Vysoké Tatry - Den 2.

Přežít a dojít

19.5.2022

Budím se brzy ráno, avšak nechci budit ostatní nocležníky na pokoji. Proto ještě nějakou dobu tiše ležím na posteli a užívám si řádného odpočinku. Horalové však nikdy příliš nevyspávají, a tak se nakonec na snídani vydáváme všichni tak nějak spolu. Scházím tedy do restaurace a dívám se, co bych si dal. Před dalším pochodem se chci pořádně najíst, a tak nakonec beru míchaná vajíčka, klobásky a samozřejmě kafe, bez kterého to prostě nejde. K mému údivu opět za každou položku platím zvlášť. Zlaté chaty v Rakousku ty jo.

Do syta najeden se pak vracím na pokoj a příliš se nezdržuji. Rychle se sbalím a chatu opouštím mezi prvními. Z počátku ještě kráčím mezi skrčenými stromky po kamenném chodníku, ale hranice lesa brzy mizí a taktéž má pěšina se ztrácí pod sněhem. Před sebou vidím celkem strmý bíle zasypaný svah, jehož hřeben je státní hranicí. Právě tu musím dnes překročit a dále chci pokračovat po hřebenech a posléze sejít na Tatranskou magistrálu. To je však ještě řádný kus cesty. 

Stoupám tedy na Lialiové sedlo zmrzlým sněhem, když tu si všímám medvědích stop. Nemyslím si, že bych si tím kdo ví jak pomohl v případě, že by mě nějaký zmerčil, ale raději stopu opouštím a pokračuji o nějakých deset metrů dále. I zde však záhy narazím na další medvědí stopy a když se opět přesunu, vidím další. Když se rozhlédnu kolem, začíná mi to být jasné. Sedlo se nachází mezi skalnatými vrcholy, a tak je to jediná cesta, kterou můžou migrovat z jedné strany na druhou. Broukaje si "Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům" ze starého českého večerníčku tak stoupám vzhůru a nedělám si příliš starosti. 

Může být něco po deváté, když konečně stanu na Lialiovém sedlu. Výhledy jsou odsud parádní a já se se zatajeným dechem jen nadšeně rozhlížím. Je zde jasně viditelně vyznačená státní hranice, podél které se také oběma směry táhne turistická trasa. Tohle miluji, žel bohu však dnes není mým cílem. Abych se pak dostal na slovenskou stranu, musel bych pokračovat po některé z dočasně uzavřených tras a to opravdu nechci. Navíc se stezka táhne přes skalnaté hřebeny s žebříkovými úseky a vrcholy zapadlé sněhem, a i když mám nesmeky, asi by to byl takhle o samotě trošku risk. I přesto se tam zanedlouho vydávají první skupiny polských milovníků hor. Já se naopak dávám stezkou zaznačenou v mapách, která tato místa podchází po vrstevnici a dále by mne měla vést přes Tichý Vrch, Zadná Garajova Kopa, Krajný Holý Vrch, Krížna a Všiváky. Tam někde bych pak měl sejít na modře značenou trasu, která se napojuje na Tatranskou magistrálu. Hraniční stezka se mi však líbí natolik, že si ji chci jednou opravdu dát!

Opouštím sedlo a dávám se jasně viditelnou úzkou stezkou, která mne sice občas vede přes sněhová pole svažující se dolů, ale to není nic, co bych neznal z jarních měsíců v Tyrolsku. Prostě to přejdu a ani nesmeky si nenasazuji. Po nějaké době však přicházím k jednomu opravdu dlouhému úseku, který vede přes velice strmý svah a sníh je navíc stále zmrzlý a zledovatělý. Vypadá to celkem nebezpečně, a tak si to nějakou dobu nedůvěřivě prohlížím. Nakonec se však rozhodnu nasadit bodla na nohy a vydávám se pomalým opatrným krokem na cestu. Led je však tak tvrdý, že zabere celkem dost úsilí se do něj vůbec zarazit. Ale pořád to nějak jde.

