IselTrail a přechod Východního Tyrolska - Den 2.

15.5.2021

Déšť se nepřihnal a já nakonec strávil noc v suchu. I přesto to však byla noc nepěkná. Po celou noc vál studený vítr a z druhé strany řeky bylo slyšet neustále se prohánějící auta a snad i kamiony projíždějící krajinou právě v noci. To by ovšem nebylo to nejhorší. Bylo to snad blízkostí zurčící řeky, že jsem neustále musel opouštět spacák a chodit močit. Jak jsem si myslel, že cestovat podél vody bude paráda, po téhle noci jsem tento nápad spíše proklínal.

Brzy ráno vstávám a lezu ze spacáku. Moc jsem toho nenaspal, oči mě pálí a jsem šíleně unaven. I přesto však balím svůj skromný přístřešek a své věci, v šejkru si rozmíchám jeden pytlík matcha čaje místo ranní kávy a dávám se na cestu kupředu. Sotva opustím hradby lesíku, dohání mne ledové větry, které v kombinaci s mou nevyspalostí nejsou nic příjemného. Oblékám si tedy bundu a kráčím dále. Ani nevím jak se to stane, ale po asi půl hodině chůze začínám pociťovat tělesnou slabost a žaludeční nevolnost. Snad mi nesedla ta matcha na hladový žaludek. Možná jsem si ji dal moc. A třeba je to způsobeno i samotnou nevyspalostí. Nevím, na vině bude asi kombinace všech zmíněných faktorů. Zkouším jít dále, ale nejde to. Nakonec jsem nucen na chvíli zastavit, než se vzpamatuji. Při té příležitosti se pokouším aspoň nafotit detail kolem kvetoucích šeříků, kdykoli se o to však pokusím, přižene se silný vítr a oběkt mého zájmu se roztřese. Nakonec z těch fotek není nic, ale za tu dobu se mi udělá o něco lépe a tak se dávám dále. 

Šlapu kupředu podél cyklostezky směrem na další z větších měst východního Tyrolska, na Matrai in Osttirol, když se v čas příhodný pro snídani ocitám nedaleko zříceniny hradu Kienburg, o kterém jsem před cestou uvažoval jako o možném noclezišti. Je však až příliš blízko domů a nejsem si jist, kudy a jak bych se tam nepozorovaně dostal ani zda bych zde našel plac pro nocleh. Nakonec je opět dobře, že jsem nepokračoval dále a spal tam, kde jsem spal. Usadím se však na lavičku při cestě a kochaje se okolní krajinou dávám se do jídla - jako vždy baštím svou směs pohanky a drcených ořechů připravených na cesty a míchaných už večer se studenou tekutinou dle libosti. Do rána to vždy dá hutný puding vydatný na živiny, který navíc docela zalepí žaludek.

Posnídám a ještě než vyjdu, rozhodnu se opláchnout svou nádobu v kolem se valící řece. Sehnu se, naberu vodu a ... a najednou mám ruku prázdnou. Ještě se rozběhnu po balvanech po proudu a pokusím se svou misku zachytit, je to však marná snaha. Proudy řeky jsou příliš rychlé a divoké a miska se nezadržitelně vzdaluje od břehu a dále po proudu. Během pár sekund je nenávratně pryč. Nu což, není důvod si pro to rvát vlasy a zoufat si, já už se bez ni nějak obejdu a mám aspoň v batohu zase o pár gramů méně. Jen chudák příroda, jak ta k tomu přijde.

Zvedám se a kráčím dále. Do Matrei in Osttirol je to pouze 11 km a tak počítám, že do oběda jsem tam. Stále mi však není nějak dobře, cítím se unaven a jakoby malátný a tak s radostí zamířím na benzinku na okraji Hubenu, kde si koupím něco jako kafe. Ani to mi však příliš nepomůže. Do toho mne pak začíná ubíjet jednotvárnost mé cesty, která vede neustále podél koryta řeky lemovaného hlavní silnicí vedoucí napříč celým regionem. Ne že by zde nebyly krásné a zajímavé výhledy, ale tak nějak jsem čekal asi něco jiného. Nebaví mne to, jsem unaven a lehce znuděn. Každou chvíli někde zastavuji a sedám si, a tak i tu krátkou vzdálenost šlapu mnohem déle, než bych čekal. Až když začnu před Matrei stoupat, trošku pookřeji. Něco před jednou mám pak před sebou krásnou hornatou krajinu kolem Matrei.

