První pokus o přechod Lechtalských Alp

20.7.2021

Léto bylo v plném proudu a pomalu dobíhalo své první třetiny, když jsem konečně zase jednou dostal dva dny volna. Ani mne nenapadlo, že bych je strávil doma a okamžitě jsem začal plánovat další dvoudenní cestu horami. Tentokrát jsem zatoužil poznat Lechtalské Alpy, o kterých jsem se dozvěděl čistě náhodou během zimy v komentářích na mém jinak politickém Twitteru, když mi někdo z mých sledujících napsal, že tam pravidelně jezdí na dovolenou. Nikdy dříve jsem o spojení "Lechtalské Alpy" neslyšel, a tak jsem se začal zajímat a něco si o oblasti přečetl. Jakmile jsem zjistil, že jde o těžko dostupnou masovým turismem téměř nedotčenou osamělou část Alp s překrásnou divokou přírodou bohatou na sytě zelená bezlesá údolí, tichá jezera a skalnaté vrcholy, okamžitě jsem věděl, že by se mi tato část Tyrolska mohla líbit a zatoužil ji poznat. Kouknul jsem tedy do mapy a ukázalo se, že to nemám vůbec daleko. Vždyť se pnuly hned nad mým okresním městem Landeckem. Od té doby jsem chtěl vyrazit do těchto kopců a pořádně poznat to kouzelné místo, které jsem si nakonec opravdu zamiloval a během následujících let ho prochodil křížem krážem, i když mé první cesty dopadly celkem katastroficky.

Na ty dva letní dny jsem měl tedy jasný plán. Vyrazím do sousedního okresního města Imstu a dám si dvoudenní hřebenový pochod tímto zeleným horským klenotem. Na první den jsem si přitom naplánoval 33km k chatě Württemberger Haus, další jsem chtěl zvládnout ještě víc. Vždyť na Šumavě jsem jsem dal za jeden den 60km jak nic. No jo, jenomže Šumava nejsou Alpy a když si o některé části Alp přečtete, že je těžko dostupná, neměli byste to podceňovat a kouknout třeba taky na převýšení a terén. Dvacet kiláků vám pak bude stačit až nad hlavu.

Poslední dny mne trápil nějaký moribundus. Asi letní chřipka nebo nějaká zvláštní forma alergie. Měl jsem silnou rýmu a byl neskutečně unavený a slabý, ale řekl bych, že to byla spíše nemoc než alergie. Když se nad tím však zamyslím, poslední léta mi takto v tuhle část roku bylo vždy. Ale já mám celkově zvláštní problémy, které se dostavují pravidelně vždy v jistou část roku a pak samy odezní. V těchto dnech mne to teprve pouštělo, takže jsem se cítil zdravý, ale úplně plný sil ještěne. Lépe řečeno, lehkou rýmu jsem měl stále a cítil jsem se lehce oslaben, ale zase mi nebylo vyloženě zle, takže nic, pro co bych rušil plánovanou cestu. Místo na chatě jsem měl stejně zarezervované a už se to nedalo zrušit.

Z Fissu tedy vyrážím brzy ráno hned prvním autobusem. V údolí se však tvoří kolony, a tak plánovaný vlak nestihnu. V Imstu se tak ocitám až ve třičtvrtě na devět a okamžitě vyrážím na cestu. Slunce už je vysoko na obloze, je opravdu parný den a je mi jasné, že jsem ztratil spoustu drahoceného času, takže není na místě se jakkoli zdržovat. Okamžitě se vydávám na cestu městem a už během prvních kroků mi dochází, že mám celkem problém. Před pár dny jsem si koupil nové boty od Dynafitu a i když jde o stejnou značku, jako jsem brával doposud, jde o jiný tip boty. Tahle se dělá menší a těsnější, aby lépe držela na noze, která mi navíc od loňského roku porostla. Nevím čím to je, ale od roku 2021 kupuji každé léto o číslo větší boty. Zatímco dříve mi doktor říkal, že mám k mé výšce nezvykle malé nohy (roky jsme nosil velikost 40), dnes si ze mě přítelkyně utahuje, že mám nohy jako Hobit (velikost 44-45). Ještě než přejdu město, tak mne pořádně bolí z bot otlačené šlapky.