Mám za sebou tak čtvrtinu cesty, když tu se najednou stane ani nevím co přesně, podjede mi hůlka či noha a já letím dolů. Jedu po ledu, a snažím se zachytit. Teda zkouším to, ale není moc čeho. Jen si dřu ruce do krve o led. Stále letím. Zkouším zabodnout hůlky. Jedna odletí do neznáma. Absolutně nevím, jak to zastavit. Netuším, co mám dělat. Svištím stále rychleji. Pod sebou už vidím les. Rozbiju se o stromy? Jde to vůbec? Co když je tam nějaký skalní převis? Ano, zabiju se!

Letím dolů. Smrt mám v očích. Opravdu, už jsem s tím smířen. Už s ní počítám a chystám si mince pro převozníka na druhou stranu. Tohle je konečná Dave. Dohrál jsi. Dopadneš jako mnoho našinců v Tatrách a staneš se součástí slovenských vtipů o Češích v Tatrách.

Ne! Tohle ještě není konec. Najednou vidím po straně obrovský balvan. Chytám tedy druhou hůlku oběma rukama, pokouším se ji zaboudnout do země a nasměřovat se na onen balvan. Povedlo se. Rychle se stáčím a narazím do něj batohem napřed, takže se mi se štěstím ani nic nestane. Chvíli zde pak visím a zhluboka rychle a vyděšeně dýchám. Asi jsem v šoku.

Co teď ? Přemýšlím rychle. Kam se hnout? Jsem na druhé straně toho sněhového pole. Mám to vyšplhat po kamenech a pokračovat dále? Co když mne čekají další takové úseky? A co když ještě horší? Budu se tudy pak vracet a opět riskovat? Mám se vrátit? A co pak? Jet domů? A mám vůbec jak přelézt zpět nyní? Pravda, je to zde mnohonásobně užší než nahoře, ale i tak?

Jsem vytřepaný, myšlenky se mi míhají hlavou po tisících, absolutně netuším co mám dělat a spíše instinktivně se vydávám na další nebezpečný přelez zpět na původní stranu. Je to fuška. Je to nebezpečné. Stále zhluboka a rychle dýchám a opatrně se snažím dostat zpět na druhou stranu zlědovatělé plochy.

Povedlo se! Povedlo se! A teď co? Nahoru! Zpět na stezku. Jen nevím, kde se nachází. Nevím, jak je vysoko. Nevím, jak hluboko jsem letěl. Prostě šplhám po kamenech, dokud na ni nestanu. Pak se vracím na okraj této sněhové pasti a ještě jednou si ji prohlížím. Mám to zkusit znova? A kde je vlastně má hůlka? Nikde ji nevidím. Nemá cenu riskovat. Otáčím se na patě a vracím se na sedlo, na které jsem ráno šplhal a ze kterého jsem se vydal právě zde.

Nevím jak dloho jdu. Opravdu. Ale nakonec zde přicházím. Až tady se svalím na zem a asi mi teprve nějak dochází, co se vlastně stalo. Možná jsem v šoku. Brečím a třepu se. Shazuji batoh a hledám v něm lékárníčku. To už se však ke mne sbíhají nějací Poláci a je jim jasné, co se stalo. Ochotně mi nabízí pomoc, já však odmítám. Odcházejí tedy, zatím co já si zkrvavené prsty a nohy zalévám desinfekcí.

Jsou pryč.

Ještě to chvíli potrvá, ale nakonec se uklidňuji. Vytahuji svačinu a láduji ji do sebe. Najednou mám neskutečný hlad. Mezitím koukám do map a snažím se najít co nejlepší trasu, jak se dostat na Popradské pleso, kde mám dneska nocovat. Vypadá to bídně a beznadějně, ale nakonec to přece jenom nějak vykoumám. Jen budu muset pokračovat pár kiláků po zakázané trase. Nu, snad mě nikdo nechytne a pokud, tak bude mít pochopení, když si mne prohlédne. Zatímco ráno jsem měl před sebou jen 32 km, nyní je po 11 hodině dopoledne a já mám před sebou víc jak 35 dalších. Úžasné!

