Toulky jižní Albánií - Den 1.

23. - 25.4. 2021

Cesta do Albánie

Duben se blížil ke konci, zimní sezóna v Tyrolsku byla za mnou a já na nic nečekal. Už jen pár hodin po návratu z práce jsem seděl v autě kamaráda, který mne odvezl na nádraží v Landeck-Zams, vyklepaný z toho, že mířím na Balkán. Z té země jsem opravdu neměl dobrý pocit, slýchal jsem o ní jen to nejhorší a měl jsem fakt nahnáno. A přesto jsem mířil právě tam a nechtěl ani slyšet o tom, že bych tuto cestu vyškrtl ze svých plánů. Ani by mne nepadlo, jak moc si tuto zemi a místní lidí zamiluji a jak rád se budu na Balkán vracet.

Před jedenáctou večer tak nasedám na noční vlak do Vídně, další dopoledne jsem si svižným tempem prochodil historické centrum hlavní města Rakouska, po poledni se přesunul na letiště a už večer seděl v letadle směr Corfu, kde jsem původně plánoval dát si Corfu Trail a po té se vydat na pár dní do Albánie. Ještě tak nějak cestou letadlem jsem však přehodnotil situaci. Mám s sebou dost dehydratovaného jídla, které bych jinak šetřil až do Albánie a je zbytečné se s ním tak týden tahat Řeckem, kde beztak den co den narazím na krámek, v němž dokoupím zásoby, či Tavernu, kde se pořádně nadlábnu. Přeci jen jsem vše nacpal do 33 litrového batohu a už je tak narvaný k prasknutí. Tahat cokoli navíc je tak zbytečné. Taky kdo ví, jak to bude v Albánii s dopravou a je zbytečné riskovat zmeškání zpětného letadla z Řecka. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že hned následujícího dne dokoupím ještě nějaké zásoby a přeplavím se co nejrychleji do Albánie. Dobrodružství tak mohlo začít naplno.

No, mohlo začít. Po příjezdu do Řecka mě dostala jedna taková věc, na kterou mě ani náhodou nenapadlo pomyslet. U nás už Velikonoce proběhly před pár týdny, ale tady, v pravoslavném Řecku, se slavily teprve právě v těchto dnech a to znamenalo jediné - zavřené obchody. Můj rychlý přesun do Albánie se tak trochu zkomplikoval a o dost opozdil, poněvadž těch pár krámků, které dnes otevíraly, si s tím také dalo dost na čas. Však proč vstávat brzo, když jsou svátky. Můžu být rád, že vůbec někde tak otevřeli.

Do desíti jsem tak jen bloumal městem, dokud se mi nepodařilo sehnat tolik potřebné věci, jako například tuhý podpalovač. Tou dobou jsem totiž po mé zkušenosti s plynem na Mallorce ještě vařil na dřívkáči. Až posléze jsem se vydal hledat přístav a shánět jízdenky na trajekt do Albánie. Řecko jsem tak opustil až někdy po jedné odpoledne, avšak pro časový posun jsem do Albánie dorazil ještě o půl hodiny dříve, než jsem vůbec vyjel. Prostě magie. Vyhladovělý jsem se tak vydal hledat restauraci, abych okusil své první albánské jídlo a po té se konečně vydal vstříc novým zažitkům.

Údolím řeky Drinos

Je po poledni a já konečně připlouvám k břehům Albánie. Snídal jsem však hodně dávno, mezitím jen chodil městem a posléze ve vedru na neskutečně pražícím slunce čekal v přístavu, odkud jsem se musel přeplavit. Od posledního žvance tak uběhla hodná chvíle a já jsem pořádně vyhladovělý. Vydávám se tedy v prvé řadě vyhledat bankomat, abych si vybral albánské leky a posléze kráčím po promenádě a hledám restauraci, kde bych se najedl. Je jich tady opravdu spousta, já však nazvdory hladu čekám na takovou, která mne nějak osloví. No, nakonec ji najdu - široká venkovní terasa při promenádě a hned za ní písečná pláž a výhled na moře. Už z terasy mě oslovují usměvaví číšníci a zvou mě dále. Vypadá to tady čistě a útulně a také personál se zdá na první pohled sympatický. 

