IselTrail a přechod Východního Tyrolska - Den 1.

14.5.2021

Krátce po návratu z mého přechodu Tyrolska po historických stezkách jsem od Helmuta dostal další tip na úžasnou stezku mi zcela neznámými končinami a to na relalativně nově zbudovaný Iseltrail podél řeky Isel ve východním Tyrolsku. Shlédnul jsem tedy kudy prochází, dvě větší města na trase si přidal do své aplikace na počasí a počítal s tím, že si ji snad jednou někdy zajdu. Nenapadlo by mě však, že to bude hned další trasa na kterou se vydám a to tak brzy na jaře. Zatímco předpověď na další dny nebyla totiž nikde kdo ví jak příznivá, právě v těchto místech mi Bergfex hlásil tři až čtyři dny slunečného počasí. Nakonec jsem se tedy celkem spontánně sbalil a navzdory nepříznivému počasí opustil jinak věčně slunečný Fiss. 

Je brzy ráno, u nás je zataženo, sychravo a pořádně prší. I přesto se balím a vyrážím na autobus, který mě sveze z hor do okresního města Landecku, kde přesednu na vlak. Ještě předtím mě však čeká pro mě šokující otázka v místní pekárně, kde si kupuji snídani.

"A chcete to tady nebo sebou?"

Cože to, trhnu hlavou. Tady? Vždyť jsou veškeré vnitřní prostory už půl roku zavřené. Toto je nějaká recese? Provokace? Skrytá kamera? Rozhlédnu se tedy a k mému překvapaní zjišťuji, že je pekárna narvaná lidmi, kteří se stravují a pijí kafe kolem stolků. Tu mi to dochází. Dneska se rozvolňuje. Nu paráda, třeba si cestou budu moci zajít někam na jídlo.

Kupuji si tedy snídani a kafe a jdu na vlak. Přijíždí co nevidět. Deštivou krajinou pak uháním na Kitzbühl. Obloha je stále ponuře šerá, nepřestává pršet a hory balí bílá oblaka. Ideální počasí na bivak v horách, říkám si ironicky. Když pak čekám na autobus v Kitzbühle na nádraží, dostaví se se teprve pořádný liják. Stejně mne to však nezastaví a pokračuji dále.

Autobus projede pár vesničkami v této části Tyrolska a pak snad hodinu bez zastavení kličkuje pohořím a nádhernou divokou přírodou Vysokých Taur. Reliéf zdejší krajiny je úžasný a počasí ho jen umocňuje - vysoké skalnaté vrcholky trčící z hustých zelených lesů, snad z každého se valí předlouhý vodopád a vše obklopují a částečně halí lehká oblaka nebo mlha. Nevím proč, ale okamžitě si vybavuji létající pohoří z Avatara. Ano, sem se jednou musím vydat pořádně se toulat!

Autobus stoupá vzhůru a míří k Ferbertauerntunnelu, který nás skrze masiv hor dovede do jinak celkem odříznutého jižního Tyrolska. Když zde však dojedem, chumelí jako někde uprostřed prosince a to na obou stranách tunelu. Už si říkám, že z dnešního pochodu asi nic nebude, ale po těch úchvatných scenériích, které jsem spatřil z okna autobusu je mi to stejně tak nějak jedno. I kdybych neměl vidět více, jsem spokojen. Zdejší krajina je skutečně naprosto jedinečně epická . Opravdu!

Kolem dvanácté se tak ocitám ve městě Lienz, kde vlastně začíná celý Iseltrail. Konec trasy je však celkem vysoko a já si nejsem jist, zda bude v této roční době zdolatelný. Od 1200 metrů nad mořem přeci jen leží ještě dost sněhu a po té fujavici, kterou jsem zažil u tunelu, je mi jasné, jak to tam bude v těchto dnech asi vypadat. Proto jsem se ještě doma rozhodl jet až na konec Osttirol do vesnice Nikolsdorf, odkud si chci vyšlápnout na zdejší hrad Lengberg a odtud dále pokračovat po svatojakubské stezce na Lienz.