Vstávám tedy a po hranici se vydávám na opačnou stranu až na Suchou Przelecz neboli Suché sedlo. Zde pak zahajuji předlouhý sestup po klikatící se žlutě značené trase až do údolí. Je ticho a nikde není ani živáčka, o to více se rozhlížím, zda někde nenarazím na nějakého toho brumlu. Cesta se táhne, výhledy jsou však naprosto skvostné.

Po celkem dlouhé době přicházím ke studánce, kde si alespoň doplním vodu a posléze přecházím do lesa. Půda je mokrá a stezka bahnitá a právě zde narážím na další medvědí stopy. Jo, místo kde lidé nyní nechodí, tady je jim hej. To sis zase vybral cestu co? Pouštím si tedy do kroku audioknihu Zaklínače a šlapu si to dále, dokud nepřekročím Tichý potok a nestanu na asfaltové cyklotrase. Konečně jsem v místech, kde je vstup povolen. Teď už to bude na pohodu, jen to chce zařadit pořádné tempo a do večera dojít na Popradské pleso. Mám před sebou ještě pořádný štrek. 

Pokračuji tedy po prosluněném prostranství a začíná mi být neskutečné horko. Blištivá studená voda přímo vybízí ke koupeli, na tu však není čas. Mašíruji si to vojenským krokem a pálím metr za metrem, kilák za kilákem, až opět kráčím hustými lesy. Šlapu, rozhlížím se mezi stromy  a úplně zapomínám, kde to vlastně jsem a co tady žije. Náhle, jen kousek ode mne se něco velkého hnědého bleskově hne mezi stromy a mizí to v hloubi lesa. Bylo opravdu obrovské! Byl to medvěd? Či jen přelud? Opravdu netuším, ale opět mne to probere ze snění do přítomnosti. 

Po nějaké době dorazím k turistickému přístřešku u silnice, a tak si řeknu, že je čas poobědvat. 

Dostatečně zasycen kusem salámu a suchým chlebem se zvedám a pokračuji ve svém pochodu mezi lesy a loukami. Stoupání je zde nulové a výhledy téměř žádné. Prostě jen do nekonečna se táhnoucí rovná silnice. Po asi hodině chůze mne to přestává bavit, po další hodině už se začínám hodně nudit. Úplně zapomínám, co mne na tuto trasu svedlo, jak blízko jsem měl ráno smrti a v jakém psychickém stavu jsem se pro tento obchvat rozhodl. Najednou lituji, že jsem nepokračoval dále a nepřestávám si nadávat, že jsem to nezkoušel po naplánované trase dál a dál. 

Po hodně dlouhé chvíli přicházím na rozcestí Horáreň pred Tichou, kde kolem hájovny odbočuji na zeleně značenou trasu. Ta mne vede proti proudu Koprovského potoka ve stínu chladného lesa. Využívám tak přítomnosti vody a dopňuji si lahve přímo z potoka. Tak nějak se rozhodnu věřit jeho nezávadnosti a s odstupem času ji mohu i potvrdit. Chvíli si zde posedím a vracím se na cestu, přičemž se mi po hodně dlouhé chvíli opět naskytne tu a tam výhled na nějaký ten zasněžený vrchol mezi stromy. Marně se snažím tipovat, přes které bych šel a odhadovat schůdnost terénu a množství sněhu tam nahoře. Odsud to prostě nezjistím, ale aspoň mám o nějaký způsob zábavy vystaráno. 

