Nejúžasnější jarní trek - Pěšky do Innsbrucku

24.05.2021

Když se probudím do mrazivého rána a konečně vysoukám ze spacáku, čeká mne milé překvapení. Navzdory velice chladné noci mi vyschnuly večer navlhlé boty. Obuji se tedy, posadím se a za raního šera se balím. Mám před sebou totiž pěkný kus cesty a předpověď počasí nevypadá kdoví jak slibně. Jak se tak však balím, náhle mne vyruší jakási rána za mými zády. Rychle se otočím, nic však nevidím. I přesto však rychle vyběhnu za chatu a co nevidím. Pod oknem leží zkroucené káně a celkem nechápavě koulí očima. Blbec nevidělo sklo v okně za mámi zády a narazilo. Vzápětí se však vzpamatuje, celkem rychle se obrátí a pár mávnutími křídly zmizí kdesi v lese. Aspoň že tak, alespoň mám o starost méně a nemusím řešit zda někam volat ochráncům. Jen jednu věc nikdy nepochopím. Proč sakra mělo potřebu letět právě tudy a do boudy, v níž sedí člověk?

Vrátím se ke svým věcem a dobalím je, hodím si batoh na záda a sešeřelou lesní krajinou skrytou pod těžkými mraky se vydávám hledat cestu do Telfs. Nerad se však vracím stejnou cestou, kterou jsem přišel, a tak si vyhlídnu jinou. Tak jako tak se však prvně musím někudy vrátit k Strasßbergerhausu, kde jsem včera doplňoval vodu a až odtud pokračovat dále.

Dám se tedy úzkou lesní pěšinou a během pár chvil opět sestupuji na širokou lesní cestu objímající svah kopce a opět nabízející úchvatné výhledy na protější kopce. Už během včerejšího jasného večera jsem si zdejší místa zamiloval a ani šero a chlad jim neubírají příliš na kráse. Zasněn a očarován pokračuji dále a náhle scházím u potoka, podél něhož jsem předchozího večera stoupal vzhůru. Překročím ho a ocitám se jen nedaleko rozcestí, kde mi včera radil s cestou neznámý běžec. Zpětně mu v duchu poděkuji za skvělou radu, kudy směřovat své kroky.

Netrvá dlouho a brzy jsem u Straßberghausu. Není zde ani živáčka a vše objímá až magické lesní ticho provázené lehkým šuměním větru. Doplním si tedy vodu ze zurčící studny a kolem kapličky pokračuji dále, přejdu louku, přes kterou jsem předchozího dne vystoupal od soutězky a po pevné široké cestě pokračuji ještě nějaký ten čas stále rovně.

Nechci po silnici však kráčet po celou dobu a dle map by měla do města vést úzká lesní pěšina. Jednu míjím, je dokonce i popsána a udává směr na Telfs, dle map.cz zde však tato pěšina není a má cesta by se měla nacházet o něco dále. Odbočku tedy ignoruji a kráčím ještě kus v před, když tu zjistím, že jsem svou odbočku minul. Vracím se tedy a rozhlížím se. Nejsem si vědom, že bych něco minul. Tu si však všimnu úzké téměř zarostlé pěšiny. Ano, to by měla být má cesta. Chvíli váhám, zda jít tudy nebo se vrátit na značené rozcestí. Má důvěra v mapy.cz mne však nakonec přesvědčí, abych pokračoval dále. Jak záhy zjišťuji, velká chyba. Pokud zde někdy vedla cesta, je už dávno neužívaná. Na mnoha místech se ztrácí, leží přes ni spadané stromy, místy se kutálím po srázu či bořím do bahna a celkově se cesta mění v nekonečnou překážkovou dráhu. Nepropadám však zoufalství a s hlubokým ostravským reptáním a humorem mi vlastním pouze nadávám:

"Kdyby někoho zajímalo, proč se pořád musí zachraňovat nějací Češi v Tatrách či Alpách, můžou za to mapy.cz, které zaznamenávají každou jelení stezku, cestičku, kterou si ve středověku vyšlapal nějaký potulný mnich nebo prostě místo, kterým náhodu proběhlo více kamzíků.""Jako dost vole, si to už aktualizujte. Jako jo, člověk do cíle dojde, ale je to past vedle pasti, tu mokřad, tam sesuv, tady polom, tam zas útes, tu totální les bez cesty. Voe, prý jsou to jen dva kiláky, za dvacet minut jsem na druhé straně. Ani za kokot!""Už když kolikrát něco takového lezu a vidím v bahně stopy, řeknu si: "A, tudy šel nějaký Čech s apkou od Seznamu." Místní by tama totiž nešel ani za hovno. Ale mapař od seznamu si řekne: "Hele, tudy šly krávy!" A druhý mu odvětí: "Tak to je slušná prasárny, to záznamenáme!"