Kolem púl jedné se pak ocitám v Nikolsdorfu, vystupuji tedy z autobusu, nasazuji batoh a mizím v lese, kde mě čeká překážka v podobě dlouhé řady klád naskládaných příčně přes cestu, obejít se přitom nedají, poněvadž po obou strnách se terén prudce svažuje - napravo nahoru, nalevo dolů. I s krosnou na zádech se tedy dávám na cestu nejistého balancování po hladkých kulatinách. Netrvá dlouho a jsem na druhé straně a záhy překračuji jeden z nesčetných zdejších potoků s vodopádem. Zastavuji tedy a pokouším se zachytit jeho krásu. Ani nevím kolik času jsem zde strávil, ale je mi jasné, že pokud se budu takto zrdžovat u každého vodopádu, který budu překračovat, daleko nedojdu.

Dalším cílem na mé cestě je pak zámeček Lenberg, ke kterému záhy přicházím. Navzdory rozvolňování je mi však stále uzavřen, a tak si ho aspoň obejdu dolů do vsi, udělám si nějaký ten snímek a poté kráčím údolím proti štítům úžasně tvarovanných kopců východního Tyrolska. Překročím hlavní silnici vedoucí napříč údolím, přejdu podélně vedoucí železnici i potok a ocitám se na Jakobsweg vedoucí dále na Lienz.

Je stále zataženo a místy mrholí - zpravidla tehdy, když si sundám bundu, ve které je mi až moc teplo. Chvíli pak moknu, ale nakonec si ji opět nasadím, udělám pár kroků a opět přestává pršet. Ještě chvíli si ji však nechávám na sobě, déšť však stále nikde. Opět si ji tedy sundám a rozprší se. Nejvíce mě pak voda kapající z nebes obleje v momentě, kdy si dávám krátkou obědovou pauzu na starém trouchnivějícím kmeni stromu při cestě. Obleču si tedy opět bundu a ono to přestane. Už ji však nesundávám a navzdory stále většímu vedru a dusnu, které pociťuji, pokračuji dále. Po hodně dlouhé době jsem však nucen si ji opět sundat. Možná ještě párkrát krátce velice lehce sprchne, ale je vidět, že se obloha pomalu trhá a počasí se obrací k lepšímu. Jakmile se však ocitnu na okraji Lienze, přiženou si silné chladné větry a tak si ji nakonec opět oblékám.

Na nějakou dobu bohužel opouštím cestu přírodou a ocitám se ve městě, které je vždy největším zdržením. V přírodě člověk kráčí přímo svou cestou a kochá se okolní krajinou, horskými hřbety, koryty stříbřitých řek a rozcochatými stromy, ve městě však kličkuje mezi domy a ulicemi, které nezná. Hledá cestu, bloudí, je nucen neustále postávat u cest a celkově trvá, než se z něj vůbec vymotá. Nakonec se však ocitám na benzince na druhém konci měststké zástavby, kde si dám krátkou pauzu, dokoupím si vodu, posvačím a vydávám se hledat začátek Iseltrailu, po kterém hodlám pokračovat dále kam až to půjde. Obloha je už tou dobou modrá, svítí na ni slunce a ulice jsou větry vyfoukány do sucha. Jaký nečas panoval ráno a dopolende, kdy jsem cestoval a vyrážel, jsem už dočista zapomněl.

Netrvá dlouho a míjím hrad na okraji Lienzu, scházím dolů k řece a vidím první značky směřující mé kroky na Iseltrail. Co nevidět jsem na jeho začátku právě zde dílem osudu naleznu klacek opřený o dřevěné zábradlí, který mi po zbytek cesty poslouží jako hůl.

