Podzimní výšplh na Furgler

10.11.2020

Bylo to na podzim roku 2020, kdy byl Covid v Česku už několik měsíců na vzestupu a epidemiologická situace se vůbec nelepšila, ba právě naopak. Podniky se opět zavíraly a lidé mohli sedět tak maximálně doma na zadku. A právě tehdy, jen asi týden před koncem letní sezóny, jsem si řekl, že do takové země já se vracet nehodlám a co bych tak zrovna já pak dělal kdo ví jak dlouho zavřený na Ostravsku bez pořádných hor a bez možnosti za nimi pak někam vycestovat. Zůstal jsem v Tyrolsku a jen krátce po ukončení sezóny jsem se vydal na již sněhem částečně zasypanou třítisícovku Furgler. Abych pravdu řekl, byl to hodně praštěný nápad a asi nejšílenější a nejriskantnější cesta mého dosavadního života. Ale přežil jsem a užil si to.

Furgler, jedna z třítisícovek v okolí regionu Serfaus-Fiss-Ladis a tedy i jeden z nejvyšších vrcholů v mém okolí. A bohužel také jedna z nejnavštěvovanějších hor v Rakousku, neboť se to dá vyjet lanovkou až na nedaleký Lazidkopf a odtud už je to pouhých necelých 700 výškových metrů a ani ne čtyři kilometry cesty. Ano, je tam jeden krátký úsek téměř skalním terénem a nakonec i strmější výstup, ale není to nic náročného a zvládají to i starší lidé. Existuje však ještě jedna mnohem náročnější cesta ze sedla Furglergjoch na druhé straně, která vede po skále, kde člověk musí našlapovat opatrně a mnohdy dělat dlouhé kroky, aby se dostal na další ze stupínků, pomáhat si rukama a místy je jištěná lany. Tudy však většina lidí chodí spíše dolů než nahoru. Já už však nosím od léta v hlavě plán dát si to nahoru právě tudy.

Ráno tedy vstávám, rychle snídám a vydávám se na cestu lesem, dokud nevystoupám nad sousední obec Serfaus. Tady les ustupuje a já šlapu širokou cestou spíše po travnatých svazích, dokud nestanu pod Kölnerhausem, kde mne čeká první hodně strmý výstup. Naštěstí mám sebou svou poutnickou hůl a ta mi na mé cestě vzhůru hodně pomáhá. Zdolávám tento úsek a jak tak šlapu po stezce Zentralalpenweg 2, vstupuji do světa hor, jejichž podzimní zbarvení mne vtahuje do vzpomínek na Rohan z Tolkienovy středozemě. Tak akorát na svačinu pak přicházím k jezeru Furglersee, kde si dávám krátkou pauzu. 

Něco málo pojím a vydávám se na cestu na Furglergjoch, kam jsem to v létě zvládl za nějakou půlhodinu a to i přesto, že na rozcestníko dole se uvádí dvě hodiny cesty. Úzká stezka táhnoucí se vzhůru podél horské bystřiny mezi dvěma strmými kamenitými svahy je však už zapadlá sněhem a mi nezbývá, než si prorazit vlastní cestu vzhůru. Však směr znám a není kam špatně zahnout. Prostě pořád rovně vzhůru. Sněhu však s každým krokem přibývá víc a víc a já se tak nakonec bořím až nad kolena do stvrdlého sněhu. I když se mi mé počínání zdá marné, nevzdávám to a pokračuji dále pln naděje a víry, že z Furglergjochu dále už tolik sněhu nebude. No pěkný nesmysl, ale nepředbíhej Dave.

Už je dávno po dvanácté a já se stále sápu vzhůru vysílen a hladový a mé tělo pro stres z hladu odmítá jít dále. Je mi úplně jasné, že takto to dále nepůjde a čekat s obědem až nahoru je taky pěkný nesmysl. No, nesmysl je celá tato cesta, ale to mne v tu chvíli nenapadá.