Ještě chvíli tak bojuji s nástrahami přírody, když tu si povšimnu dole se klikatící silnice. Ano, je to ta cesta pod srázem, ze kterého jsem se včera kochal pohledem na protější kopce, když jsem zdolal Telfskou soutězku. Paráda, jsem nalezen. Opouštím tedy pěšinu a přímou čarou z kopce dolů mířím lesem právě tam. Během pár sekund jsem na ní a zanedlouho se ocitám nad onou fabrikou na okraji města. Ještě vymyslet kudy ji obejít a ocitám se na ulici.

První etapu a první dobrodružství tohoto dne tak mám za sebou. Teď už jen vymyslet, kde obstarat něco k jídlu a pak hurá dále. Bloudím tedy ulicemi sídliště na okraji města, tu a tam špatně zahnu. Jak říkám, nejvíce času vždy zabere snaha vymotat se z ulic lidských osad. Než-li se octinu v centru, je devět a já usedám na autobusové zastávce a dávám si svou klasickou tuláckou snídani - studené vločky smíchané s tekutinou ještě za večera a k tomu kus ovoce. Pak vstávám a s pohledem upřeným do apky se vydávám hledat benzinku. Přicházím k první a čeká mne zklamání. Dá se tu leda tak natankovat, kus žvance zde však neseženu. Jdu tedy dále a věřím, že na Schellce pochodím o něco lépe. Ještě než tam však dojdu kráčím historickými ulicemi Telfsu, když tu si povšimnu řady lidí táhnoucí se přes ulici. Čistě ze zvědavosti tam zamířím a dobře udělám. Je zde totiž pekárna, kde si nakoupím dostatek jídla na zbytek dne - sladký šnek na svačinu, chléb obložený vejci k obědu a dokonce i kafe pro okamžité nakopnutí. Hurá, nyní můžu pokračovat dále.

Zamířím tedy k železnici, podejdu ji, minu kostel a ještě dopoledne opustím město a dám se na cestu lesy a loukami vstříc neznámým dálkám. Sotva se mi však začne Telfs ztrácet z dohledu, přižene se vlahý jarní deštík. No co, pokrčím rameny, počasí jsem si obědnal pouze do dnešního dopoledne. Co už, trošku zmoknu, stejně hodlám spát večer doma v suchu.

Co nevidět se opět nořím do lesa, tentokrát listnatého, a mezi jeho jasně zelenými mokrými listy se deru kupředu. Tu a tam narazím na nějaké spadlé stromy, jejichž silné kmeny však bez větší námahy přelezu a šlapu zase dále. Výhodou tohoto počasí je, že člověk tolik nežízní a dost šetří vodou.

Kdesi před Flauringem opět opustím les a kráčím dále podél louky, na níž se pasou ovce, které v těchto místech potkávám téměř všude. Na pozdrav tedy zabečím a dostane se mi odpovědi od vůdkyně stáda. Zabečím tedy opět a ona s bekotem vstává a pomalu kráčí za mnou. Ještě chvíli tu tak na sebe pořváváme v jejich jazyce a postupně se přidávají další a další. Až když vzburcuji zbytek stáda a dojde mi, že dále nedojdou a že asi vyhlíží spíše domnělou zaběhnutou ovci než mne, raději se klidím odtud. Na samotném okraji vsi se svalím do mokré trávy a ze lehkého mrholení posvačím svůj skořicový šnek a zapiji ho proteinovým nápojem. Se svačinou jsem tak velice rychle hotov a ulicemi Flauringemu se dávám bezstarostně dále. Než ji opustím, je opět po dešti. 

