Nejúžasnější jarní trek - Přes Telfskou soutěsku

23.05.2021

Tohle chladné a deštivé jaro se chýlilo ke konci a s ním i předlouhý lockdown. To věstilo jediné. Co nevidět mi skončí půl roku volna a opět začnu pracovat jako každý normální člověk. Bylo mi jasné, že tolik času k dalšímu toulání už mít nebudu, a tak jsem chtěl využít ještě každého dne volna i toho mála pěkného počasí, kterého se toho května téměř nedostávalo. Navíc jsem pořád ještě měl platnou kartu pro ježdění hromadnou a vlaky po celém Tyrolsku, a tak jsem ji chtěl naplno využít.

Dalším z míst, která mi byla v té době k návštěvě doporučena, byla soutězka při městečku Telfs (nějakých 30km od Innsbrucku). A poněvadž mi v těch místech Bergfex hlásil pěkné počasí, rozhodl jsem se zamířit právě tam. Normálně by to byl snad výlet na jeden den, na tyto dny však vycházela neděle následovaná svátečním pondělím a mě bylo jasné, že první autobus nepojede a při cestování o dvě hodiny později jsem si nebyl jist, zda se zvládnu vrátit zpátky domů. Nakonec jsem si celkem narychlo naplánoval cestu po další z částí jakobské stezky z obce Mötz, ráno se navzdory nepřízni počasí narychlo sbalil a vyrazil na cestu plnou překvapení. Tohohle rozhodnutí opravdu nelituji.

Je brzy ráno a za okny je pořád temnotemné šero a slyšet šumění prudkého deště. Jak se den sune, deště neubývá a deního světla naopak nepřibývá. Blíží se sedmá hodina, autobus ves opouští osm patnáct a já se stále nemůžu rozhodnout, zda někam vyrazím. Počasí tomu vůbec nenasvědčuje. Lije jako z konve, stojím na balkóně a zničeně zírám ven. Déšť lehce ustává a doplňuje ho řádná chumelenice. Z oblohy padají velké těžké mokré sněhové vločky jedna za druhou. Lehám si na břicho do postele a nadávám. V tomhle počasí přece nikam nemůžu vyrazit. Opět čekuju předpověď počasí a rozhoduji se. Rozumný člověk by nikam asi nešel. Mi to však nedá a stejně se nakonec zvedám a na poslední chvíli se balím. Něco mne táhne ven. Něco mne tam volá. Nutí a tlačí. A i když tomu sám nevěřím, tak nějak cítím, že to bude úžasný výlet.

Rychle se balím, balím i jídlo, které jsem si naštěstí večer připravil, pro případ, že bych přeci jenom někam vypadl. Lijáku navzdory zdolávám kopec za barákem a pak klušu do centra obce, kde jsem jen minutu před příjezdem autobusu. Beru místo a mířím na mi za poslední měsíce už velice dobře známé nádraží, rychle přesedám na vlak a co nevidět mířím osobákem směrem na Innsbruck. Cesta je dlouhá, ale výhledy z okna jsou jako vždy skvostné a tak to příjemně uteče. Kolem desáté hodiny se ocitám v Mötz na nádraží. Vystupuji tedy a dávám si rychlou svačinu, přičemž studuji cestu. Prvně se musím dostat ke kostelíku nad městem. Ten však není těžké najít, neboť vévodí rozhledu po okolí už z dálky. Jen jak se k němu promotat ulicemi obce? Ano, už to vidím. Sundávám tedy bundu, neboť začíná být pěkně teplo a vyrážím kupředu. 

Podejdu dálnici, překročím Inn a už kráčím dlouhou hlavní ulicí malebné tyrolské vsi. Zanedlouho přicházím k obecnímu kostelíku se hřbitovem, u kterého musím zahnout doprava. Odbočím tedy a záhy opouštím obec i pevnou cestu. Přecházím na hliněnou stezku stoupající lesem. Není to žádný strmý výstup, ale pro vedro a dusno spojené s předcházejícím deštěm se stejně lehce zadýchám. I přesto se však za pár chvil ocitám na vrcholku s malebnou křesťanskou stavbou a nádherným výhledem do krajiny. Obloha už dávno není ponuře šerá. Ne! Nyní je jasně modrá a honí se na ni bílé mraky. Nádhera, hory mne milují a já je. Počasí mi opět vyšlo. Sotva jsem vyšel, vyjasňuje se.

