Nezdar v Beskydech

S blížícím se koncem náročné sezóny v Rakousku jsem si říkal, že toho bezcílného trajdání po Eropě už bylo dost a rozhl se zkusit štěstí v Praze. Tak nějak jsem však cítil, že se musím vydat na několikadeení pochod horami, vyčistit hlavu, za chůze přemýšlet a zkusit si svůj první několikadenní trek. Kde se to vzalo? Absolutně netuším! Prostě to z ničeho nic přišlo a já to chtěl stůj co stůj udělat.

Od mého nástupu na střední přitom uplynulo osm dlouhých let, do Zálesáku jsem nechodil od 15 a za tu dlouhou dobu jsem nebyl na žádné pořádné několikadenní výpravě a takto sám vlastně vůbec nikdy. Vždy jen s oddílem Zálesák v Hlučíně či dříve s rodiči. Vlastně na konci základky jsme s klukama vyrazili na pár dní pod stan, ale to je něco úplně jiného. To jsme vyrazili do Jakartek vlakem, odsud došli do jednoho z lomů v okolí a zde kempili. Žádné celodenní pochody s plným batohem. Od té doby jsem za sebou nic než jednodenní hiky neměl. Opravdový několikadenní trek, kdy člověk putuje od místa k místu a vše si sebou nese na zádech, to jsem nikdy nezažil. V tom jsem byl úlně nepolíbený.

Rozhodl jsem se, že to udělám. Prostě se sbalím a vyrazím na několik dní do Beskyd a celé je přejdu. Jako na potvoru tomu počasí vůbec nepřálo. Zatímco v březnu a dubnu už bylo relativně krásné jarní počasí, tak celý květen sněžilo jako v zimě a když nesněžilo, tak pršelo. Minimálně v údolích chcalo snad každý den a to na horách vždy znamenalo čerstvý sníh a můj čas se závratně krátil, protože na pálení čerodejnich jsem se měl stěhovat.

V posledních dnech před mou cestou do Prahy jsem si však přeci jen sbalil obrovskou krosnu od Huskyho, do té narval 3kg maskáčový spacák, který zabral víc jak polovinu mého 70l batohu, samonafukovací karimatku, která mi zabrala další 1/4 úložného prostoru a zbytek vycpal jídlem a nějakými věcmi. Oblékl jsem si své staré maskáče, na nohy natáhl staré těžké pohorky a vyrazil počasí a sněhu na vzdory do hor. No co vám budu povídat, umíral jsem od prvního kopce a moc jsem toho neušel...

---

Takto nabalen jsem v raních hodinách vyrazil do Frenštátu pod Radhoštěm, odkud mne čekal mírný výstup na první z plánovaných vrcholů a to na Velký Javorník. Ačkoli jde o kopeček s výškou jen něco málo přes 900 metrů nadmořských, dal mi neskutečně zabrat. Potil jsem se a umíral už od prvních kroků mokrým mlžným lesem, přičemž s výstupem se objevující a přibývající sníh mému tempu příliš nepřidával a náhodní chodci stoupající vzhůru mě předháněli jedna radost. Jít tudy želva, možná mi uteče i ta. Stejně tak ani nově zakoupený téměř kilový foťák mému tempu moc nepřidával. Teprve jsem se s ním učil zacházet a fotil každou blbost, načež jsem se rozčilovat, že neodpovídá mým představám a očekáváním a proč jsem vyhodil hromadu peněz za tak nepoužitelný krám. Že je potřeba pořídit si taky nějaký ten program na vyvolávání fotek, to jsem zjistil až časem.

Ale pojďme dále. Vrchol se blížil, les řídnul a svah byl stále strmější a strmější, nebo mi to aslepoň tak přišlo. A zatím co já se z posledních sil propocený jak dělník plížil nahoru, mne předbíhali na čelo si ťukající turisti mířící k rozhledně na vrcholu. Až někdy odpoledne jsem tak stanul u zdejší chaty a řádně prochladnutý a hladový usedl k pozdnímu obědu - teplé polévce a studenému pivu. Chvíli jsem se zde zdržel, pak nahodil na záda svou přetěžkou krosnu a zamířil dále. Mým dalším cílem byl totiž vrchol Radhoště, kde jsem to hodlal otočit východnějším směrem a pokračovat až na Lysou horu.

Opustil jsem tedy turistickou chatu a dal se na nyní již pohodlnější cestu, kdy jsem mírně klesal, pak chvíli kráčel po rovince a pak dlouho klesal lesy až do údolí. Počasí mi však stále moc nepřálo. Nepřestávalo mrholit a kolem vrcholů se valila mračna, což zase na druhou stranu mé pouti dodávalo až mystický ráz, který právě v Beskydech už od malička tolik miluji. 

Takto jsem došel opět až na mokrou bezsněžnou louku na Pindule, kde mne čekala chvíle rozpaků. Kudy vlastně dál? Ne, neměl jsem opravdu nejmenší zdání. Nakonec jsem si však všiml čehosi připomínajícího značku na sloupu elektrického vedení v šeravé dáli, tak jsem si to foťákem přiblížil, čímž jsem si potvrdil směr a dal se tudy dále. Ano, byla to skutečně modrá značka, která mne přivedla k dalšímu vyčerpávajícímu výstupu. Nepřestávalo mrholit, půda byla podmáčená a počasí mizerné. Já přesto pokračoval dále, až jsem konečně vystoupal na Velké Polaně, odkud už byl vrchol Radhoště ztrácející se v mlhách na dohled. Konečně!

