T.O. Zálesák

Velikou změnou v mém životě byl turistický oddíl mládeže Zálesák u nás v Hlučíně, kam jsem docházel od osmi let. Bylo to vlastně něco jako skaut, jen ne tak pobožné. Ale i my jsme nosili zelené košile a šátky utažené turbanem. Teda v těch lepších a slavnostnějších případech. Na sportovní akce jsme nosili oddílový dres - tričko se znakem oddílu v barvě naší družiny. Jinak však lážo plážu civil co kdo měl a normálně nosil. Však kdo dnes chodí všude v obleku? Myslím, že to byla ta doba, kdy se vše lámalo a společnost se stávala benevolentnější a přestávala tolik lpět na zažitých stereotipech a tradicích. Aspoň u nás v oddíle jsme zažívali velké uvolnění oproti konkurenčnímu Orionu plného zelených mozků, kde si hráli spíš na armádu a v maskáčích a kanadách lezli snad i do postele. Hotový Hitlerjugend revival. Ale být to o dvacet let dříve a jinde, tak košili, šátky a zelené kalhoty po celý den možná taky nesundáme.

Orion byl vlastně náš největší rival sídlící v té samé budově jen o jedno patro výše. Oba oddíly založili (tuším) dva přátelé jako jeden, ale později se začali v názorech a vedení rozcházet, až vznikly oddíly dva. Zatímco u nás se to hrálo dost na přátelskost, volnost a různé veselé hry, tak Orioňáci byli militantní magoři jeden vedle druhého a většina jejich holek byly hodně drsné Marfuše, až budili více strachu než naši synci. U takové Želvy jsem se bál, abych od ni jednu přes tlamu nedostal. Co teprve obři jako Gorila a Nerv. To byl teprve postrach. A paradoxně mne právě ti dva jednou během hlídky na táboře unesli.

Jak se to stalo? Jo, to máte tak. Na každém z táborů jsme byli rozděleni do čtyř družin a ty se střídaly ve službě. Družina, která měla daný den službu, pomáhala v kuchyni, myla nádobí, štípala dřevo a především držela noční hlídku do dalšího rána, kdy službu po snídani předávala další družině. Hlídka se držela od večerky do budíčku vždy dvě hodiny po dvojicích a právě s touto noční činností mám nejrůznější vzpomínky, o kterých bych mohl napsat mnoho, zmíním však jen málo.

Třeba jednou jsem utíkal před mne pronásledujícím šustícím zvukem, než mi došlo, že to šustí má pláštěnka. Jindy jsme byli vyděšení z obrovského stínu, který se každou chvíli mihnul prostorem před námi. No nakonec se ukázalo, že se klepeme strachy před stínem plha pobíhajícího kolem petrolejové lampy stojící na polici za našimi zády. Vraťme se ale k oné osudné hlídce, kdy jsem se stal hrdinou. Teda "Hrdinou" pro druhý oddíl. Ti tak na mne od oné události pořvávali, kdykoli mne potkali. V našem oddíle jsem si bohužel nikdy žádnou přezdívku nevysloužil a vždy mne to neskutečně mrzelo.

Takže k oné osudové noci. Hlídku vždy drželi dva lidé, když to nevyšlo, tak jeden od patnácti let nahoru. Nejmladší hlídali od osmi do desíti, kdy byla většina vedoucích ještě vzhůru a coby děcka zvyklé chodit spát po večerníčku jsme to nebyli schopni dlouho pochopit. Má hlídka té noci měla probíhat od 4 do 6 ráno. Předchozího večera se však dlouho sedělo u velkého táboráku, kde se většina nás starších (bylo mi 14) rozhodla přespat pod hvězdnou oblohou. No a Kikina hlídající přede mnou si párkrát obešla tábor se skupinkou ještě nespících, načež se mě už ve tři rozhodla vzbudit. Kolik je jsem zjistil až později a protože se mi nechtělo ještě budit chlapce, který měl hlídat se mnou, řekl jsem si, že to aspoň na hodinku zkusím sám. No a hned během asi prvního okruhu kolem tábora jsem si všiml borce, co nám obírá sušák za stany. Okamžitě běžím k táboráku a chci vbudit Melouna (našeho nejstaršího kamaráda, který nebyl žádný drobek), ale Kikina mne zadrží s tím, že se nic neděje, že tím směrem spí Ivan, že se tam se mnou klidně půjde podívat. No, jít se mnou sice šla, ale snad si nemyslíte, že tam zloděj čekal, až se vrátíme?