Z počátku kráčím dlouho lesem a řeku ani nevidím, za to však míjím pár bočních potoků a potůčků a také nějaké vodopády. O něco dále mne pak čekají dřevěné schůdky, po kterých vystoupám o něco výše a zase níže a pak už se konečně blížím k řece. Ještě než k ní však dojdu, narazím na jeden obzvláště krásný splav usazený ve zdejší kouzelně zelené lesní krajině. Opět tedy sundávám svou věčným putováním značně otlučenou zrcadlovku a pokouším se pořídit co nejlepší snímek. Ani nevím kolik času jsem zde strávil, možná i půl hodiny, ale nakonec se zvedám a dávám se vést lesní stezkou dále. Záhy se mi odhaluje řeka Isel v celé své modravé kráse a spousta dech beroucích výhledů, kterým na kráse dodává mladost jarní přírody.

Z počátku šlapu úzkou přírodní stezkou, která vede přes písčité pláže dekorované shluky menších stromků. Všude pak narážím na ohniště a příhodná místa, kde by se dalo klidně i natáhnout. Celkem lituji, že je tak brzy, abych si hledal místo pro nocleh a že jsem si nesehnal nějaký buřt na cestu. Ta místa doslova vybízí k pohodovému posezení u ohně spojeného s opékáním. Jak tak však přemýšlím zpětně, moc suchého dřeva bych toho dne asi nenašel.

Po nějaké době přecházím most a dále šlapu po asfaltce vedoucí po druhé straně řeky. Hlavní silnici protínající Východní tyrolsko mám na dohled a doléhají ke mě zvuky po ni se neustále prohánějících aut, což celkově kazí mé nadšení z dosavadního putování krásnou přírodou. Navíc začíná foukat pěkně silný a opravdu ledový protivítr, takže opět oblékám větrovku. I já starý otužilec skrze ni stále pociťuji chlad. Ano, vichr ze stále zasněžených hor je v těchto jarních dnech opravdu nepříjemný.

Připozdívá se, slunce je však stále vysoko na obloze. Hodlám spát venku v přírodě, cestuji na lehko a poněvadž bych neměl do slunce západu moc co dělat, šlapu až do slunce západu dále. Přesto je čas večeře. Jak jsem po celý den míjel lavičky, najednou však nikde žádnou nevidím, jdu dál a dál a pořád nic. Naštěstí narazím na osamělý pařez, usedám tedy, vytahuji usychající chléb a kus salámu a dávám se do jídla. Právě tou dobou mne míjí cyklista jedoucí ze strany jedné a běžec klusající ze strany druhé, míjí mne však oba současně. Nevím proč, ale přijde mi to zajímavé, usměvné, zvláštní, osudové nebo tak něco.

Pojím, nahodím si na záda batoh a pokračuji dále. Po nějaké době opět přejdu řeku a kráčím dále zpevněnou cestou až do slunce západu. Když se však tu a tam náhodou otočím, vždy mě čeká naprosto úžasný pohled na kopce za mými zády. Nejkrásnější pak krátce před slunce západem, kdy se zasněžené bělavé kopce barví do ruda.

Slunce zapadlo a kraj pokrylo šero a já se ocitám na oficiálním konci první části Iseltrailu. Jako jsem však doposud všude míjel příhodná místa pro nocleh, najednou nemůžu nikde nic příhodného najít. Jdu tedy dále a doufám, že brzy naleznu místo, kde pohodlně složím hlavu. Přejdu místy, kde se řeka rozvodňuje a kráčím tak sevřen vodami z obou stran, přejdu dřevěný mostek a ocitám se na okraji lesa. Koukám do map a chvíli přemýšlím, jít dále nebo ne? Natáhnout se tam někde vepředu či tady? Nakonec se rozhodnu jít ještě dále, když však vidím, že se má cesta blíží další asfaltce, na kterou se možná nakonec i napojí, rozhodnu se vrátit. Ulehám při cestě na okraji lesíka a hvězdy jsou nademnou jasné. Ještě než usnu, přiženou se však těžká mračna. Ač jsem unaven a fouká studený vítr, jsem nucen opustit spacák a začít pracovat na skromném přístřešku pro případ, že by se přeci jen přihnaly nějaké deště. 

← VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN IV.

IselTrail - Den 2. →