Po hranici Česko-slovenské

Javorníky - Den 1.

23.6. 2020

Byl tomu asi týden, co jsem se vrátil z mého toulání Šumavou, kde jsem se prvně rval s nepřízní počasí a posléze si pořádně zvrtnul kotník, s nímž jsem pak dále kráčel na padesát kilometrů až na Modravu. Ale ani odsud jsem k doktorovi nespěchal. Víken jsem strávil u kamaráda v Budějovicích, k doktorovi zamířil až po několika dnech a další tři dny jsem si poležel doma. Hned na to jsem však navzdory stavu mého kotníku vyrazil do Českého středohoří, kde jsem se navzdory příznivé předpovědi utkal s ještě většími přívaly deště než kdykoli dříve na mých cestách. O to více také trpěla má noha a s každým výstupem blátivým terénem na některý ze zdejších kopců jsem proklínal za svou tvrdohlavost sám sebe. I přesto jsem se však ve zdraví vrátil domů a v hlavě měl stále myšlenku na jeden dlouhý trek, na který jsem se chtěl vydat už od konce května, kdy jsem se svým nekonečným touláním začal. Nezbývalo však už mnoho času. 

Na návrat do Rakouska jsem měl týden a v hlavě plán na pochod po horských hřebenech podél hranice se Slovenskem. Času tedy bylo zatraceně málo a ani předpověď počasí nevypadala kdo ví jak příznivě - déšť a bouřky byly hlášeny snad na každý den tohoto týdne. Normální člověk by asi nešel, to já však nejsem. A dobře tomu tak, neboť jsem měl nakonec na počasí opravdu nevídané štěstí - kam jsem přišel, tam se mne ptali, zda jsem nezmokl, ačkoli jsem po celé dny kráčel pěkně v suchu.

Půl dne, kdy jsem odpočíval z předchozího šíleného dobrodružství ve Středohoří a pral si své totálně zablácené věci, jsem koukal do map, přeměřoval si trasu, počítal kilometry a zvažoval kudy se dát a kam až se to dá zvládnout. Dřív než udeřilo poledne, měl jsem jasno. Zítra během dopoledne vyrazím po hranici z Mostů u Jablunkova po hřebenech Javorníků, přejdu do Bílých Karpat a šestého dne za Velkou Javorinou zamířím na nádraží na české či slovenské straně, odkud se dám vlakem zpátky. 

Šest dní cesty horami přede mnou, pak rychlý návrat a den na umytí prádla a výbavy a odjezd do Tyrol.

Jo, to by šlo.

---

Je ráno a já vstávám. Do Mostů u Jablunkova to z mého rodného městečka ve Slezsku nemám až tak daleko, a tak nikam nespěchám. Ostatně jsem si na tuto trasu naplánoval jít kratší vzdálenostní úseky než doposud, ať si po tom všem, co jsem v tomto měsíc zažil, taky trochu odpočinu. Bude mi stačit, když tam dorazím až někdy před polednem, a tak teprve balím věci, co už stačily uschnout a nákup potravin na cestu mne čeká taky až dnes. Není důvod stresovat.

Nu, jak se říká, nic se nemá přehánět a já to s tou pohodou a nestresováním krapátek přehnal, nějak jsem se zakecal a co čert nechtěl, hned dva spoje jsem zmeškal, takže se v Mostech u Jablunkova ocitám až někdy během pozdnějšího odpoledne. Navzdory mizerným předpovědím je však počasí dokonalé; až zázračně modrá obloha, obrovské bílé mraky, zářící zlatavé slunce a od východu vanoucí velice mírné větry. Po pár krocích stoupání vzhůru pak vidím v modravé dáli obrysy Tater. 

Vzhledem k tomu, kolik je hodin, mám před sebou navzdory svým původním plánům celkem štreku, a tak vyrážím svižným tempem vzhůru a střídavě se předháním s partyjou, která dorazila stejným vlakem a s krosnami a spacáky míří taktéž někam do vrchů. Zpravidla se ke mne přiblíží v momentě, kdy se snažím zachytit něco z krás zdejší krajiny. Sotva si však pořídím snímek, opět uháním dále a jsou-li předemnou, během chvilky je předháním, až je nakonec nadobro ztratím z dohledu. 

Připozdívá se a já se ocitám v poryvy přírody ošlehaném lese na úzkém hřebeni zdejších kopců. Pohled je to teskný a místy mi až nápadně připomíná krajinné scenérie, ježto jsem před nedávnem pozoroval na Šumavě. Když se pak přiženou těžké temně šedé mraky, stává se má vzpomínka ještě silnější a při zpětném pohledu na fotografie z cesty bych některé jen těžko rozeznal od těch, které jsem pořídil během svých toulek na úplně opačném konci republiky.

Šlapu dále lesní pěšinou táhnoucí se po úzkém hřebeni zdejších kopců, až se mi mezi nohama začnou míhat červenobílé hraniční kameny. Ano, konečně jsem na hranici. Má cesta nevede však jen podél hranice, ale samotná hranice je mou cestou, tak jako hřeben hor hranicí. Tohle vážně miluji.

Pokračuji tedy dále, obloha se temní, les tichne a vše nasvědčuje tomu, že by přeci jen mohlo brzy začít pršet. V klidu a osamnění lesa tedy usedám na hraniční kámen a rychle posvačím, dokud to ještě v klidu a suchu jde. Sedím tiše, naslouchám, přemýšlím a užívám si dokonalého klidu v temnotě a chladu horského lesa. Nezdržím se však příliš dlouho a jen o málo chvil později se opět zvedám a dávám se do kroku. Když však opustím les u kapličky Na Muřinkovém vrchu, není po temných mracích a dešti ani památky. Opět zde panuje krásný teplý letní den.

