Návrat do Tyrol

Léto v Saalbachu, kam jsem se po roce stráveném v Praze vrátil, bylo moc fajn. Sice mne hned na úvod potrápila borelióza, kterou jsem si pravděpodobně přivezl z Čech, a tak jsem nejkrásnější letní měsíc strávil ve stínu mého pokoje a chodil pouze do práce, protože s prážky, kterém jsem bral, jsem nemohl na slunce, ale sotva jsem se vykurýroval, začal jsem chodit po horách jako nikdy dříve. Každé volno jsem trávil venku a za léto prochodil tolik stezek a vrcholů, co někteří místní za celý život ne. Dokonce tenkrát posílali turisty za mnou, aby se mne zeptali na cestu a volali si mne aj holky z recepce, abych dal turistům tipy na výlet. V kuchyni jsme měli také skvělý kolektiv. Nejlepší dvojka jsem byl s Milanem, což byl 60ti letý děděk ze Slovenska. Neskutečný frajer! I kariérně se mi vedlo opravdu dobře a já celkem raketově vystřelil nahoru a byl levou rukou našeho šéfkuchaře.

Bavilo mne to moc a po skončení letní sezóny jsem se odhodlal na svou dvouměsíční poznávací cestu po Česku, kdy jsem také vyrazil na své první treky, které se tentokrát opravdu povedly!

Během tří dnů jsem přešel celé Beskydy a okamžitě jsem si několikdenní chození po horách zamiloval. Věděl jsem, že to je něco, co mne baví a co mne naplňuje už od druhého dne na své cestě a že jde o koníček, kterému se budu rád věnovat pravidelně a dlouhodobě. Ještě než jsem Beskydy přešel, věděl jsem, že chci vyrazit na další takovou cestu a pokud možno ještě delší. Taky jsem tak udělal a jen pár dní po návratu vyrazil na několikadenní toulky severním pohraničím, které mne převedly přes Jeseníky a Kralický Sněžník až do podhůří Orlických hor. Ani bolavé koleno mne v tom nezastavilo. Pak následoval měsíc cestování po významých místech a historických městech Čech a na závěr dvoudenní cesta přes zasněžené Krkonoše korunovaný výstupem na nejvyšší horu Česku. Snad poprvé jsem měl pocit, že opravdu žiju život, který mne baví a naplňuje.

---

---

Léto a podzim byly opravdu skvělé. Zima už tolik ne. V práci nás bylo málo a roboty bylo po kokot. Zaskakoval jsem na všech pozicích a do toho měl na starost vlastní post. Krom polopenzí pro 120 lidí jsme večer co večer museli odbýt minimálně 60 hostů, co zavítali do naši Á la carte restaurace. Dělal jsem od nevidím do nevidím, z práce chodil po půlnoci, abych do ni ráno opět brzo ráno vstával a byl zde takřka celý den. Někdy jsem dělal i dva týdny v kuse, abych pak dostal den volna. Můj rekord v práci bez volna bylo 21 dní. Placen jsem byl na tu dobu skvěle, ale bylo to opravdu extrémně náročné a hlavně stresující.

Aby to nebylo málo, babičku dohnalo její celoživotní kuřáctví a švihlo to s ní. Můj kamarád Milan, který byl v létě opravdu neskutečný frajer, začal být najednou strašně senilní. Už v lednu se u mne dostavila nespavost a nemoci žaludku ze stresu. Nespal jsem, nikam nechodil a celé dny makal. Neustále mne provázela bolest v krku, na kterou nepomáhala žádná léčba. Ta vedla k neustálému a stále silnějšímu strachu o zdraví. Začaly se u mě objevovat první panické ataky a tělo si začalo vymýšlet stále nové bolesti, se kterými bylo potřeba jít k lékaři.

Dva měsíce jsem makal jak šroub bez pořádné pauzy a bez spánku. Než zima skončila, byl jsem na tom psychicky opravdu zle. Neustále jsem se strachoval o své zdraví a myslel si, že umírám a nikdo mi nechce pomoct. Kdykoli to šlo, valil jsem k doktorovi, který do mě neustále cpal antibiotika. Ta mi však nepomáhala, spíš naopak, začala způsobovat další problémy. Pomohla až změna lékaře. Doktorka v Zell am See totiž okamžitě přišla na to, co mi je, předepsala mi prášky na uklidnění žaludečních šťav a ty my okamžitě pomohly od neustálé silné bolesti krku způsobené leptáním kyselin žaludečních šťav. Taky mně poslala na další vyšetření a já se aspoň trošku uklidnil. Konečně mi někdo pomohl. Stále jsem na tom však nebyl dobře a než jsem se naučil klidně spát trvalo ještě roky. Řekněme, že bez lehkých antidepresiv jsem to ještě toho roku nezvládl a někdy si musel pomoci chmelným mokem či zeleným listem, což také nebylo dobré a vyvolalo problémy, s nimiž jsem se musel poprat zase v budoucnu.

