IselTrail a přechod Východního Tyrolska - Den 3.

16.5.2021

Je šeravé ráno a venku dle mého telefonu mrzne, v mém spacáku je mi však stále příjemné teplo. Do mrazu se mi z vyhřátého spacáku nějak nechce, a tak stále ležím, koukám ven jedním okem skrze malý otvor na dýchání a přemýšlím. Jít dále, nebo se vrátit? Odpoledne se má opět přihnat řádný nečas a poslední spoj domů mi jede o půl druhé. Rád bych ho stihl. Nakonec se ještě ve spacáku nasoukám do termoprádla, které si na noc schovávám do spacáku, aby bylo ráno vyhřáté mým vlastním tělem a zároveň zaplnilo prázdné místo ve spacáku a on se tak lépe vyhřál. Po té vylezu ze spacáku, natáhnu si kraťasy, boty a jdu si za ranního světla obhlídnout cestu dále. "Ne, tudy to vážně nepůjde," usmyslím si, když vidím tu spoušť před sebou. Sněhu po pás a hromady spadlých stromů, které bych přelézal hodně dlouho. Tady má cesta končí. Vracím se tedy ke svým věcem, balím a vydávám se na cestu zpět po opačném břehu řeky a pak po hlavní silnici napříč všemi vesnicemi, které jsem předchozího dne jen tak míjel.

Tam se ovšem prvně musím dostat. Sestoupím tedy k Islitzeralmu a odtud se vracím směrem na Hinterbichl. Všude kolem se válejí hromady sněhu a především spadané stromy. Celé lesy jsou oholené a válí se na loukách a příkrých svazích hor. Ano, letos byla zima silná a dlouhá, ale takovou spoušť jsem opravdu nikde neviděl. Co se zde stalo? Silné větry nebo se zde sypaly laviny jedna za druhou? Nevím, možná obojí, je to však teskný pohled.

Dojdu ke Strödenu, kde jsem předchozího dne potkal onoho milého pána a všimnu si studny s pitnou vodou. To se náramně hodí. Okamžitě shazuji batoh a doplňuji si lahve na cestu a také se napiju. Voda je ledově studená, avšak čistá a osvěžující.

Sbalím lahve, prohlédnu si místo a pak zamířím na kopeček při této malé vísce, či jak toto místo s jen málo staveními nazvat, a zamířím na nedaleký kopeček, kde se vyjímá zajímavá kaplička dominující zdejšímu kraji. Vlastně mne zaujala už předchozího večera za šera a o to více mne to k ní láká takhle z rána za ranního slunce.

Není to daleko a co nevidět jsem u ni. Vskutku nádherná stavba ze dřeva a kamení hrající barvami. Jedinou vadou na její kráse je mírně na stranu nahnutý křížek, ale i ten má své kouzlo. Samotná kaple je však asi klenotem především pro místní, neboť na zdejší louce se asi běžně pasou ovce a samotná kaplička je obehnána elektrickým ohradníkem. Asi aby na ni nekálely ovce jako mouchy na císaře pána, usuzuji.

Pokochám se místem, nafotím si s tavbu z několika míst a pak už se konečně vydávám na cestu.

Nežli dojdu do Hinterbichlu, obloha potemní a vypadá to na déšť, především však přidá na kouzlu zdejšímu poněkud středověkému kostelíku. I přesto mi však začíná být za vsí pořádné vedro a dusno, proto sejdu z cesty a jen pár kroků od hromady hnoje stahuji podvlíkačky a oblékám si kraťasy a pohodlné trenýrky. Hned se mi jde lépe.

Jdu dále, obloha je stále temná a přede mnou se objevuje podlouhá ves Prägraten. Ještě než k ní dojdu, začínám přemýšlet, jak zdolat několik kilometrů dlouhý tunel, který se nachází za ní a který jsem viděl předchozího dne nad onou roklí, kde jsem narazil na první vývraty stromů a na který jsem mezitím téměř zapomněl. Koukám do map a hledám cestu. Odkazují mne na druhý břeh na cestu, kterou jsem kráčel předchozího dne. To mne však neláká a tak hledám dále. Dle všeho by se měla nacházet i nějaká lesní cesta o něco výše vedoucí pak přes další obce až do Matreie.