Kráčím uzkou lesní stezkou a jakoby po svahu po pravé straně obcházím údolí, když tu se přede mnou objeví opuštěný pes. Mine mne a pak se otočí a kráčí za mnou. V domění, že jsem snad nalezl čtyřnohého společníka se tedy otáčím a čekám na něj, to si však asi psík nějak zle vyloží a začně na mne štěkat, pak se znenadání rozběhne, mine mne a zmizí za plotem nedalekého stavení. Co už, pokrčím rameny a usměju se.

Jak se tak blížím k městu, dochází mi, že jsou konečně otevřeny restaurace, a tak si snad někde po dlouhé době sednu na jídlo. Už jsem skoro ve městě a opravdu se těším. Tu však jako blesk z čistého nebe přichází myšlenka, že toto bude asi podmíněno negativním testem na koronavirus. Ještě za pochodu tedy vytahuji telefon a koukám na podmínky v Rakousku. Ano, je to tak, volný vstup do restaurací je pouze pro lidi s protilátkami po prodělání nemoci, očkované nebo testované. Já nejsem ani jedno a takhle o víkendu v úplně neznámém městě to asi nevyřeším a vlastně to ani řešit nechci. Času jsem už ztratil víc než dost. Stočím tedy své kroky a dávám se na dlouhou pouť k Mpreis kousek před městem, kde se odbydu aspoň teplou fašírkou s žemlí. 

Je odpoledne a před sebou mám nějakých 26 km, které chci ještě toho dne urazit. Mám tedy co dělat. Sotva však opustím Matrei, začíná být cesta zajímavější, a tak se mi vrací chuť i síla kráčet dále. Ačkoli cesta stoupá, jde se mi lépe než doposud. Krajina kolem mne se mění a nabízí krásné rozhledy do okolí. A nejen to, je spojena i se spoustou zážitků.

Z počátku šlapu vzhůru po loukách kolem osamělých statků, za kterými se nořím do stínu a chladu lesa. Opět narazím na zajímavý vodopád a tak se ho chvíli pokouším zachytit. Stojím přitom nestabilně na velkém kameni, třepu se a tak z pokusů o skvělou fotku nakonec není nic. Navadí však. Jdu dále a užívám si ticha lesa, který záhy opět opouštím. Ledové větry, které mne až do Matrei provázely jsou náhle tatam. Obloha je modrá a honí se na ní mraky, slunce jasně svítí a je vedro jako uprostřed léta. Tak jako se mi včera nechtělo v mrazivém větru vůbec lézt do vody, dnes na koupel docela těším. Je však opravdu horko a před sebou mám řádný kus cesty, lézt tam nyní by bylo celkem kontraproduktivní a tak šlapu dále.

Po mostě překorčím řeku a ocitám se na louce snad někde mezi Mitteldorfem a Virgenem, težko říct přesně teď, když píši tyto řádky s několikaměsíčním zpožděním. Proč to však vlastně zmiňuji? Jak jsem psal o něco výše, tato část cesty byla spojena s mnoha zážitky a právě tu někde se dostavil další z nich. Po nějaké době jsem totiž došel k ohradě a průchod byl tak úzký, že bych se v něm s batohem nevytočil, proto jsem byl nucen batoh sundat a přehodit na druhou stranu ohrady, abych se protáhl. Normálně bych snad šlapal dále, ale když jsem batoh shodil, nechal jsem ho válet se v trávě a zamířil k opodál se pasoucím kravám. Proč? Ani nevím, ale aniž by to bylo tak nějak v plánu, podařilo se mi tak pořídit pro Tyrolsko celkem ikonickou fotografii. Rozkvetlá louka, na ní odpočívající kravky a v pozadí zasněžené vrcholy, prostě nádhera.

