Pražský život

Už samotná cesta do Prahy byla jeden velký zážitek. Stěhovali jsme se totiž s kamarádem Kikinem, se kterým jsme se znali už od střední školy a který chtěl také zkusit štěstí v Praze a žije zde dodnes. Každý měl domluvené bydlení někde jinde, stěhování však vyšlo na stejný den, a tak jsme jeli spolu autem od jeho taty. Veškeré naše věci jsme narvali do malého auťáku (na značku se mě vážně neptejte, na tohle já jsem opravdu debil) a vyrazili jsme směr Olomouc. U Olomouce jsme byli po poledni a protože jsme od rána nic nejedli, přepadl nás opravdu hlad. Zamíříli jsme tedy do jídelny v Globusu, kde bylo doslova narváno. No rychle jsme odtamtud vypadli s tím, že se najíme někde jinde cestou. Navigace nás však svedla z dálnice a to by jeden nevěřil, kudy nás vedla dále.

Dálnice? Vůbec! Hlavní cesta? Na co? Polňačky a prázdné asfaltky spojující vesnice, hliněné stezky a lesní cesty. Projížděli jsme lesy, přejížděli pole a louky. Cestou jsme se mohli kochat výhledy na hrady, zámky, kopce a jezera. Sami jsme nechápali, kudy to jedeme. Mnohokrát jsme se divili, kdo dal takové trasy do map. Nejvíc nás však překvapovalo, že má auto takřka nulovou spotřebu.

No co vám budu povídat, jeli jsme do Prahy cestou, kterou asi nikdy nikdo jiný nejel. Byl to však neskutečný zážitek a neskutečně jsme si to užívali. Bylo nám jasné, že takové výhledy bychom nikde z dálnice neměli a kdykoli se potkáme, rádi na tento poznávací zájezd po Česku vzpomínáme.

Když jsme někde uprostřed lesa narazili u lesní cesty na ceduli "Královehradecký kraj," naše nadšení a úžas vyvrcholily v překvapený radostný pokřik a smích. "Ty vole, my do té Prahy opravdu dojedeme!" O chvíli později restaurace. Táhlo na šestou a my se konečně mohli najíst. Za celou naši cestu jsme neměli kde, nebylo ani kde nakoupit a my si nic s sebou nevzali. Samozřejmě, že jsme se hned zprasili tou největší českou prasárnou v podobě smažáku. Samozřejmě, že to bylo mega boží žrádlo. Mňam do pí*i!

Večer už jsme si to valili po dálnici směr Praha. Pálení čarodejnic bylo zrovna v plném proudu a všude byla spoustla lidí. My však měli jiné starosti, než tradiční májouvou zábavu. Na každého už tak hodninu čekala jeho nová spolubydlící.

---

Pasáčkem ovcí a koz

Je to možná paradox, ale po letech strávených ve špičkových hotelích v rakouských a německých vesnicích se ze mě stal pasáček ovcí a koz až v našem hlavním městě. Byla to brigáda, kterou mi dohodila má spolubydlící Lucie a musím říct, že to byl príma život. Celé dny jsem byl v přírodě, žil v karavanu, stavěl ohradníky a staral se o asi sedmdesátihlavé stádo ovcí a koz. Miloval jsem to. Nic moc jsem neřešil a naučil se žít v přírodě s minimem věcí odkázaný jen sám na sebe, což je zkušenost, kterou oceníte obzvláště na trecích.

Byla to však jen brigáda a bylo potřeba najít si i normální práci. Netrvalo dlouho a nastoupil jsem do hotelu Gollden Well Prague. Paráda ne? Pětihvězdičkový hotel v centru Prahy! Na jídlo tam chodili samí politici, podnikatelé a zbohatlíci z různých koutů Evropy a Asie, ale na výplatě to moc znát nebylo, takže jako vedlejšák mi zůstávaly ty mé kozy a ovce. Nestěžuji si však, mne ten život na pastvě neskutečně bavil a rád se k němu jednou vrátím. Dva týdny na pastvě, dva týdny na treku, jo to by šlo. To by bylo moc fajn! Byl jsem celé dny v přírodě, měl jsem tam klid a vše, co jsem k životu potřeboval. Když jsem nebyl v práci, pásl jsem ovce a jednu dobu jsem dokonce trávil půl dne v práci a půl dne a noc na pastvě. To když se páslo na Podbabě a nebyl pro mě problém dojet na Malou stranu. Většinou se páslo v krásných chráněných oblastech kolem Prahy, takže jsem byl hodně v přírodě a vlastně jsem se mohl dle libosti i toulat po okolí. Četl jsem knihy, toulal se lesy, psal jsem si poznámky, válel se v trávě, pozoroval jak se honí mraky po obloze, jak si malá kůzlata a jehňata hrají, koupal se ve džberu, jedl ohřáté konzervy a spíval si hlídače krav a snil o svých fantasy světech, které už roky v hlavě střádám dohromady. Nejspokojenější živočich ve středních Čechách.

A i když toho času kvůli práci moc nebylo, podařilo se mi tu a tam vyrazit i na nějaký celodenní výlet po středočeském kraji. Povedlo se mi například vystoupat na Říp, dát si celodenní výlet přes Milešovku, vydat se pěšky na Okoř, Karlštejn či Křivoklád, navštívit Svatý jen pod Skalou či obejít lomy Velká a Malá Amerika. Těch výletů za poznáním středních Čech byla spousta. Jediné mé cesty na více dní do přírody však byly k ovcím na pastvu. Na treky jsem stále ještě nechodil a ani by mne nenapadlo, jak moc jim jednou propadnu. Ale o nějakém několikadenním přechodu hor s batohem jsem snil neustále. Táhlo mě to do Krkonoš, kde jsem si i na podzím naplánoval několikadenní trasu. Bohužel jsem si během září na schodech v metru šeredně zvrtnul kotník a na hodně dlouho vyfasoval sádru a berle. Než jsem se vykurýroval, byla tady zima, krátké dny a dlouhé noci a hodně ošklivé počasí.