U kaple vyvěrá studánka, což ocením. Vody mi už dost ubylo, a tak využiji příležitosti. Z lahve se mocně napiju a doplním si tekutin co to jen jde. Ještě se pozdravím s okolo procházejícím dědou a dám se dále. Cesta je příjemná, lesní porost je místy řídký, místy zas nízký a mne se naskýtají konečně opět rozhledy na úžasná panoramata jak na slovenské tak i české straně. Zatímco kdesi v dáli na východě můžu pozorovat bratrské Tatry, tak po své pravici naopak hážu pohledy na mi známé Beskydy a především pak na Lysou horu, královnu Beskyd a vévodkyni sousedního hřebenu. Vždyť právě přes tu vedl začátek mého prvního treku, který jsem kdy zdolal. Právě na cestě přes Lysou a Smrk jsem si tyhle své toulky zamiloval. Ah ty vzpomínky.

Po nějaké době mi dochází, že samotná pěšina lemuje státní hranici. Když pak kouknu do mapy, dojde mi, že se stačí držet hraničních sloupů a svého cíle stejně dojdu. Nescházím tak z hranice ani když se cesta odklání a svižným tempem si šlapu dále. Proč? Zda je to kratší? Možná jo, o to je to však náročnější, neboť jsem nucen šlapat často vzhůru vrstevnicím navzdory. Přesto má však takový marš přímo po hranici své kouzlo. 

Kráčím tedy stále rovně podél sloupků a užívám si to ... tedy až pod Čuboňov, kde se náhle objevuje modře značená trasa. Chvilku po ní kráčím a tu mi dochází, že jít po ni dále, sejdu někde na Slovenské straně a to nechci. Hážu tedy za hlavu modře značenou trasu i hraniční sloupky a rozhodnu se sejít na červeně značenou trasu. 

Proč jsem se dále nedržel hranice už ani nevím, možná by se po ni dalo přeci jen pokračovat. Asi chvilkové zmatení a nedostatek času se rozmýšlet. Hledat sestup lesem však také nebyl nejlepší nápad. Spadané stromy mne stále odklání z mého kurzu, sem tam se zabořím do bahna pod listím a co vám budu povídat, celkem Záhada Blair Witch. Aby to nebylo málo, náhle se také setmí a ochladí. Nakonec však sejdu na cestu a tou se dávám dále. Jakmile se naskytne příležitost, dám se opět po hranici, tentokrát však opatrněji a mnohem více nahlížím do map. O krásná místa a úchvatné výhledy nejsem vůbec ochuzen. Zatažená obloha je opět minulostí.

Jak tak koukám na fotky prosluněné zelené přírody pod pohádkově modrou klenbou nebeského stropu, opět nevěřícně kroutím hlavou nad videem naprosto šílené průtrže, které mi tou dobou poslal bratr od Ostravy a ptal se, jak to zvládám na horách. V pohodě, je tady krásně. Však jsi ode mě padesát kiláků, tak nestresuj.

Jdu dále a stále se držím hranice, až dojdu do míst, kde se cesta prudce odklání a obchází vrch Súlov. Hranice však vede přes něj a stezka podél sloupků vypadá vyšlapaně. I kdyby to měla být jednosměrka, dávám se tudy. Je to vážně krpál a dá to zabrat, pro výhledy které se mi však odtud dále nabízí nelituji. 

Hádám, že tady někde v lesích povečeřím a už se více nezdržuji, až vyjdu z lesa v místech, které připomínají rozlehlou více méně osamnělou obec starých dřevěných domků. Být v Sudetech, tuším zde bývalou německou obec, být to někde v nížině kolem Ostravy, může to být jedna z okrajových vysídlených lokalit. Ale tady nahoře? Nemám nejmenší zdání. 

Domky mne provází dále a časem jich přibývá. Ty pozdější už působí přátelštějším dojmem a dokonce tu a tam spatřím místní. Nakonec podlouhé mi neznámé obývané místo opustím a zatímco se slunce za mými zády sklání k zemi, já šlapu vzhůru, až stanu u chaty Doroťanka. Je sice večer a z naplánovaného úseku pro dnešní den mám ještě dobrých osm kilometrů před sebou, ale stejně zde usedám a dávám si můj oblíbený Radegast od řádně nalitého hostinského, který sotva stojí na nohou. Nepřestává mne oslovovat Sokolíku, radí mi jít spát do nedalekého krmelce a jednou na mne dokonce upadne. Jinak je to však milý starý pán. On, stejně jako další dva zde sedící usedlíci se mne pak ptají, odkud že jdu a zda jsem hodně zmokl.

Jakže? Zmokl?

Ano, ano, vždyť tady lilo jako z konve!

U mne cestou ani kapka.

No, nakonec zde strávím více času, než jsem plánoval. Radegast je prostě moje krevní kategorie a navíc jsem se stolovníky od vedlejšího stolu navázal příjemný rozhovor. Za šera pak pomůžeme hostinskému dostat se do jeho chaty a rozloučíme se. Že dalších deset kilometrů už šlapat nebudu je mi jasné, a tak s nastupující tmou scházím z cesty a ulehám v lese. Moc rovných míst se zde však nenachází a tak ležím spíše na svahu hlavou nahoře a nohama dolů. Jak asi hádáte, byla to mizerná noc a moc jsem toho nenaspal, neboť jsem neustále sjížděl z karimaty.

← Zlatou stezkou zemí hradů

Javorníky - Den 2. →