Pokochám se tedy výhledem, nakouknu i do kostela a dám se na sestup k Svatojakubské cestě. Během pár sekund tak sbíhám na malé prostranství pod kostelíkem tyčícím se na skalní stěně. Ta je však vykutána a v jejich prostorách se nachází bezpočet křížů a svíček, obrazů ba i soch svatých a prostory jsou snad pojmuty jako několik kaplí dohromady. Velice zajímavé místo. Hned je mi jasné, proč jakubská stezka prochází právě tudy.

Nezdržím se zde však dlouho a co nevidět se opět nořím do lesa. Z počátku je cesta místy blátivá, ale jako nějakým kouzlem se posléze ocitám na suché pevné lesní silnici klikatící se po hřebeni podlouhlého kopce nad údolím kolem Innu. Tu a tam se stromy dokonce rozestoupí a naskytnou krásný výhled do krajiny nebo se dá z cesty naopak sejít na některou z vyhlídek na skále. Nejkrásnější pohled této části cesty naskytne se mi asi na malebnou podhorskou obec Stams.

Pokochám se tímto krásným výhledem, opět se ztratím v paláci stromů a svižným tempem kráčím vpřed. Jsem nadšený a tuto cestu si skutečně užívám. Jen o pár chvil dále opouštím však les a ocitám se na rozlehlých loukách táhnoucích se po hřebenu tohoto podlouhlého kopce. Kráčím dále, po pravé ruce mám lesy ale jinak všude vidím louky, kam až jen oko mé dohlédne. Tu a tam se pasou stáda ovcí, o kus dále zase lamy či krávy.

Užívám si to a jsem nadšen. Nevím proč, ale na mysl mi stále častěji vyvstává vzpomínka na loňské putování Bílými karpatami podél Česko-Slovenské hranice. Aby taky ne, i tamní široké hřebeny se táhly ve výšce kolem tisíci metrů a tvořily je často rozlehlé louky. Jen ty rozhledy byly jiné. Zatímco tam jsem šlapal po hlavním hřebenu a kopce v okolí byly už jen nižší, tady kráčím obklopen skalnatými třítisícovkami, jejichž chladné kamenné vrcholy stále pokrývá jasně bílý sníh. Ta panoramata doslova vybízí ke krátké pauze, a tak usedám a chrousty obklopen si dávám krátkou obědovou pauzu. Už teď vím, že tohle bude ten nejlepší trek, jaký jsem během tohoto jara šel. Vždyť i tolik měsíců od ujití této trasy se mi tyto řádky píší doslova samy a vzpomínky a nálady na ten den doslova ožívají.

Najím se své směsi kuřecího masa s rýží a zeleninou, kterou jsem pro tentokrát celkem přesolil, pořídím ještě pár snímků a dám se na cestu dále. Celkem záhy otevírám branku ohrady pro krávy a nořím se do lesa, kde pokračuji příjemným chládkem lesního stínu směrem na Telfs, kterým hodlám projít až na začátek trasy zdejší soutězkou. Jsem však tak nadšen půldenním pochodem v přírodě, že vůbec nemám chuť kličkovat ulicemi rušného města a hledat cestu. Proto už cestou koukám do map, zdali se nenajde cesta kolem městské zástvaby. Ano, najdu ji. Vede lesem a městu se vyhýbá, přičemž se napojuje na cílový Klammsteig na samém začátku. Paráda, je rozhodnuto!

Jak jsem však měl svůj oběd slanější, na křižovatce zastavuji a opět zvažuji, zda se dát na Telfs nebo onou lesní cestou. Vodu jsem totiž už vypil a je potřeba ji někde doplnit. Koukám do map a koukám, kde by se dala sehnat voda. Ještě před Telfs je banzinka, ale ani tam se mi zrovna dvakrát nechce. Nakonec si všimnu zdroje pitné vody cestou a tak je o mých dalších krocích opět rozhodnuto.

Vstávám tedy, hodím si na záda batoh a stáčím své kroky vlevo vbok. Cesta se svažuje a míří k hlavní silnici, kterou musím překročit. Ještě než k ní však dojdu, narazím na ohradu s pasoucími se krávami. Nevím proč, ale sotva mne některé zmerčí, opět se rozeběhnou za mnou. Počkám na ně tedy, pozdravím se s nimi, podrbu je za ušima a dám se na cestu dále.

Po pár krocích překračuji hlavní silnici vedoucí mezi lesy a přejdu na úzkou pěšinu stoupající někam do lesů. Kráčím po ni a za včelími úly se napojím na širokou lesní cestu, po které kráčím k v mapě vyhlídnutému zdroji pitné vody. K mému překvapení je to taková ta studna nad korytem pro krávy, k mé smůle je však zdroj zjevně už delší dobu vyschlý a nedostal bych z něj ani kapku. Nezbývá tedy než spolehnout se na potok vedoucí soutězkou. K té však teprve musím dojít.