Konečně se ocitám na sedůe Furglergjoch a dávám si krátkou pauzu, abych se pořádně najedl. Okamžitě tak nabírám čerstvé síly a vydávám se dále. Pokud je však tento výstup náročnější v létě, tak nyní mne čeká teprve pořádné peklo.

Vycházím a hned je mi jasné, že ani tady to bez sněhu nepůjde a poněvadž se stezka táhne místy mezi skalními stěnami, které jsou teď zasypané zledovatělým sněhem, nezbývá, než si hledat vlastní stezku. Lezu tedy po skále a má hůl mi při tom moc velkou kamarádkou není, ba naopak, je to pěkná přítěž, která mi akorát zavazí. Nakonec si ji zabodnu mezi záda a batoh, poněvadž podobnými místy budu šplhat ještě často. A když ne, tak si naopak musím razit stupínky do ledové stěny a po té šplhat. V jeden moment se dokonce ocitám vysoko nad stezkou a na protější skalní výstup nemám šanci přeskočit, a tak jsem zase nucen riskovat při šplhání dolů. Nejšílenější jsou ovšem úseky po straně úseku, kde si jednou nohou musím vyrazit stupínek do ledu a drže se kamenů nad vysokým srázem pak dělat druhou nohou stupínek další a to tak dlouho, dokud se neocitnu na druhé straně. Stačil by jeden jediný špatný pohyb, chvilka nepozornosti či prostě krátká ztráta sil v pažích držících mne přikovaného na skále a letím volným pádem do neznámých hlubin. 

Abych pravdu řekl, takto riskantní cestu jsem nikdy nešel a dodnes nepochopím, co mne táhlo stále dále a stále vpřed. Snad částečně fakt, že jsem neměl nejmenší zdání, jak se tudy vracet a výstup vzhůru se mi tak zdál snadnější a tedy také jediná možná cesta, jak vrchol zdolat a přejít. Zpátky ani krok! To by byla smrt.

Nevím, kolik času jsem na tomto úseku strávil, ale pamatuji se, že původní stezky jsem se držel stále méně, pak vůbec a jsem nakonec jsem prostě jen na volno šplhal po skalách. A právě tudy jsem se nakonec z ničeho nic vyšplhal téměř na vrcholu na dohled od kříže. Paráda, zvládl jsem to a přežil jsem. Z druhé strany se půjde dolů určitě mnohem snadněji!

Vstávám a rozhlížím se. Jen nedaleko od sebe vidím stopy někoho, kdo zjevně vystoupal vzhůru z druhé strany a pak si řekl, že sejde právě tudy. Když však viděl, jak tato strana hory vypadá, zjevně se otočil a sešel na druhou stranu. Pokračuji tedy ke kříži a kochám se výhledy na okolní kopce. U kříže stop přibývá a je vidět, že ve sněžnicích se tu sem tam někdo vydá. Ty já dnes nemám, ale i tak mi svítá naděje, že sestup už bude mnohem více v pohodě. 

A taky že je. Sněhu na jižní straně není tolik a k mému údivu je i celkem stvrdlý. Za chůze se však bořím stále a je to opravdu protivné. To ovšem až do chvíle, kdy mne napadne sjet to prostě po zadku. Trik, který té zimy použiju ještě mnohokrát. Člověk je dole mnohem dříve a pohodlněji a ještě se u toho pobaví. Takto tedy sjíždím až na sedlo, odkud je to k jezeru Tieftalsee jen nedaleko. Pak zbývá zdolat ještě jeden strmější úsek, ale dále už je to na pohodu. Sněhu neuvěřitelně rychle ubývá a mi se šlape čím dál pohodlněji. Z Scheidu zpět na Köllnerhaus už zase šlapu po pevné zemi, nebořím se a nic mi nehrozí. Klidně můžu zvolnit, za světla už se stejně domů nevrátím.

A taky že ne, poslendí kilometry si to šlapu pěkně domů s čelovkou na hlavě. Tam nezbývá než se pořádně osprchovat, najíst a padnout na lůžko vysílením. Tohle byl opravdu pekelně ostrý výlet!

← Kolem Kaunertalu

Thialkopf →