Kráčím tedy dále mezi loukami a poli. Snad nikde se napasou krávy, jak jsem tomu z hor zvyklý. Za to všude potkávám stáda ovcí, koz a koní - mnohdy na můj vkus tak pohublých, až je mi těch šlechetných zvířat líto. Nic však s jejich osudem nezmůžu. Jdu dál. Prosvištím Pollingem, a než dodju do Hattingu, jehož malebný kostelík s červeno bílou věžičkou se pne jako maják do dáli, mám svůj cíl už přímo na očích. V dáli totiž vidím rovnou skalní stěnu pnoucí se nad obcí Zirl. Udělám si pár snímků a chvátám dále.

V Inzingu rychle sejdu k železnici a pak už jen pruským krokem mašíruji k Zirlu. Ještě než tam dojdu, začíná se mi však v hlavě rýsovat pošetilý plán dojít až do Innsbrucku a to i navzdory tomu, že trasa vychází na nějakých dalších 17 km. Jsem však plně motivován a odhodlán tento challenge zvládnout. Nezastavuji tedy, přidávám do kroku a i oběd do sebe hážu během kvapné chůze. Nedá mi to však a tu a tam se zastavím a ohlédnu, abych se pokochal krásnými tyrolskými panoramaty.  

Něco před druhou se ocitám před klášterem v Zirlu. Celkem zklamání, pomyslím si, ale zase na druhou stranu zde aspoň nestrávím příliš mnoho času focením. Na zdolání dalších 17 km mám necelé tři hodiny. Poslední vlak na který mi navazuje bus do mé vsi, totiž vyráží už v 16:52. Pořídím tedy jen dva tři snímky pro zdokumentování cesty a už se vydávám hledat nejrychlejší a nejpřímější cestu do Innsbrucku - jak jinak, než podél železnice protínající údolí. Ještě mne však čeká nemilá překážka v podobě dálnice a rušné cesty, které musím nějakým způsobem překonat. Nakonec se mi to s pomocí nějaké místního dědy podaří a doprovodí mne až na nádraží. Ne že bych tam netrefil, ale sám pospíchal na vlak. Musím uznat, že dědek měl fakt rychlý krok a ještě jsme si parádně a přátelsky pokecali.

Během pár minut se ocitáme na nádraží, rozloučíme se a já přidávám do kroku. Mám před sebou opravdu velký kus cesty a času je tak málo. Jdu, šlapu, téměř klušu. Za cesty se kochám pohledy, koukám do telefonu a zvažuji alternativy kudy a kam se dát v případě, že bych nestíhal. Čekuji nádraží cestou a zjišťuji, jak mi vychází jiné spoje. Všechny směřují přes Innsbruck, ale šetří čas a vypadají nadějně. Minu poslední nádraží před Innsbruckem ve Völs a stejně uháním dále.

Opět náhled do mapy. Innsbruck Westbahnhof je blíž a vypadá nadějně, říkám si. Ano, tam zamířím. Aspoň si ušetřím ten labyrint domů. Jdu, propočítávám, plánuji. Najednou, ani nevím jak, se ocitám na okraji Innsbrucku nedaleko Západního nádraží a mám ještě víc jak hodinu času. Nechápu to, divím se se tomu, ale je tomu skutečně tak. Navíc je už víc jak hodinu překrásné počasí. Slunce svítí a obloha je modrá. Snad jsem předehnal i ty težké mraky, co já vím. Tak jako tak mám ještě spoustu času a počasí přímo vybízí k procházce tímto překrásným historickým městem. 

Dávám se tedy na procházku mi již známýmí ulicemi starého města. Čeká mne však zklamání, neboť téměř všechny tvoří staveniště. Vracím se tedy na náměstí a když zmerčím předlouhou řadu lidí před cukrárnou, nabydu dojmu, že zde mají úžasnou zmrzlinu. Vskutku mají, ale já si ji dám až o pár dní později, až mne zde mé toulky opět zcela náhodou zavedou. Dnes na tohle postávání nemám čas ani náladu.

Opustím tedy staré město a zamířím na nádraží, kde si dokoupím i něco jako večeři. Sotva zalezu do vlaku, přižene se průtrž mračen jak prase a provází mne po celou cestu domů a z oblohy lije ještě dlouho do noci, během které sedím u kamaráda. Jo, počasí mi opět vyšlo na minutu přesně. Jak já to dělám, to važně netuším. Hory mne asi fakt milují.

← Přes Telfskou soutěsku

Wolfsklamm →