Kráčím tedy dále, potkám pár koňáků, v lese zaslechnu hodně nervního dřevorubce, kterému padají stromy úplně jinam, než by si přál a kterého při jeho počínání pozoruje jeho vyděšená žena, minu také idylickou zahrádku, kde si nějaká babička pěstuje zeleninu a přebírá plevel, zatímco si její pes vesele hraje, až nakonec dojdu na rovnou pěšinu vedoucí podél potoka, za nímž je mezi stromy možno vidět budovy Telfsu.

Zahnu tedy a dám se proti proudu, kráčím lesem, místy stoupám a co nevidět jsem u fabriky na kovy Thöni, nad kterou se majestátně tyčí skalistý vrchol pokrytý sněhem. Ano, právě tady někde začíná můj výstup Telfskou soutězkou, který by byl normálně jednodenním výletem. Nyní je však již pozdní odpoledne, já mám v sobě už i odpolední svačinu a ještě nějaké kilometry před sebou. Květen se však chýlí ke konci a do slunce západu je tak celkem daleko. Není teda proč se stresovat.

Má cesta vede dále přírodou podél horského potoka, který příjemně zurčí a doslova vybízí k doplnění lahví. Však kde jinde budu mít příležitost doplnit vodu, než tady, říkám si. Na příhodném místě tedy sejdu ke korytu tohohle bělavého toku a doplním si svou filtrační láhev jakož i petlahev na rezervní vodu, kterou pak můžu svou filtrační láhev kdykoli doplnit a dám se na výstup výše. Dlouho kráčím vzhůru podél vody valící se z hor dolů a fotím drobné vodopády, místy je stoupání přijemné, jindy naopak prudké, přecházím dřevené můstky, jaké jsou u nás podél bílé opavy, až se přede mnou objeví dřevěné schodiště nabité do skály. Právě pod ním je i jedno z mnoha míst, kde jsou menší splavy, které se pokouším zachytit v celé jejich kráse.

Ztratím zde dost času a stejně asi nepořídím fotku, se kterou bych byl úplně spokojen. Přesto však vstávám a pokračuji v cestě. Vystoupám na skálu a šlapu dále. Tok nechávám nyní po své pravé straně hluboko pode mnou. Jdu po úzké pěšině lesem, na jedné straně se sráz tyčí vysoko nade mnou, na straně druhé mizí kdesi pode mnou, jdu jako okouzlen a dále se nechávám očarovávat výhledu přede mnou i za mnou, až málem zakopnu a sjedu dolů. Tu se vzpamatuji a dávám si větší pozor kudy a kam šlapu. Netrvá dlouho a přede mnou se objeví dlouhý vysutý most. Už z popisu trasy jsem o něm věděl a tak jsem se na něj i těšil. Dojdu tedy do jeho poloviny a zkusím zapružit - celý most se dá do pohybu. Pecka!

Není však čas, ztrácet čas, a tak si pořídím opět pár snímků a dám se dále. Za mostem začíná cesta opět prudce stoupat lesem a klikatit se, až dokud opět vrstevnicím navzdory nevystoupám nad tisíc metrů nad mořem. Tady si teprve dávám pauzu a kochám překrásným výhledem na protější hřebeny hor. Okousek dále je dokonce i jakási dřevěná budka s lavičkou, a tak si ji ukládám do paměti pro případ, že bych na plánované nocleziště došel až příliš brzy, nenašel ho a nevěděl kde hlavu složit nebo se naopak přihnaly letos tak časté noční deště a já lažel někde venku pod širým nebem. Pod srázem pode mnou je pak široká lesní cesta vedoucí neznámo odkud, neznámo kam. A přesto bych po ni mohl následujícího dne shcázet, kdybych nebyl vůl a neudělal si to složitější. Ale o tom až na další stránce tohoto deníkového zápisu.

Opustím toto místo a dám se dále. Cesta vede úzkou lesní pěšinou krytou ve stínech stromů. Všude kolem mám jasnou zeleň a voní jarní květena. Opět jen krásná jarní příroda, kam až oko dohlédne. I navzdory četným setkáním s jedinci i skupinami vracejícími se dolů a podivujícím se, kam tak k večeru šlapu s velkým batohem, si užívám klidu lesa, přírody, nádherných míst a tak nějak jsem opět rád, že jsem se na tuto cestu dal. Jaký nečas panoval ráno jsem už dávno zapomněl. Svět je najednou krásný a v naprostém pořádku.

