Po stezce česko-polského přátelství na Sněžku

Blížil se konec listopadu a já stále sídlil v Praze, kde jsem si dělal týdení kurz angličtiny a ostatní týdny trajdal po středních Čechách. Během listopadu jsem tak navštívil Plzeň, Kutnou Horu, Tábor, Budějovice, prochodil Prahu, vydal se na vyhlídku Máj, Milešovku, Říp a já nevím kde dál ještě. Tou dobou jsem se poprvé setkal se štěnicemi, jimiž byl extrémě zamořen můj byt pronajatý přes Airbnb, před kterými jsem musel prchnout a nečekaně tak skončil u jedné šáhlé Ukrajinky na koleji, od které jsem se po pár dnech přesunul na hostel na Žižkově. Nepočítám-li však jeden celodení pochod z Karlštejna do Berouna, na pořádný hike jsem od svého toulání se severním pohraničím nevyrazil už skoro měsíc. Zcela spontánně jsem se tedy rozhodl vyrazit na nejvyšší horu České republiky Sněžku, kde jsem doposud nebyl a to po hraniční stezce česko-polského přátelství, která mi byla už před lety doporučena. Jednak miluji hraniční stezky a druhak hřebenovky, takže nebylo moc o čem přemýšlet. Sbalil jsem si tedy svých pár švestek a vyrazil do Malé Úpy, kam jsem se dokodrcal až někdy večer, přespal v pivovaru Trautenberk a ráno vyrazil na trek přes zasněžené hřebeny Krkonoš.

Dostat se z Prahy do Malé Úpy však není jen tak a zabere to pořádnýho času a nejedno přestupování. Když si vezmu, že jsem toho dne ještě musel jet přezbrojit výbavu z letní na zimní do skladu, kde jsem měl tou dobou většinu svých věcí a měl dopolene nějaké zařizování, můžu být rád, že jsem se sem do večera vůbec doprcal. Už samotná cesta nahoru však dávala tušit, že ačkoli dole v nížinách ještě vládne sychravý podzim, nahoře už bude panovat tuhá zima. Čím více jsme se blížili Malé Úpě, tím více sněhu přibývalo. Samotná ves mi pak poskytla pohled na skutečnou sněhovou nadílku, které stále přibývalo, neboť pořádně chumelilo. A to jsem ještě nebyl na vrcholu!  

Sotva jsem se ubytoval, zamířil jsem ven, abych se ještě za tmy pokochal kouzlem zimy, ke kterému jsem stále tíhl jako malý chlapec a byl nadšený z té spousty sněhu kolem. Pěkně jsem při tom prochladl, a tak jsem zamířil zpět do Pivovaru na něco teplého k snědku a místní skvělé pivo. Opravdu doporučuji! Pak už ovšem následoval jen výstup do patra a poklidná noc.

Té noci jsem tam ovšem nocoval sám a tak se dalšího rána nepodávaly ani snídaně. Místo toho mi však byl nabídnut Lunchpacket, což mi zcela vyhovovalo. Ráno jsem nemusel čekat, než začnou snídaně a prostě jsem sešel dolů, vzal si pytlík s jídlem a vyrazil na cestu. Už první kroky za vsí dávaly tušit pohádkovou cestu přede mnou. Hotová začarovaná Narnie. Ještě ta lampa kdyby tu byla.

Prošel jsem tímto pohádkovým rájem a pokračoval dále, až jsem došel na úzkou stezku klikatící se mezi stromy. Ta stoupala stále výše, až splynula s hranicí. Stromy byly stále nižší, jak už tomu v těchto výškách bývá, pocukrované sněhem a tu a tam naskýtaly výhledy na údolí plnící se mlhou.

Před polednem opouštím les a šlapu dále po hřebeni. Stromy kolem mne už připomínají spíše křoviny než statné sloupy držící stropy lesa, jako tomu bývá níže.  O to krásnější výhledy se však naskýtají. Toho dne však panuje spíše inverzní počasí a tak se vše pode mnou ztrácí v mračnech a mlhách. 

Takto, neustále zastavuje abych se nadýchal čersvtého ledového vzduchu a pořídil si pár snímků, stoupám vzhůru a nepřestávám se kochat mlžnými scenériemi, které se mi nabízí. Je to vskutku nádherná podívaná a tak, ani nevím jak, se náhle ocitám na vrcholu Sněžky u kapličky. Je něco po poledni, a tak si najdu místečko v závětří a vytáhnu z batohu něco málo k snědku. Zdejší občerstvení je zavřeno a já jsem zde sám, takže jsem nakonec rád, že jsem si sebou nějaký ten žvanec sbalil. 

Lehce odpočat a najeden, avšak o to více promrznut, dávám se na cestu dolů do Pece pod Sněžkou. Prvně však musím zdolat úsek ke Slezskému domu, který je dnes paradoxně schůdnější než příštího jara, kdy se tady s kolegou pořádně rozbijeme. 

Scházím tedy ke Slezskému domu a odbočuji z česko-polského přátelstvá na modře značenou trasu místy dost strmě sestupujícího do údolí topícího se v mlze. Záhy i já kráčím mlhou a jak tak klesám, dostávám se do míst teplejších, kde ze stromů doslova tečou proudy vody od tajího sněhu. V kombinaci s čarující mlhou to působí opravdu kouzelně. 

Nakonec sestoupím mlhou až do údolí a ona se tak stává těžkými neprostupnými mračny nad mou hlavou. Najednou vše působí poněkud ztísnině. I přesto se mým očím dostává lahodné kaše v podobě malebných krkonošských scenérií. Dokonce přicházím k prvním zemědělským usedlostem, takže cestou pokecám alespoň s lamou. 

Je odpoledne a já se ocitám v ulicích Pece pod Sněžkou. Jsem tady celkem brzo, poněvadž na autobus musím čekat asi hodinu. Usedám tedy ne zastávku, prohlížím fotky z cesty a snažím se nezmrznout. Pokud se dobře pamatuji, vše je zde zavřeno, takže si nemám ani kde dát teplé kafe. Holt sezónní provoz.

Nakonec však dorazí autobus a vydávám se na předlouhou cestu zpět do jednoho prima hostelu v Praze na Žižkově.

O druhý přechod Sněžky se pokouším hned následujícího jara s kamarádem a ačkoli je trasa z velké části stejná, popíši ji zde také, neboť je na rozdíl od mého prvního pochodu spojena s alespoň nějakými zážitky. 

Byl konec května, v nížinách už panovalo téměř letní počasí, a tak jsme se vydali na cestu po hranici parádním lednovým počasím, hromadami sněhu, sbíhali vrchol bez nesmeků po ledu a pronásledováni sněhovou bouří bloudili krajinou připomínající více sibiřské pláně uprostřed zimy než hřebeny českých hor na počátku léta.  

Druhý přechod Sněžky →