Blíží se ke třetí, když přicházím na Rázcestie pod Grúnikom, kde přecházím na modře značenou stezku. Ta mne opět vede temnými ztísněnými lesy bohatými na prameny, dokud nestanu ne mýtině, ze které jsou jasně vidět obrysy Nízkých Tater v dáli. Jen nedaleko odtud však vede červeně značená Tatranská magistrála, na kterou se konečně napojuji. Ještě než se však po ni vydám, využiji přítomnosti turistického přístřešku na rozcestí a dám si hodně velkou svačinu. Je už celkem pozdě a před sebou mám pořádný kus cesty, takže je to na místě. Víc už asi zastavovat nebudu. Sedět mi stejně dělá celkem obtíže. Během ranního sjezdu na zledovatělém svahu jsem si parádně spálil stehna od zadku dolůa teď vypouští nějakou hnisavou tekutinu, která tvrdne na spodkách i kraťasech. Když si pak sednu a zase se zvednu, mám co odlepovat. Ani nevíte, jak to bolí.

Dále pak klušu po Tatranské magistrále, která v těchto místech ještě nijak výrazně nestoupá a nevede ani pořádně horami. Spíše tak nějak po jejich okraji. I přesto nabízí k obdivování překrásnou horskou přírodu a člověk si může užívat horských panoramat - z velké části se tady jedná o masiv Nízkých Tater, ale i tento pohled oko poutníka pohladí. 

Táhne k večeru, stíny se protahují a světla pomalu ubývá, když přicházím na dohled Štrbského plesa. Na to popradské je to však ještě kus cesty a nerad bych místními horami putoval v noci, proto přidávám do kroku a na krátký čas opouštím magistrálu, čímž si cestu o něco zkrátím a samotné pleso pak obcházím z druhé strany, než je pro většinu turistů běžné. Ani zde se však příliš nezdržuji, pořídím si jeden snímek a valím vpřed, co to jen jde.

Nakonec přecházím do lesů za plesem, to už se však slunce celkem zklání k zemi a mi přichází SMS od recepční z Horského Hotelu Popradské pleso:

Dobry den. Mate u nas rezervaciu na

dnes mame vas ocekavat? :) 

Popradské pleso recepcia

Okamžitě ji informuji, že jsem byl nucen improvizovat a měnit trasu, a tak jsem nabral zpoždění, ale že do hodiny jsem tam. Pak přidávám ještě více do kroku a stále temnějšími a chladnějšími lesy pokračuji na Popradské pleso. Dokonce vynechávám i jeden ze závěrečných úseků Magistrály a beru to zkratkou po zelené trase. Dříve, než nastane úplně tma konečně přicházím do dnešního cíle trasy, kde se hned dávám do hovoru s celkem sympatickou recepční. Pak ovšem mířím do jídelny dát si něco k snědku, ať příliš nezdržuji kuchyni. Bodlo by něco tradičního, a tedy aspoň halušky, ale ty nikde v nabídce nevidím. Nakonec si tedy dám kuře s rýží a po jídle rozhovor s dvěma Maďary, kteří zde jezdí pravidelně a Tatry tak moc dobře znají. Cítím se zahanben, Maďar je zde víc doma než já. 

Po jídle a krátkém rozhovoru se pak vydávám na pokoj, kde jsem sám. Nejsou zde však žádné zásuvky a telefon je možné nabíjet jen pomocí USB kabelu. Ten jsem však nechal doma a mám jen klasickou jednokusovou nabíječku se zabudouvaným kabelem, a tak jsem nakonec nucen vrátit se na recepci a zeptat se, zda bych si mobil nemohl nechat tam. Můžu, ale je to na vlastní nebezpečí, recepční pult je přes noc otevřený a nikdo ho nehlídá. Vzhledem k tomu, že jsem však s baterkou na dně a mám před sebou ještě tak den cesty, nemám moc na výběr. Nakonec tedy souhlasím, nechávám zde můj nový Iphone a vracím se na pokoj pro věci. Jdu si dát sprchu, namazat rány a spát. Tohle bude ještě hodně bolestivá noc.

← Vysoké Tatry - Den 1.

Vysoké Tatry - Den 3. →