Po nějaké době začíná les řídnou a rozprostírat se po širokých lesních loukách, až dojdu na štěrkovou cestu. Tou se tedy dám a brzy přicházím k Strasßbergerhausu, kde bych si být očkovaný či testovaný proti Covidu mohl dát snad i pivo a něco k snědku. Ani jedno však nejsem, a tak si pouze doplním vodu ve zdejší studni, poklábosím se zde sedícími cyklisty a kráčím dále. Jeden má však naprosto šílený akcent stříknutý snad nějakou vadou řeči, takže mu nerozumím ani slovo. Nezbývá, než se usmívat a přikyvovat.  

Opustím toto prostranství a opět se nořím do lesa, kudy vede nezpočet cest, já však kráčím spíše podél potoka. Místem, kam chci dojít a posléze se otočit na Schäferhütte, kde bych rád přespal, je Alphaus. Docházím však na křižovatku cest a netuším, kudy jít dále. Obě cesty vedou na Alphaus, já však netuším, která bude lepší. Naštěstí mne však míjí jakýsi běžec a ptá se mne, kam mířím. Když mu sdělím své dilema, poradí mi. Jedna cesta je obyčejná štěrková cesta, kterou běžně jezdí auta se zásobováním na Alphaus a Alphütte, druhou cestou dojdu na úzkou stezku pouze pro pěší, která navíc vede krásnou přírodou a tu mi doporučuje.

Poslechnu tedy neznámého běžce a pokračuji dále rovně až náhle dojdu na úzkou lesní pěšinu vedoucí podél potoka. Náhle se mi vybavuje nedávné putování po římské stezce Fernpassem, s úsměvěm na tváří tudy tedy kráčím vstříc slábnoucímu slunci a kdykoli se neskytne něco jako vodopád, snažím se ho vyfotit, až z toho mám nakonec mokro v botách. Kde se ta má vášeň pro jejich focení bere vážně netuším.

Po nějaké době opět opouštím les a ocitám se na ploše známé jako kamenné moře. Nedivím se. Stromy postupně ustupují a já kráčím nedozírným polem balvanů a kamení vstříc zlatavému slunci. Úzká pěšina se klikatí jako labyrintem mezi šutry a naskýtají se mi stále krásnější výhledy. Nastává vlahý večer, nedaleko mne šumí bělavá strouha a já cítím, jak mne ono zajímavé místo nabíjí energií a touhou po zážitcích i dalším putováním. Ačkoli jsem původně plánoval vystoupat touto soutězkou pouze vzhůru a dalšího dne se navrátit do Telfs na vlak a jet domů, nyní už se mi míhají hlavou myšlenky, že bych měl dalšího dne pokračovat ve svém toulání dále. Otázkou ovšem zůstává kudy a kam a kde a jak si za státního svátku doplním zásoby na další den, se kterým jsem nepočítal. Teď ovšem není ten správny čas si něco takového promýšlet a zdržovat se, a tak vesele a pln pocitů neskutečné svobody a štěstí pokračuji dále ve svém putování krásnými alpskými lesy.

Zdolám tuto zajímavou kamenou pláň a ocitám se na křižovatce lesních pěšin. Zatímco jednou bych šel přímo k Schäfehütte značené v mapě jako turistický přístřešek, další stoupá k Alphausu. Ačkoli se už zlátnoucí slunce sklání k vrcholkům hor, rozhodnu se pro výstup úzkou kamenitou pěšinou. Chvíli stoupám očarován dechberoucími výhledy, až se opět ponořím do temnoty lesa. Nekráčím jí však dloho a co nevidět se ocitám jen kousek pod chatou, od které se line veselý smích a především pak vůně čočkové polévky s uzeninou. Okamžitě na ni dostávám chuť, nejsem však testován a tak mám smůlu. Minu tedy chatu, pozdravím se s veselým osazenstvem terasy a jdu se pokusit toulat lesy dále. Netrvá však dlouho a má stezka mizí pod chladným bílým sněhem. Shodím tedy batoh na zem a takto odlehčen kráčím hledat nějaké další výhledy. Marně však, všude kolem je les a stezky halící sníh. Nekonec mi nezbývá, než se lehce zklamán vrátit. No jo, jenomže u kterého stromu jsem já blbec nechal ležet ten batoh?

Mírně se zdržím, ale nakonec svůj ruksak najdu. Hodím si ho tedy na záda a kolem Alphausu se vracím zpět, čímž si vysloužím podezřívavé pohledy zde sedících jakož i otázky, zda něco hledám. Nehledám nic, usměju se a pozorován zvědavýma očima raději opět mizím v lese. Kus se vracím stejnou stezkou, kterou jsem přišel, když tu se mi naskytne neopakovatelný výhled na dokonale ploché údolí táhnoucí se do neznámých dálek pod hřebeny bíle zasypaných hor. Nemůžu z té nádhery spustit oči, pořizuji jeden snímek za druhým a když o pár kroků dál narazím na dřevěnou lavičku, které jsem si cestou vzhůru nevšiml, s radostí se na ni usadím a se zasněným pohledem do modravých dálek vytahuji kus salámu a tmavého pečiva a přikusuje k tomu všemu papriku povečeřím.