Kikina si šla lehnou a já hlídal dále. Byl jsem celkem vůl, protože ani nyní jsem nevzbudil synka, co měl hlídat se mnou a řekl si, že ho vzbudím až v pět. Okolo čtvrté, kdy jsme měli teprve vstávat a začínat hlídku, jsem zaslechl randál od další louky vedle tábora. Tam stála dřevěná bouda, kde jsme měli zamčená kola a sotva jsem tam došel, narazil jsem na udivenou dvojici cloumající s kladkou. Okamžitě jsem se otočil a rozběhl se do tábora s tím, že zapískám poplach. Už jsem měl píšťalku u pusy, když tu jsem náhle šlápnul na rozvázanou tkaničku a zakopl. V tu ránu na mě seděli dva chlapi, píšťalku odhodli a mávali k lesu, odkud vyběhli další čtyři nasvalení broci v maskáčích a odnesli mě do kukuřičného pole. Shodou okolností se to vše stalo na úrovni velkého ohně, kde většina lidí tu noc spala. Kikina ještě usínala, ale jen se posadila ve spacáku, zeptala se "Co mu děláte?" a opět usnula.

Vedoucími přepadového oddílu však byli již zmiňovaní Gorila a Nerd z Orionu, kteří navíc bydleli na stejném sídlišti jako já. Oba jsem tedy od vidělí trošku znal, zachovával klid a bral to sportovně. Několkrát jsem se dokonce pokusil utéct ze zajetí. Po nevím kolikátém pokusu o útěk už toho měli dost, a tak mne připoutali ke Gorilovi. Ten svou přezdívku nedostal jen tak. Byl to fakt obrovský vyholený golem, který všude chodil v maskáčích a kdykoli ten obr škubnul rukou, tak jsem se proletěl směrem k němu. Dalšího rána mne samozřejmě vrátili do tábora k mému oddílu a za můj přístup mi od té doby lidi z jejich oddílu neřekli jinak, než "Hrdino."

--------------------------------------------------------------------------------

V Zálesáku jsem strávil asi sedm let života od osmi do patnácti a pro oddíl jsem doslova žil. Chodil jsem na všechny schůzky, vymýšlel program a hry, jezdil na všechny výpravy a tábory, psal si svůj cancák a sepisoval táborové kroniky či jezdil reprezentovat oddíl na burzy kroužků. Absolutně jsem to miloval. Zálesák byl můj život, moje všechno. Každá výprava a každý tábor však měli jedno společné - NIKDY JSEM SE ODTUD NECHTĚL VRACET DOMŮ. To však neplatilo jen pro cesty se Zálesákem, ale i pro školy v přírodě. Nejtěžší však byly návraty z tábora.

Už v té době jsem si začal představovat sebe, jak jednou cestuji po světě a s mačetou v ruce zdolávám džungle. Kde se to vzalo? To nevím. Možná jsem až příliš sledoval Indiana Jonese a Flynna Carsona, ale coby děcko jsem se opravdu viděl v roli takto drsného dobrodruha. Sny o dobrodružných cestách mne neopouštěly ani během střední školy a celkem jsem se viděl, jak se v podobě drsného Ronona ze Stargate Atlantis vracím po mnoha letech domů starým červenožlutým motoráčkem, který u nás tehdy drandil koleje. V mé představě jsem na sobě měl kabát, vlasy spletené do dredů, klobouk stažený do očí a nohy v těžkých botech vyhozené na opěradle potější sedačky. Dalším mým velkým snem bylo vytvořit vlastní fantasy svět, který jsem ve své mysli začal rozvíjet po dokončení kresby někdy v osmé třídě na základní škole. To už je ovšem zase jiný příběh.

---

Střední škola →