Za městem se napojuji na trasu Imster Höhenweg, která stoupá lesy na vrchol Laaggers a odsud vede dále více méně po hřebeni přes vrcholy Ödkarlekopf, Pleiskopf a Larsengrat až na rozcestí po vrcholem Muttekopf, kolem kterého plánuji pokračovat dále po další z horských stezek. Z počátku tak mírně stoupám lesy, poslouchám audioknihu "Pán prstenů" a užívám si stínu borovic a krásného letního dne. Tempo mám celkem dobré a nezdá se mi, že by se cokoli mohlo podělat. Jak se však blížím hranici lesa, je stezka stále strmější, až se po sedmi kilometrech dostaví naprosté peklo v podobě neskutečně strmého výstupu na první z vrcholů mé cesty. Na necelých třech kilometrech musím zdolat téměř 1500 výškových metrů s těžkým batohem na zádech a bez hůlek, které jsem v té době ještě nepoužíval. No co si budeme povídat, je to téměř stěna. Nic tak strmého jsem do té doby na treku nešel. Ještě stále jsem v lese, když šlapu po úzké stezce téměř kolmého kopce a beznadějně doufám, že to brzy skončí. Zatímco běžně šlapu kilometr asi deset minut, tady za se za ten čas posunu tak o sto metrů. Potím se, rychle mi ubývá sil a cíl je stále v nedohlenu. Cítím beznaděj. Takovým tempem nemám šanci dnešní cestu za světla stihnout. Ale stále se utěšuji, že až se dostanu na hřeben, budu venku z nejhoršího a dál už to bude v pohodě. Opak je však pravdou.

Stoupám nad hranici lesa. Konečně mám na dnešní cestě také nějaké výhledy. Vidím masiv Venetgrat pnoucí se nad údolím horního Innu před sebou a jak stoupám výše, odhaluje se mi i Imst položený v údolí pode mnou a nad ním se tyčící Tschirgant. Je zvláštní, že i z téhle strany vypadá jako ostrý kužel. Vypadá tak z každého úhlu pohledu, ve skutečnosti se však jedná o podlouhlý ostrý hřeben. Jak to vím? Byl jsem tam!

Stoupám stále vhůru. Velice pomalu, ale stoupám. Krok sun krok, náhled do map, o kolik jsem se posunul, zase krok vzhůru. Je to ubíjející utrpení. Opravdu nemůžu. Mám pořádný hlad. Dvanáctá už minula a já stále šlapu vzhůru. Objedvat můžeš na vrcholu, dříve ne! Dnes už vím, že to byla pěkná hovadina. Jídlo by mi třeba dodalo sil, a šlo by se mi o poznání lépe. Byl sem hloupý.

Teprve o půl druhé se ocitám na vrcholu Laaggers. Vyčerpaně si sedám na zem a konečně si dávám obědovou pauzu. Ujišťuji se, že to nejhorší mám za sebou a dál už to půjde jen po hřebeni. Stezka přede mnou tomu i docela napovídá. Opak je však pravou.

Po jídle sbíhám mírný svah a pak opět lehce stoupám. Stále šlapu po úzké stezce, která lemuje ostrý hřeben. Toho se však nebude držet stále a na dalším zvrcholů přechází na úbočí hory. Čekají mne úseky po úzkých skalnatých římsách často jištěných lanem. Někdy je však lano vyrváno. Jindy kus stezky chybí. Na pravé straně mám skalnatou stěnu, na druhé nekončný sráz do propasti. Musím se pohybovat maximálně opatrně. Jít rychle natož klusat či rovnou běžet? Naprosto vyloučeno. Pěkně pomaličku a hlavně opatrně.