Po skončení sezóny jsem byl opravdu na dně a udělal dvě věci. Přihlásil se na hned tři historické obory Masarykovy university v Brně a ze zoufalství se vrátil do Fissu, kde mi bývalo bylo kdysi tak dobře. Připadal jsem si na dně, zoufale a točil jsem se v kruhu, ze které jsem neviděl východisko.

Na jaře mne čekalo několik dalších vyšetření a pročítání učebnic dějepisu pro základní školy, abych si před přijímačkama aspoň trošku osvěžil paměť. Spoustu času jsem také strávil v Praze, kde mne čekalo nějaké vyřizování a likvidace mého skladu. Už mi začínalo být jasné, že se do Prahy jen tak nevrátím a zbytečně utrácím peníze za pronájem těchto prostor. Část věcí jsem rozprodal, zbytek převezl k tatovi, něco si odvezl s sebou na léto do Tyrolska. Zbytek času jsem proložil krátkými jednodenními výlety do hor ale i dalšími několikadenními treky. S kamarádem jsme si například střihli přechod Sněžky, kde nás v době kolem Velikonoc potrápil pořádný ledový Blizzard. Taky jsem si dal další přechod Jeseníků a vydal se na několikadenní toulky přes Beskydy a Javorníky, které mne nakonec přivedly na hřebenovku na hranicích Česka se Slovenskem. Už tehdy mne napadlo, že by bylo super dát si tuto hraniční hřebenovku jednou opravdu celou.

---

Přijímačky jsem nakonec zvládl naprosto skvěle a na léto zamířil do Tyrolska, kde jsem chtěl našetřit na studia. Celé léto jsem tak pracoval, odkládal si peníze a užíval si hor. Nebylo volného dne, kdy bych nevyrazil na nějakou horskou tůru. Jak se tak blížil konec sezóny a já se měl vydat na zápis do Brna, začalo mi docházet, že se mi už studovat vůbec nechce. Měl jsem to tady opravdu rád a byl jsem spokojený. Ti lidi, které jsem zde denně potkával, by mi neskutečně chyběli. Taky jsem nevěděl, co bych s historií po škole dělal. Vždyť i ty exponáty se v muzeích mění častěji než zaměstnanci a spousta lidí s vystudovanou historií smaží hrany v Mekáči (jsem tou dobou někde četl.) To už teď na tom jsem lépe, říkal jsem si.

Stále jsem však nebyl pevně rozhodnut a jak se den zápisu blížil, začala mne nahlodávat předtucha velkého průseru. Svět už je až moc dlouho v pořádku, něco se posere, říkalo mi něco. Přijde velká krize, drž se řemesla a do studií se nežeň, budeš toho litovat. A jak jsem tušil, tak se i stalo. To víte, nadějný historik znalý chodu dějin.

Přišel prosinec 2019 a z Číny začaly přicházet zprávy o nové neznámé nemoci podobné chřipce, která plní tamní nemocnice nakaženými. Tak jako mor ve středověku se to z Číny přehouplo do Itálie a s lyžaři do Alp. Uprostřed sezóny jsme ze dne na den uzavřeli hotel a zdrhali domů co to šlo. Ani nevíte, jak jsem byl rád, že nestuduji. Mohl jsme se klidně přihlásit na pracák a byl aspoň nějakým způsobem finančně zajištěn. A protože bylo všude zavřeno a nikam se nesmělo, nakoupil jsem si výbavu a vyrazil na svůj první trek nalehko. Okamžitě mne to chytlo a já během jara procestoval Česko se spacákem a karimatkou v batohu na zádech, začal postupně sbírat zkušenosti a také zdokonalovat svou výbavu. Během svého posledního horského přechodu toho jara jsem se také na Česko-Slovenské hranici setkal s Jakubem Čechem, který je autorem blogu Jakubův cestovní deník, což mne nakonec inspirovalo si začít psát také svůj deník o mých toulkách přírodou, na kterém jsem začal pomalu pracovat následujícího podzimu. Opravdu nevím, co bych tou dobou jako chudý nezajištěný student dělal.

Na léto jsem se nakonec vrátil do Tyrol a s nastupujícím podzimem vycítil další velký průser. V Česku vládne Babiš, to špatně skončí. Zůstaň v Rakousku! Poslechl jsem tedy ten vnitřní hlas a zůstal v Tyrolsku. Nelituji. Zatímco Česko se proměnilo v morovou jámu Evropy a bylo zakázáno cestovat i mezi regiony, já chodil po horách, nemusel platit nájem a bohatě mne živil stát. Za tu možnost zde zůstat jsem byl neskutečně vděčný a Tyrolsko se mi stalo mým novým domovem na opravdu hodně dlouho.

Je to paradox, ale až díky Koronaviru jsem začal cestovat a konečně žít. Už se nesunu od ničeho k ničemu. Vím co chci. Cestovat a toulat se světem, poznávat cizí kultury a krásnou krajinu, chodit dálkové treky, poznávat země originálním způsobem a o svých cestách a dobrodružstvích psát. Nejlepší by bylo dělat jen tohle, ale člověk musí být taky něčím živ a na své cesty si někde vydělávat a své cesty naopak přizpůsobovat pracovnímu životu.

Chodím, tedy jsem!