Srdcem Lechtalských Alp

5.7 -8.7. 2022

Lechtalské Alpy, část Alp jen téměř nedotčená člověkem. Hory s přírodou jen minimálně zaseženou rukou člověka! Nezvykle zelené kopce mnohdy dosahující jinde nevídaných výšek. Jedna z mála částí Alp, kam nezasahují gigantická lyžařská střediska, množství vleků a lanovek a kde se nenachází obří hotely. Pouze horské chaty a příroda. Vlastně jsem se o této části Alp dozvěděl jen náhodou v jednom z komentářů na mém jinak politickém Twitteru. A jak jsem záhy zjistil, nejsou příliš vzdálené mému současnému působišti. Vydal jsem se je pokořit hned několikrát. Jednou jsem se je pokusil aspoň částečně přejít, ale podcenil jsem terén. Podruhé jsem zde zavítal na jeden jednodenní výlet, a po té půl roku trpěl s mým kolenem. Ale přesto jsem se kousl a vydal se tento ráj poznávat znovu. Jen jsem svůj trek započal někde jinde a po znalosti zdejšího terénu o něco lépe rozplánoval. A musím říci, že nelituji, poněvadž jsem tak zažil jeden z nejúžasnějších treků vůbec a lechtalské Alpy jsem si celkově velice zamiloval a na tolik je prochodil, že o nich snad jednou napíšu rovnou průvodce. 

Výstup na Laggers, Großbergspitze a Silberspitze

O první dvoudenní trek tímto pohořím jsem se vlastně pokusil už loni v červenci. Byl jsem

však po nemoci, měl na sobě nové ne úplně skvěle padnoucí boty a navíc jsem žalostně podcenil zdejší terén a především výstup z Imstu na Laggers. Prvních sedm kilometrů byla ještě pohodová procházka lesem, pak se však dostavilo stoupání tak strmé, že jsem ho snad nestoupal nikdy dříve ani později. Téměř patnáctset výškových metrů na necelých třech kilometrech. No prostě téměř stěna, na kterou jsem se sápal s těžkou krosnou na zádech a ačkoli běžně zvládám kilometr do deseti minut, tady jsem těch deset minut šplhal možná tak sto metrů. Funěl jsem, potil se jak prase a nohy mne neskutečně tlačily od nových bot. Noha mi totiž trošku porostla a ačkoli šlo o stejnou značku jako jsem bral loni, tak šlo o jiný tip, který se dělá o něco těsnější. 

Teprve někdy před půl druhou odpoledne se naprosto zničený ocitám na vrcholu Laggers, kde si konečně dávám obědovou pauzu. Ujišťuji se, že to nejhorší mám za sebou a dál už to půjde celkem snadno po hřebenech. Stezka, kterou vidím před sebou tomu i nasvědčuje. Sotva však zajdu za kopec dále, úzká pěšina mne vede po úzké skalní římse a pod sebou mám pořádný sráz. Rychle klusat v před je tedy nemožné a jsem nucen postupovat velice pomalu a opatrně. Když to konečně přelezu, kousek stezky úplně chybí. Minulý týden pořád jen lilo a zdá se, že ji sebou vzala voda. Proto přelézám blátivou průrvu ve svahu, načež na druhé straně mám problém najít pokračování stezky. Ta je o něco výše. Šplhám tedy vzhůru, kde si zničeně sedám, svačím a kontroluji trasu. Patnáct kilometrů mám za sebou, šestnáct před sebou a je po čtvrté odpoledne. Na chatu to nemám nejmenší šanci za světla stihnout a kdo ví jestli před půlnocí. Cesta dále je značena tečkovaně a vede přes lanové úseky. Mám se tam někde třepat v noci? 

Vzdát to nechci a nevím, co dělat, ale pak mi píše kolega, jestli bych mu po návratu nepůjčil peníze na nové gramofony, tak mu píšu, že když pro mě přijede, může to mít ještě dneska. Nakonec tak naprosto zničen a poražen scházím celkem naštván kolem Mutterkopfhütte až do Imstu, odkud přejedu vlakem do Landecku, kde už mě čeká kamarád. Vracíme se do Fissu a jdeme do naši oblíbené hospody, kde to té noci nezvykle žije. 

Toho léta se vydám do zdejších kopců ještě jednou, avšak při návratu sebou nešťastně švihnu o zem a s kolenem mám problémy dalšího půl roku, čímž začíná Anabáze mého kolene. Ještě jednou se zde pak vydám na počátku zimy, kdy si užiju parádní jednodenní trek na Silberjoch. Zatímco jedna část hor je stále zelená, druhá už je pokrytá sněhem. Zbytek cesty na vrchol Silberspitze už vede po sněhem pokrytých skalách a je jasné, že se tudy pokračovat nedá a proto zde poobědvám a vracím se do Zamsu na autobus.

Pak ovšem přichází léto 2022 a začátkem června máme méně práce, což znamená, že vedoucí rozdává dny volna navíc. Nikoli však dva, jak je zvykem, ale rovnou tři. Já si nakonec řeknu rovnou o čtyři a vyrážím na přechod Lechtalských Alp, který jsem tentokrát mnohem lépe rozplánoval na kratší úseky. Ještě do poslední chvíle jsem také tak nějak počítal s tím, že trek započnu stejně jako loni v Imstu a vydám se přes Laggers, nakonec mi však dochází, že nechci šlapat dvakrát totéž a raději uvidím něco nového. Proto nakonec vycházím z Pfaffar Boden, čímž si ušetřím den cesty a za ty čtyři dny zvládnu přejít celý divoký horský masiv Lechtalských Alp od průsmyku Hahntenjoch až do spolkové země Voralberg. Právě tento kousek Alp je neskutečným klenotem, který si člověk prostě musí zažít! Jednou dvakrát za den tady narazíte na chatu, kde můžete něco sníst či přespat a zase valíte dále liduprázdnou přírodou bohatou na neskutečná panoramata a na setkání se svišti, kamzíky a kozorohy. Prostě člověkem nedotčená příroda a naprosto boží výhledy. A nebyl bych to já, aby mi počasí nepřálo. Vyjíždím, prší, blížím se startu, leje jako z konve, vystupuji a po dešti ani památky. Čekají mne dny cesty, kdy neprší a zároveň mne neničí úmorná vedra. Co víc si přát. 

← Dobrodružství v Dolomitech - Den 5.

Srdcem Lechtalských Alp - Den 1. →