Zdolávám další stezku po obvodu skalní stěny. Konečně opět přecházím na úzkou pěšinku. I ta však traverzuje strmý travnatý svah, a tak je opět na místě maximální opatrnost. Najednou však stezka mizí úplně. V předchozích dnech fakt hodně pršelo a zde muselo dojít k pořádnému sesuvu půdy, protože zde chybí obrovský kus svahu. Přede mnou je jen široká hliněná brázda. Stezka se objevuje až kdesi na druhé straně kráteru o poznání výše. Pokoušet se to přelézt by mohlo dopadnout velice špatně. Nakonec šplhám strmě vzhůru po travnatém svahu na hřeben. Chytám se kamení i kořenů, a přitahuji se, dokud se neocitnu na úzkém hřebeni, po kterém kousek šlapu a pak se opět napojuji na stezku.

Bohužel to není jediný sesuv, ke kterému zde došlo. Ten další je o poznání širší. Blíží se večer a já mám sotva polovinu cesty za sebou. Jímá se mne beznaděj, ale bojuji dále. Nakonec opět šplhám na hřeben po strmém travnatém svahu.

Jsem na hřebeni a naprosto zničen si sedám a v mapách koukám na cestu, která mne ještě dnes čeká. Z velké části je značena puntíky, což znamená náročný terén. Na trase jsou zaznačeny dokonce i nějaké žebříky, což může znamenat lehké ferraty a úseky jištěné lanem, ale i šplhání nevyzpytatelným terénem.

Jsou čtyři odpoledne a na chatu mi zbývá 16km. To nemám šanci za světla stihnout. Po všem, co jsem dnes viděl a zažil, se mi takovými úseky vůbec nechce šlapat za tmy, ale co mi zbývá? Než se dostanu do města, stejně mi ujedou všechny spoje domů. Mám sice spacák, ale ne karimatku a co jak si nebude kde lehnout?

Jsem vyčerpaný, z malých bot mě neskutečně bolí nohy. Sotva šlapu. Sedím a blbě civím na ostré hřbety hor, kterými bych měl ještě dnes pokračovat. Snažím se donutit jít dále, i když vím, že je to pitomost. Sedím, nezvedám se.

Tudy bych šlapal za tmy, fotka pořízena 2024

Najednou mi píše kamarád. Prý jestli bych mu nepůjčil na nové gramofony, až se vrátím. "Když pro mě dojedeš, můžeš to mít ještě dneska." Moc nechápe, a tak mu vysvětluji situaci. Nakonec se domluvíme, že pro mě sjede do Landecku, kam se ještě dneska v noci můžu dostat vlakem. Píšu na chatu Württemberger Haus, že jsem brutálně podcenil terén a že dnes nedorazím a zahajuji hodně bolestivý sestup do údolí. Vracím se naprosto pokořen a s palčivým pocitem potupy, ale někdy je potřeba si přiznat, že když to dál nejde, tak to prostě dál nejde. Jak zjistím o pár let později, dobře jsem udělal, protože úseky, kterými bych kráčel dále jsou nebezpečné i za bílého dne a zdolat chybějící trasu je záležitost na celý den.

Mé unavené bolavé nohy mne přivedou na Larsengrat, odkud mne čeká strmý sestup dolů hodně kamenitým terénem. To už je na moje zničené nohy moc. Pomalu cupitám, často si sedám a odpočívám. Po šesté kráčím kolem chaty Muttekopfhütte, kde je plná terasa spokojených lidí. Scházím níže na Latschenhütte, odsud dále už je cesta celkem v pohodě.

V Imstu si kupuji pivo a mířím na vlak, který mne odveze do Landecku, kde na mne už čeká kamarád. Jedeme domů a pak do naší oblíbené hospůdky, kde to dnes neskutečně žije.

Großbergspitze →