Kaskády Prudkého potoka - Sušina

Slyšel jsem, že co je Bílá Opava Jeseníkům, to je Prudký potok Kralickému Sněžníku. Za jarního tání či po vydatných deštích tomu tak snad i může být, v suchých měsích se však jedná spíše o cestu podél úzké horské bystřiny. Jak to vím? Poněvadž právě za takových suchých dní jsem se zde během svého podzimního toulání horami při severní hranici vydal.

Vyrazil jsem ráno ze Starého Města, kde jsem se na dvě noci ubytoval a musím říct, že byli velice překvapení, když jsem sešel na snídani v brzké ranní době, od které se měly snídaně podávat. Nakonec jsem však dostal aspoň rohlík a nějakou paštiku, džem, máslo a tak. Nu, lepší než nic. Majitelem byl takový obtloustlý strejda připomínající Lumíra z nekonečného seriálu ulice a na stole se tu válely volební materiály ANO, takže tak.

Opustil jsem tedy tento "zájezdní hostinec" a vlakem se svezl do Vysokých Žibřidovic. Cesta odtud vedla krásným barvami podzimu hrajícími lesy. Ačkoli jsem cestoval na lehko, neboť jsem většinu věcí nechal na pokoji, únava z předchozích dní byla znát a tak jsem se tímto úsekem spíše plahočil, postával na místě a nebo posedával. Jakmile jsem se však dostal do lesů trošku "divočejších," únava byla náhle tatam.

Cesta od stanice je značená červenou barvou a až po rozcestí Pod Srubem mne vede zpevněnou cestou, zde se však odklání hlouběji do lesů. Pokračuji tedy úzkou lesní pěšinou plný očekávání nádherných vodopádů. Jak jsem však už řekl, už mnoho dní nepršelo, a tak jsem spíše hodně zklamán. Naopak jsem však překvapen, že přes potok nevedou žádné dřevěné mostky, jako je tomu v případě Bílé Opavy, ale naopak pouze klády spadlých stromů. O to je cesta dobrodužnější a zábavnější. Obzvláště pokud se rozvodní potok musí to být dobrá prča.

Takto v pohodě svižným tempem dorazím až k přístřešku na rozcestí mokřiny, pořídím zde pár pěkných snímů, poobědvám a vydávám se dále. Mým cílem totiž nebylo urazit pouze tuto trasu, ale vydat se až na vrchol Sušina. Chvilku tak kráčím po zpevněné cyklistické trase, ale záhy se zase nořím do lesů. Netrvá dlouho a narazím na první z pevnůstek předválečného Českoslovesnka, kterých jsou v tomto kraji stovky. Vlastně pak lemují i celou mou cestu ze Sušiny na Podbělku. 

To už však trošku předbíhám. Na Sušině jsem co nevidět. Už na první pohled chápu, proč se vrchol takto jmenuje. Je to vskutku sušina. 

Jeden by řekl, že tím se má cesta zdá u konce a můžu se vrátit pěkně po červené. Jenomže to bych nebyl já. Já se stejnou cestou nevracím, pokud to není nezbytně nutné a žádná jiná cesta neexistuje. Zahledím se tedy do mapy a naplánuji si cestu po modře značené trase na Podbělku, Babuši a dále na Rozcestí U sedmi cest. Cesta dále pak vede po žluté a dovede mne přes obce Vysoká a Vysoké Žibřidovice až na železniční stanici, odkud mi jede vlak zpět do Starého Města. 

Ještě na okraji Vysoké však potkávám dva staříky postávající kousek od zaparkovaného auta a kochající se výhledem do krajiny, a tak se s nimi dám do řeči. Za mlada prý taky chodili takové trasy jako já, ale teď už se prý spíše vozí takto károu. Přijeli sem z města Králíky, kam mám v plánu následujícího dne přes Králický sněžník dojít. Každopádně jsem rád za milý a přátelský rozhovor. Po dnech samoty v lesích je to takové krásné osvěžení pro duši. Vždyť už jsem začínal mluvit se stromy. Naštěstí jsem neslyšel, že by mi některý z nich odpověděl. 

Od Vysoké pak už také nekráčím lesy, a tak se mi tu a tam na oči dostane onen proklatý Praděd. Proč proklatý? Už je to něco dnů, co jsem spal pod jeho vrcholem na druhé straně a kdykoli ho vidím a uvědomím si, jakou jsem za poslední dny ušel dálku, hrnou se mi slzy do očí a jímá mne zvláštní pocit. Brr, už ať jsem na druhé straně Králického Sněžníku. Z tama ho snad už neuvidím.

Večer se vracím do hostince, osprchuji se a sejdu zpět do hospody. K večeři je kuřecí stehno s kaší a není to vůbec špatné. Pak už však zpět do pokoje, protřídit fotky a spát.

← Z pohoří do pohoří

Přes Kralický Sněžník →