Nepřestávalo mrholit a sníh kolem se měnil v neskutečnou břečku míšenou s vodou po kotníky. Tím vším pak pobíhaly vyděšené myšky snažíc se zachránit si holý život a najít suché místo k odpočinku a něco k snědku. Aspoň něco jsme měli společného, já však neměl tak milá nevinná očka a čumáček jako ony. 

Za husté neprohlédnutelné mlhy jsem konečně došel na vrchol Radhoště, kde se tyčí vysílač, stojí dřevěná kaplička a za ní pak sousoší prvních křesťanů na našem území - slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Vše se mi ztrácelo v mlze, byl večer a já se navzdory vyčerpání a chladu snažil pořídit nějaké snímky z mé cesty. Nakonec jsem však tuto svou snahu vzdal a zamířil do nedalekého hotelu Radegast, kde jsem si plánoval dát vydatnou teplou večeři. Pokud se dobře pamatuji, dal jsem si tenkrát výpečky, se zelím, se zelím a musím říct, že porcí ani její teplotou jsem zrovna nadšen nebyl. Ani ta cena se mi tenkrát moc nelíbila a nakonec jsem podnik celkem znechuceně opustil. Koho by tenkrát napadlo, že až tudy půjdu od dva roky později na svém prvním zdárném treku, budu maximálně spokojen a zdejší hotýlek každému jen doporučovat. 

Opouštím tedy restauraci a dávám se na cestu dále. Je po sedmé hodině, tmí se a začíná sněžit, načež sněžení přechází v hustou chumelenici. Ta cestou však ustane a mi se naskýtá dech beroucí pohled. Vše kolem je zasypáno čerstvým sněhem a těsně pod hřebenem se valí zářivě bílé mraky. Pamatuji se, že na to, že jsem se s foťákem teprve učil zacházet, jsem pořídil vskutku překrásné snímky, nad kterými žasli i mí přátelé. O to více mne mrzí, že jsem o tyto snímky za ty roky přišel. Byl to vskutku nádherný pohled.

Nadchází večer, vzduch chladne a stmívá se, když přicházím k soše Radegasta na hřebeni, chumelí. Udělím si tedy poslední snímek a rychle mířím k Altánu nad Pustevnami. Však kde jinde v tomhle počasí taky hlavu složit? Stan jsem v té době vůbec neměl a o existenci tarpu jsem vůbec netušil. Vždyť už v oddíle jsem miloval spaní pod širákem, tak proč to teď řešit jinak?

Kráčím dále a stále pozoruji všude kolem pobíhající malé myšky. Za tmy docházím k altánu a ještě než se začnu chystat ke spánku, nepřestávám se kochat překrásným výhledem na tisíce světýlek, které jako vzdálené svíčky vydávají okolní vsi a města. Nakonec se však začnu chystat k noclehu. Roztahuji karimatku i spacák a ještě než usnu, zavěsím tašku s jídlem na jeden z trámů, aby mi jídlo nesežrely kolem pobíhající myši. Když mne pak v noci nepřestává budit nade mnou poletující sova, říkám si, aby mi ho nakonec nesežrala ona. Nu, dá to fušku, ale nakonec někdy na přelomu pozdní noci a brzkého ráno usnu. Když si vezmu, jak málo jsem ušel a jak jsem se po celý den plahočil, je mi při zpětném pohledu ze mne samého stydno.

Ráno se budím a jedním okem vykukuji do mrazivého počasí tam venku. Je mlha, chumelí a je mi jasné, že tam bude pořádná kosa. Můj spacák sice něco váží, ale na druhou stranu pořádně hřeje. O to méně se mi z něj chce ven. Nakonec ho však opustím. Mrzne ještě více, než jsem myslel. Klepu kosu, oblékám se a mám co dělat, abych se vůbec sbalil. Včera zvlhlé a přes noc zmrzlé rukavice nemůžu ani obléct, takže neustále dávám ruce do kapes. Vlastně je spíše vytahuji na malé chvilky, abych něco přehodil do batohu a zase je schovávám, takže tímto způsobem ztratím neskutečně mnoho času. Opravdu mrzne! A to tak moc, že se mi zlámou tkaničky, když si chci zavázat boty. 

Už ani nevím, jak jsem to vyřešil a čím je nakonec převázal, ale po hodně dlouhé době se dávám tímto počasím na cestu dále. Už po pár minutách na Pustevnách mi však dochází, že je to naprostá pitomost. Jsem zde snad jediný chodec široko daleko a všude leží po kolena čerstvého sněhu. Chumelit navíc nepřestává. Nakonec nezbývá, než se vydat hledat cestu dolů. Nebýt na stromech naše turistické značky, nevím, jak by to dopadlo. Sám jsem to zde pořádně neznal, stezek nebylo vidět a já byl odkázán jen a pouze na ně. Nakonec však sejdu níže, kde sněhu ubývá, až se ocitnu na loukách před Kunčicemi pod Ondřejníkem. Kolem mne je zelená louka a na stromech raší první pupeny a květy. Tady je jaro, když se však ohlédnu na vrchol za mnou, vidím odsud, jaká zimní apokalypsa tam panuje. Fuj, rychle domů.

← Autobiografie

CzechTrip 2018 →