Pořídím pár snímků a na horkém sluníčku ulehám do trávy, prohlížím si fotky, třídím je a odstraňuji ty na první pohled nepovedené. Ačkoli bych měl uhánět dále, odpočívám. Zelená louka a rozehřátý zlatavý koutouč na modravé obloze k tomu doslova vybízí. Tu se však zvedá jedna z krav kolem mě a kráčí za mnou. Očichává mne, přidává se k ní další, další a další. Během pár chvil mám kolem sebe shromáždění šesti zvedavých tvaří, nechápavě si mne prohlížejících, čichají ke mne, olizují mne svými drsnými jazyky. Když se pak zvednu a odhodlám se jít dále, všechny mne následují. Nejen tato šestka, ale celé stádo. Jedna za druhou kráčí za mnou seřezeny tak, jak to ani mnozí cyklisti nedokážou. Když pak dojdu na most, na chvíli se zastaví. Mám za to, že dále půjdu sám, ale ne, any ho zdolávají a následují mne až na okraj ohrady, kde se s nimi konečně rozloučím. Co na mne ty kravky vidí, netuším, ale stává se mi to celkem často.

Po nějaké době opět změním stranu řeky a ponořím se do hlubin lesa, který opustím až o

pozdním odpoledni přecházejícím v podvečer mezi osídleními Rain a Wilzebach. Odtud má cesta pokračuje nad vysokou strmou roklí v jejichž vzdálených hlubinách se valí a divoce burácí bílý tok Iselu. Ano, právě zde si uvědomí člověk sílu přírody a vody samotné. Vždyť je to pevná skála a řeka je zde ještě spíše potokem. Aspoň jej připomíná. I přesto však do kamenné zeminy vyryla takto hluboký kaňon. Vskutku neuvěřitelné.

Ačkoli je cesta nad roklí pevná a dost široká, mění se spíše v překážkovou dráhu. Všude se válí spadané stromy, které jsem nucel všemožně přelézat a podlézat. O kus dál dokonce chybí i hrazení na okraji cesty nad propastí. Není to ale nic nebezpečného, spíš nepříjemné zdržení, které však hravě zvládám. S tím, co mne čeká jen o pár chvil později se to rozhodně nedá srovnávat.

Jdu totiž dále a náhle přecházím na úzkou pěšinu vedoucí po úbočí strmého svahu. Okamžitě si vzpomínám na své loňské toulání po vysokohorských stezkách kolem Kaunertalu a jsem za tuto trasu vskutku rád. Vždyť právě takové cesty tolik miluji. Rychle si klušu po tenké stezce, kochám se pohledy do okolí i vodopády křížícími mou cestu a valícími se dolů do koryta řeky Isel, když tu opět narazím na pole spadaných stromů. Už však nejsem na široké pevné cestě jako předtím, nyní jsem na úzké pěšině na úbočí strmého svahu vysoko nad řekou. Nejistý krok a letím. Jdu, bojuji, přelézám spadlé stromy, držím se větví a kořenů a doufám, že brzy opět stanu na pevné lesní pěšině. Místo toho však docházím do míst, která postihly masivní sesuvy půdy. Místo na stezce se tak ocitám na sesunutém rozrytém svahu, přičemž se můj přírodní chodníček válí někde pod hromadami zeminy pode mnou. Opět jsem tak odkázán spíše a především na sílu mých rukou a správný a opatrný došlap. Přelézám silné kmeny stromů, držím se chabých větví i suchých kořenů spadaných smrků a nepřestávám balancovat nad propastí. Po celou dobu přemýšlím nad jediným. Proč sakra tato trasa nebyla uzavřena? 

Nakonec to však ve zdraví zvládnu a opět se ocitám na široké lesní cestě, která mne dovede na louky podél koryta řeky. Šlapu tudy dále, zatímco se večer neodvratně blíží, do slunce západu je však ještě daleko. Po nějaké době usednu na balvan u cesty a v rychlosti povečeřím, zvednu se a svižným tempem uháním dále směrem na Prägraten. Minu Prägraten a pozoruji, že slunce již pomalu mizí za horami a do údolí se plíží chladný stín. Než k němu dorazím, chci se opláchnout v řece, a tak hledám příhodné místo pro koupel. Od vsi mne však podezřívavě sleduje nějaký starší pán, a tak přidám do kroku a mizím mu z dohledu.

Po nějaké době konečně naleznu příhodné místo při prašné cestě, kam se dá sejít z cesty. zdánlivě usazené daleko od všech a všeho. Sundávám batoh, svlékám se a skáču do řeky. Voda je ledová, ale po pochodu na teplém jarním slunci bodne. Ačkoli jsem doposud nenarazil ani na živáčka, tak právě v tu chvíli kolem musí proběhnout děvčata z nedaleké vsi.