Jdu, téměř klušu, přemýšlím a zvažuji možnosti, když tu mne z mého plánování vytrhne červená cedule MPreis, která se náhle objeví přede mnou. Ale nepovídejte, obchod s potravinami? Ten jsem tady jaksik nečekal. Skočím si tam tedy pro nějaké ovoce, dokonce zde dělají i kávu, která mi na cestách tolik chybí, a tak si ji s radostí zakoupím a při té příležitosti se ptám na tipy, kudy se dát dále. Prvně mne začnou směřovat na druhou stranu řeky, to však okamžitě zamítám, že tudy už jsem šel, ale dozvídám se také, že po pravé straně dlouhého tunelu skrze skalní stěnu vede po straně pěšinka. Není to kdo ví jak lákavá vyhlídka kráčet v hlučném uzavřeném prostoru, kterým se míhají jedno auto za druhým a dík ozvěně vydávají děsivé zvuky, ale je to taky cesta. Opouštím tedy obchod, usedám na lavičku naproti a vytahuji svou pohanku, ke které si dávám právě zakoupený banán. Ještě než se však dám do jídla, vyběhne z obchodu starší prodavač, který mi nyní radil s cestou, a odkáže mne na onu lesní cestu, kterou jsem si už prohlížel v mapě.

Poděkuji mu, pojím a vydám se tedy dále. Za pár chvil jsem u kapličky, u které bych měl zahnout doleva. Dám se tudy a brzy opouštím ulice obce a dále kráčím loukami směrem k opuštěnému statku kdesi mezi lesy a loukami. Nikde nepotkávám nikoho, krom krav, koní, ovcí a koz, které na mě zvědavě koukají. Zdravím je tedy jako sobě rovné a jdu dále. Dřív, než bych čekal, ocitám se na kraji lesa při cestě, kterou bych měl jít dále. To co vidím, mne celkem zklame. Jeden strom za druhým leží položen napříč přes stezku, v dáli je slyšet zvuk motorovky a před očima mám ceduli informující mne o uzávěře. Nu paráda. Další neprůchozí stezka. Stáčím tedy své kroky zpět ke statku a odtud se vydávám cestou, o které navím zda někam vůbec vede, zpět k hlavní silnici. Sejdu na ní jen pár metrů od tunelu, kterým se nyní musím dát dále. 

Klušu tunelem, auta šíleně duní, chci být co nejdříve venku a tu si všimnu velkého otvoru po pravé straně. Vylezu tedy ven a ocitám se na jakési římse vysoko nad roklí. Terén je však

pevný a připomíná starou cestu. Ujdu tudy tedy pár kroků a dojdu k zavalenému velikému otvoru. Tu mi to dochází, jsem na staré cestě, která dříve vedla tunely, které vedly jinudy. Vracím se tedy zpět do útrob skály a podél hlučící hlavní silnice pokračuji dále, dokud tento proklatý úsek nezdolám. Po pár minutách jsem konečně na druhé straně a všímám si dalších úseků, kudy kdysi vedl starý tunel. O pál kroků dále je mi umožněno pohlédnout i huboko do propasti, podél které jsem včera kráčel. Koukám do té hloubky a pak svůj pohled pomalu odvrátím vzhůru. Domy, kolem kterých jsem kráčel předchozího večera než jsem sešel na prvná výlomový úsek, mám před sebou. Je to zvláštní, koukat z poněkud jiného úhlu na místo, které jste předchozího dne míjeli.

Klušu však dále a obloha se mezitím trhá, až mám nad sebou modrou klenbu, po které se jen prohání bílá mračna. Cesta se stále více svažuje a tak po nějaké době odhazuji hůl, kterou jsem na začátku trasy nalezl a který mi nyní začíná být spíše přítěží. Matrei už mám na dohled. Chtěl jsem zde stihnout spoj ve 13:30 tuším, ocitám se zde však už v jedenáct. Dřívější spoj mi však jede za půl hodinky. Usednu tedy na chodník u zastávky a dám se do hovoru s nějakou místní ženou, která vyptává na mou cestu a opět žasne, co za blázny se horami ještě dnes toulají.

Nasednu do autobusu a sotva opustím Matrei, obloha se opět zatahuje a já větřím déšť. Ano, nežli dojedu do Landecku, pořádně leje. Počasí mi opět krásně vyšlo.

← IselTrail - Den 2.

Telfská soutěska →