---

Doba Temna

Léto bylo moc fajn a nemyslel jsem si, že budu chtít Prahu někdy opustit. Pak se však všechno nějak podělalo. Se spolubydlící jsme si rozumněli tak moc, až se nám to trošku zamotalo a ona mne v zimě vykopla a to jen krátce po té, co jsem se zde zabydlel a zrekonstruovali jsme celý pokoj. Následovalo stěhování a vybavování nového bytu. Další velká rána do úspor. Ze Žižkova, kde jsem se cítil skvěle, jsem se přestěhoval na Bílou Horu jen kousek od letohrádku Hvězda a stejně jako českým pánům i mě začala taková má Doba temna.

V práci jsem postoupil o pozici nahoru, ale přibyla mi jen hromada práce a zodpovědnosti, finančně jsem se ale nehnul. Prý, že se o tom pobavíme až na jaře. No, to teda pobavíme!

Byl jsem zde od rána hluboko do noci, neustále ve stresu, pod neustálým tlakem. Na druhé směně byla super parta, ale o mé směně se to říct nedalo. Vedoucí mé směny byl arogantní namyšlený debil, v kolektivu byl k vůli němu každou chvíli někdo nový. Dny byly v zimě krátké, noci dlouhé. Z města jsem se do jara nepodíval, protože nebylo kam. Neměl jsem chuť, sílu ani motivaci. O volnu jsem býval totálně vyšťavený, dostavila se první nespavost, deprese a existenční krize. Žil jsem, ale nevěděl proč. S kamarádem Kikinem, který v té době začal dělat přes ulici od nás, jsme začali docela dost blbnout a pít, abychom nějak zabili tu neutuchající pomíjivost prázdného bytí v potemnělých ulicích Prahy. Nebylo to období života, na které bych byl nějak hrdý a které bych si dnes byl schopný nějak více vybavit, ale v té době jsem přemýšlel, že napíšu knihu "Pijácké historky." Naštěstí jsem se k tomu nikdy nedostal a většina těch příběhů byla zapomenuta. Ale stalo se například, že jsme se potkali ve čtvrtek před půlnocí na zastávce před prací, zašli na jedno a doma jsem se ocitl až v neděli večer bez ponožek a s peněženkou prázdnou. Ano, takoví jsme byli, takto jsme žili.

Přišlo jaro a já byl vyšťavený, jako nikdy. Zničený duševně, unavený telesně, vyždímaný finančně. Nejen pro náš bohémský život, velkou část financí sežralo i dvojí zařizování bytu a stěhování. Už jsem měl celé Prahy a hlavně mé práce a kolektivu tak nějak po krk. Přemýšlel jsem, co dále.

Přípravy na přijímačky na FAMU jsem nechal na poslední chvíli, přípravné prace psal na koleni v tramvaji během cest do práce a i když mi napsali, že jsem postoupil do druhého kola, když jsem se dostavil, v papírech mě neměli a řekli mi, že jsem nepostoupil. Dalším čtyřem lidem, kteří tam dorazili stejně jako já zbytečně, se zhroutil svět. Mě to bylo už tak nějak jedno. Ať už v tom měli bordel a postoupil jsem nebo ne, to jsem vůbec neřešil. Chtěl jsem z Prahy na nějaký čas vypadnout a pokud možno zarobit. A právě v těch dnech se mi ozval šéfkuchař Helmut, se kterým jsem už oddělal jednu sezónu v Saalbachu. Vrací se zde a chce mne do týmu. Nabídl mi slušnou pozici i peníze a protože jsem potřeboval vypadnout, přijal jsem.

Bylo jaro a šel jsem se tedy pobavit se šéfem, jak jsme si "slíbili." Už druhého dne jsem dával výpoveď a začínal řešit, co s mými věcmi. Nemělo to být "Adieu" navždy. Pořád jsem tak nějak počítal s tím, že se do Prahy nejpozději za rok vrátím. Měl jsem hromadu nově nakoupeného nábytku a věcí a nechtěl jsem s nimi na smeťák. Stálo mě to spoustu peněz.

Nakonec jsem si pronajal na pár měsíců sklad za Prahou, zde navezl svůj nahromaděný bezcenný majetek, poslední měsíc mého života v Česku odbyl na pastvě a vyrazil na jednu dvě sezóny do Rakouska, kam jsem si z Česka přivezl malé překvapení v podobě Boreliózy. Tu jsem ustál jako nic a když jsem se z ní vykurýroval, propadl jsem chození po horách a ještě toho roku vyrazil na své první krátké treky, které jsem si okamžitě zamiloval.

Postupně jsem se v Česku začal ukazovat čím dál méně, zlikvidoval svůj sklad v Praze a nakonec začal cestovat a konečně skutečně žít! Nakonec jsem začal trávit většinu roku v Alpách a na cestách za krásami přírody různě po světě a doma se vždy objevil maximálně jen na pár dní.

Ztratil jsem tak osm let mladého života a ty se nyní coby stárnoucí kozel snažím marně dohnat.

Moje začátky →