Připozdívá se však, slunce mizí za horami, světlo se z hor vytrácí a s nastupujícím šerem se i ochlazuje. Hodím tedy na záda batoh a vracím se k horské strouze, kterou musím překročit. Nešikovně však šlápnu do vody a tak dále šlapu s mokrou ponožkou a čvachtající botou.

Vystoupám takto na úzkou stezku vedoucí na protějším svahu klenoucím se nad kamenitým korytem a jsem opět očarován pohledy, které se mi naskytnou na protější hřebeny i na krajinu kolem mne. Vskutku nádherná panoramata, které přímo vybízejí ke snění a brzdí krok poutníka obdivujícího tvary a barvy zdejších hor. Vysoko k obloze se pnou kamenné štíty roztodivně tvarovaných hor, obloha je podbarvená podvečerem a mraky získávají vínovější nádech, zatímco lesy kolem mne zdobí mnohdy růžovějící květy. Je to jako jakási kouzelná pohádková říše. 

Ačkoli je těžké tyto výhledy opustit, brzy se nořím do lesa, kudy opět kličkuje nezpočet úzkých stezek, z nichž mnohé jsou určeny snad pro sjezdy na horských kolech. Prvně se v nich zamotám, nakonec však opět sejdu na širokou lesní cestu, kterou pokračuji dále. Zanedlouho se les rozestoupí a já si všimnu místa, které je mi dost známé z fotek v mapách. Ano, Schäferhütte, neboli Ovčákova chalupa. Tady jsem dnes v noci doma!

Přistupuji tedy k chalupě zaznačené jako turistický přístřešek a prohlížím si ji. Obejdu ji a ocitám se u vstupu na terasu s lavičkami a stoly. Zbytek chalupy je však uzavřen. Usedám tady tedy a začínám zkoumat mapy, kam bych se následujícího dne mohl vydat dále a zda mám vůbec kde dokoupit potraviny během svátku. V Telfs jsou nějaké benzinky a ty to jistí, ale třeba se mi poštěstí narazit na něco lepšího. Teď ještě vyřešit kudy a kam dále. Po nějaké době si všimnu, že na okraji Zirlu je klášter ke kterému z Telfs dojdu další z jakubských stezek. Vzhledem k tomu, na jak moc církevním místě jsem svou pouť započal, mi to přijde celkem symbolické, a tak je o dalším cíli mé cesty rozhodnuto ... tedy prozatím, neboť zítřek přinese naprosto neočekávaný závěr cesty.

Když zvednu hlavu od map, vidím, že všude kolem už je tma a mezi stromy je vidět rudá obloha. Okamžitě popadnu foťák a vyběhnu ven. Kdesi naproti vidím zasněžený vrchol zbarvený do ruda a být o něco výše, snad najdu i krásný výhled. Nyní jsem však v lese, a tak je výhled na tu nádheru dost omezen. I přesto se mi podaří udělat alespoň jeden snímek zachycujcí kouzlo večera. Pak už však rychle zalézém za zdi zimní terasy a rychle se soukám do suchých termo hader a částečně zalézám do spacáku, neboť s odchodem posledních paprsků denního světla rázem začalo skutečně mrznout. I když mi to přijde zvláštní, tak se nakonec rozhodnu zůstat v pohodlí přístřešku plného bobků drobných hlodavců a přespím právě zde. Však i ve starých srubech, kde jsem ještě jako malý Zálesák spával, se to mnohdy myšmi jen hemžilo a kdo si řádně neuzavřel batoh byl ráno bez jídla. Já toho jídla však už moc nemám. Do plastové krabičky si tedy namíchám svůj pohankový mix a zbytek vloček rozsypu na druhé straně. Tak nějak doufám, že mi pak dají hlodavci pokoj a zůstanou na opačně straně příštřešku. Pak už si však lehám na poměrně měkou lavičku a pomalu usínám. Ještě krátce před usnutím však zaslechnu v trámech pod střechou šelest. Zjevně plh, usměju se a rozpomenu se na svůj nocleh na Rudolfově kameni, který se mnou také obýval tento noční veverčák.

Dobrou noc tedy ...

← IselTrail - Den 3.

Pěšky do Innsbrucku →