Umyju se, usuším a za šera se vydávám směrem na Hinterbichl. Za Hinterbichlem nachází se totiž Islitzeralm a jen o kilometr a půl dále a o něco výše by měl být nějaký příštřešek, který se podle map nachází pod skalním převisem. Ačkoli to na déšť nevypadá, vyhlídl jsem si toto místo ještě před cestou v naději, že tak jistě strávím noc v suchu. Navíc cesta by měla vést vzhůru kolem četných vodopádů, která tak rád fotím. Pokud bych pak došel až tak daleko, k chatě téměř na konci Iseltrailu to budou jen čtyři kilometry, které bych tak mohl nadějně urazit ještě brzy ráno po stvrdlém sněhu. Ano, takové byly mé plány. Jenže člověk plánuje a horská krajina plány mění.

Někde za Hinterbichlem totiž překročím jeden z posledních mostů široko daleko a dále kráčím přes lesy a louky, až se ocitnu před cedulí upozorňující mne, že pro laviny se dále jít nedá. Je však jaro, a tak si říkám, že je to nějaké blbost. Už po pár krocích však narazím na vylámané stromy a hromady sněhu, který jsem nucen obcházet. Připozdívá se a obloha se pomalu šeří, když tu najednou nevím, kudy jít dále. Všude jsou hromady sněhu a popadané stromy a to i na úzké římse pod skalou, kudy bych pravděpodobně musel dále. Cestu nikde nevidím. Nevím kudy jít dále a most, přes který bych se dostal na druhou stranu řeky, kde vede o něco výše ještě normální silnice, zdá se mi příliš vzdálený. Nakonec se rozhodnu řeku přebrodit. Sundám si boty, vyhrnu si kalhoty nad kolena a vstupuji do ledové vody. Dno uprostřed koryta je však mnohem hlouběji, než se zdálo, a tak mi voda brzy dosahuje až po pás.

Přebrodím řeku a pokouším se shrhnout nohavice mokrých kalhot. Už jen přetáhnout je přes kolena bylo však těžké, takže stáhnout je takto mokré dolů je teprve nemožné. Nekonec mi nezbude, než je naříznout nožem. Ano, to pomůže. Za stále temnějšího šera se tak vysvobodím ze svých mokrých kalhot a natahuji si jagrovky a na ně kraťasy, kalhoty zavěsím na batoh a téměř za tmy se vydávám hleda silnici. Musím přitom projít po soukromém pozemku kolem stavení, kam normálně žádná cesta nevede. Když mě místní spatří, jen nechápevě zírají kdo jsem a kde jsem se tam vzal. Na nic se však neptají a tak je v tichosti opouštím a kráčím dále.

Je krátce před nástupem naprosté tmy, když minu Stöden. Právě zde mne potká nějaký místní děda, který se mne vyptává kdo jsem, kam mám namířeno a kde hodlám spát. Když mu vše povím, jen nechápavě kroutí hlavou a přeje mi hodně štěstí. Prý jen tak dále. Opravdu příjemný pokec takhle na večer.

Za totální tmy dorazím k Islitzeralmu, odkud už je to jen kilometr a půl k mnou vyhlídnutému tábořišti. Opět však docházím k uzávěře. I přes předchozí zkušenost mi to však nedá, a tak kráčím kus dále. Brzy je mi jasné, proč je cesta uzavřena. Hromady sněhu, vyvrácené stromy a totální spoušť. Zkouším to však dále a brzy mám v botách mokro. Ještě aby mi promrzly nohy před spánkem, to zrovna chci. A šlapat takto nevyzpitatelným terénem v noci by bylo teprve šílenství. Ano, trasa bla uzavřena z dobrého důvodu. Nezbývá se než smířit s tím, že tady někde mé cesta končí. Vrátím se tedy o kus dále, kde jsou jakéci zvláštně tvarované dřevěné plošiny na vyhlídce. Na těch sníh neleží, a tak se rozhodnu poskládat v suchu právě zde. Místa je zde však málo a tak se celou noc divně krčím. To vše nad dunícím vodopádem, takže mne čeká další neklidná noc. Paráda.

← IselTrail - Den 1.

IselTrail - Den 3. →