dále.

Už je hodně šero, když si povšimnu lesní cesty po mé levé ruce. Dàle to vypadá na pěkný palouk.  Vydávám se tím směrem. Třeba budu mít štěstí. Je to zde hodně vlnité. Spousta trní. Začínám se zbavovat trnitého plevele. Nakonec mi však dochází, že je to opravdu marné.  Trní všude, duny a k tomu dost svažitý terén. Opět se vracím na cestu. Už je skoro tma. Jsem zoufalý.

Jdu dále lesní cestou.Rozhlížím se nalevo. Koukám na pravo. Na jedné straně neprostupný les. Na straně druhé duny vytvořené zarostlými pařezy. Už to začíná vypadat beznadějně.

Najednou vidím hromadu klád. A ještě kus před ní hromada pilin. Za tou dokonale rovný plácek. Paráda! Něco se přeci jen našlo. Odhazuji všemožné klacíky. Vyklízím prostor. Až pak stavím stan. Lezu do něj. Lezu do spacáku. Dnes usínám opravdu rychle.

31km  307m↑   175↓