První sníh

30.8.2021

Počasí toho dne bylo velice ponuré. Bylo chladno, zataženo a na horách se převalovala mlha. Od rána pršelo a mi se nikam nechtělo, čemuž napomohla i dopolední kocovina po předchozí noci strávené s kamarády. I přesto jsem odpoledne vstal z postele a rozhodl se, že si dám alespoň malou osvěžující procházku. Nic náročného, prostě se jen projdu.

No jo, ale kam? Stále pršelo, vrcholky hor halila hustá mračna a když se tu a tam rozestoupila, bylo vidno, že na hřebenech leží čerstvý sníh. Prošel jsem vsí tam a zpět a ačkoli jsem plánoval jen něco lehčího, nakonec jsem se rozhodl vydat na jednu nedalekou třítisícovku.

Okamžitě tedy stáčím své kroky do sousední vesnice a mířím za Serfaus, abych se jednou z posledních lanovek nechal vyvézt na vrchol Lazidkopf a přiblížil se svému právě vytyčenému cíli. Zpátky to klidně sejdu až do vsi, hlavní je být nahoře a zase zpátky na normální cestě, dokud je ještě světlo. Rád bych to prostě až na vrchol stihnul ještě dnes.

Na Lazidkopfu tak opouštím lanovku a po stále zeleném nezasněženém vrcholu se vydávám na cestu směr Scheid. Mračna se mezitím zvedají, mlha kouzelně čaruje a společně mi odhalují hřebeny pocukrované prvním sněhem nadcházející zimy, i když do konce léta zbývá stále ještě nějakých 20 dní. Nemyslím si však, že ho bude hodně. Pokračuji vpřed, opět začíná pořádně mrholit, ale to mě nerozhodí.

Za Scheidem přicházím ke stanici lanovky, která je v provozu pouze v zimě. Nyní se zde choulí tak stohlavé stádo koz, které jsou z počasí tak vyjevené, že jim vůbec nevadí, když se na chvíli usadím mezi ně. Přemýšlím. Stoupat dále na Furgler, nebo se projí po sviští stezce Murmeltiersteig k jezeru Furglersee a odsud se přes Kölner Haus vrátit domů?

Ne kamaráde, chtěl jsi jít na Furgler, tak tam taky půjdeš!

Přecházím na úzkou stezku a po té pomalu stoupám směrem k jezeru Tieftalsee. Přestává pršet a vypadá to, že se počasí umoudří, díky čemuž se mi naskytne jedinečný pohled na bílé hřebeny přecházející ve stále ještě zelené louky. Jak to tak bývá, během pár dní po prvním sněhu rychle zežloutnou a drobné keříky na horách obarví sytě rudé lístečky. Alpy se tak během velice krátké chvíle změní k nepoznání, budou však stále krásné.

Jak tak stoupám po úzké stezce mezi kamením, dostavuje se první sníh. Z počátku je ho sotva centimetr, pak lehce nad podrážku. Stoupám a sněhu stále přibývá. Co nevidět už ho je po kotníky. Vím, že až na jeden kratší strmý úsek po skále, kde je potřeba použít ruce, stezka k jezeru Tieftalsee pokračuje stále takto mírně. Pak jen stačí obejít jezero a až za ním mne čeká celkem strmý výstup po suťovisku, které nyní bude pokryto sněhem. Pokud se dostanu až k jezeru, věřím, že vystoupat na vrchol už nebude problém.

Šlapu stále v před, šplhám vzhůru po kamenech. Na sobě mém jen kraťasy a lehké trailovky. Nohy mám rudé asi od mrazu, ale to mi nevadí. Pokračuji v cestě ke svému cíli a neskutečně si to užívám. Za pár chvil začínám stoupat mokrým těžkým sněhem po kluzkých kamenech, až se úzká pěšina změní ve strmé stoupání spíše skalním terénem. Ano, právě zde končily stopy předemnou kráčejích, já si však řekl, běž dále. Se smrtí v očích jsem tedy šmátral po zasněžených kamenech a lezl vzhůru. Adrenalin jak prase.

Výhledy mi opět halí mlha, ale to nevadí. Zdolávám strmý úsek, kterého jsem se tolik obával. Vypadá to nadějně. Sněhu přibývá, značek je vidět stále méně a já si dělám vlastní pěšinu. Před sebou mám poslední část tohoto náročného úseku a pak už jen celkem normální, leč strmý výstup na vrchol. To nejhorší mám za sebou. Chybí mi jediný kilometr a stanu u kříže.

Ještě pár kroků a najednou nemám ani potuchy, kudy pokračovat. Proč? Došel jsem do oblak, neviděl dál jak na dva kroky a sněhu bylo nad kotníky. Značku jsem neviděl žádnou. Stál jsem zde pár minut a zvažoval jak dále. Jak jsem vybaven? Co mám s sebou? A jak jsem tak přemýšlel, začalo sněžit. Hodně sněžit!

Mlha houstne, není vidět na krok. Sněží stále více a najednou chumelí. Vyšlapaná stezka za mnou rychle mizí. V ten moment jako když do mě udeří. Co jak nenajdu cestu zpátky? Doposud jsem počítal, že se budu držet stopy. Ale když tady žádná nebude?

Okej, rychle se otáčím a valím zpátky rychle mizící pěšinkou. Následuje velice pomalý a opatrný sestup nároročným terénem, ale i přesto udělám párkrát ozembouch. Abych pravdu řekl, nahoru se to šlapalo mnohem lépe.

Opět jsem na zasněžené pěšince mírně sestupující na Scheid. Stále sněží, ale sněhu na stezce pomalu ubývá. Opět se zdravím se stádem koz, které se stále choulí pod střechou stanice lanovky a nechápavě mne pozorují. Lanovka z Lazidkopfu už dávno nejezdí, takže tam ani nešlapu. Místo toho to beru nejkratší možnou cestou ke Köllner Hausu. Chyba!

Z Lazidy bych mohl běžet po silnici klikatící se ze svahu v serpetinách. Bylo by to sice delší, ale mnouhem schůdnější, než to co mne čeká. Cesta dolů je velice blátivá a kluzká. Každou chvíli mi podjede noha, ale ustojím to. Sem tam sebou ale i tak švihnu o zem.

Jsem dole, vyhráno však stále nemám. Malé horské údolí je tak blátivé, že se brodím v bahně nad kotníky. Uděláš krok, propadneš se, začvachtá to a páčíš ven nohu, která se okamžitě opět po došlapu topí v blátě. Totální Sudoměř. Nemá to konce. Do toho přelézám spadlé elektrické ohradníky. Další v tom bahně musím podlézt. Totální Vietcong.

Nakonec všechny útrapy zdolávám a za Köllner Hausem opět přecházím na širkou hospodářskou cestu. Po té sbíhám tak rychle jak jen to jde až do vsi, abych stihnul ještě do obchodu. Odsud však stále nemířím domů. Šlapu k jezeru Wolfsee za vesnicí, kde si vyhodím nohy na stůl a přemýšlím nad tím, jaký jsem měl krásný den. Přesně tohle miluji. Právě to nabíjí.

Když se během dalších dní zase udělá pěkně a sníh roztaje, naplánuji si něco šíleného. Léto pravděpodobně končí a bylo by fajn se s ním nějak důstojně rozloučit. Hned další týden tak vyrážím na extrémní celodenní challenge, kdy zdolám tak deset vrcholů v okolí. To bude teprve jízda!

Jednodenní výzva →