Usedám tedy a okamžitě ke mne přiběhne drobnější snědý číšník Ben, který mi doporučuje něco z místních specialit. První mi nabízí ryby, ale já jsem opravdu hladový a vím, že ryba mne příliš nezasytí, a tak si nakonec dávám talíř se třemi druhy grilovaného masa - jedněčí, hověží a kuřecí, k tomu nějaký ten vařený brambor a samozřejmě zeleninu. Na jeho doporučení si vybírám také nějaký předkrm, a poněvadž tou dobou jsem ještě nebyl zrovna polévkový tip, padne mi do oka rukolový salát. Musím říci, že takové listy rukoly jsem ještě neviděl. Na Albánii je úžasné, že zde ještě nedorazilo zemědělství, na jaké jsme zvyklí z Evropy a veškeré produkty tak pochází z malých polí a farem a můžeme je tak vlastně označit za Bio potraviny. Je to znát, i maso je výborné a zelenina, to je teprve neskutečně plná chuť. Opravdu, tak skvělou zeleninu jsem snad jedl naposledy u pratety Anežky, která si vše pěstovala na zahrádce kolem chalupy v podhůří orlických hor.

Pojím, pochválím jídlo a teprve nyní se pokouším začít bavit s Benem, který mne obsluhoval. Angličtinu moc neovládám a sám jsem se ji začal učit teprve před dvěma týdny skrze Duolingo, proto jsem z počátku musel působit jako velice nepříjemný host. Když si však vyslechne můj příběh a dozví se, že jsem zde přijel pěšky poznávat krásy jeho země, okamžitě mi v mapě ukazuje další a další krásná místa a dává mi tipy, kam vyrazit. Na to mám však málo času a tak se ptám především na to, co mne zajímá nejvíc. Původně jsem plánoval začít svou cestu až v Tepelene, což by mělo být jedno z dopravně dostupnějších měst. Vzhledem k pokročilé denní hodině se mi to však zdá daleko a v mapě vidím, že bych mohl plánovaný okruh začít v jiném velkém městě, které je o dost blíže a po návratu bych tam také snad mohl strávit nějaký čas. Když mi Ben začne nadšeně vyprávět, jak je to krásné historické město, které musím určitě navštívit, je rozhodnuto. Cestu začnu i ukončím ve městě Gjirokastër. Nakonec zaplatím a rozloučím se, už jsem pomalu na odchodu, když tu za mnou ještě přiběhne s panákem Raki. Během svého putování se ji ještě něco napiju.

Opouštím restauraci a vydávám se hledat místo, odkud by měl jezdit autobus. Četl jsem sice, že autobusová doprava zde jezdí především dopoledne a odpoledne by mělo být téměř nemožné se někam dostat, ale dle jízdního řádu, který jsem tenkrát někde vygooglil, by ještě něco jet mělo, a tak se vydávám zkusit štěstí. Kráčím tak rušným pobřežním městem, kde se hádají především řidiči aut kdo komu vjel do cesty nebo zle zastavil a mezitím odmítám mi neustále nedbíhající taxikáře. Když jednomu povím, že pojedu autobusem, vysměje se mi, že v tuhle hodinu už nic nepojede. V zápětí na mne však volá a ukazuje vzhůru, kde stojí nějaký minibus. "To je tvůj autobus," oznamuje mi a ukazuje na zastávku. Žádnou ceduli zde však nečekejte. Prostě jen minibus stojící před stánkem rychlého občerstvení a o něj opřený chlápek. Ptám se ho tedy, zda jede do Gjirokaster a on že jo, ale že to má ještě čas, že počkáme, až zde bude více lidí a ukazuje, ať si mezitím skočím do stánku naproti aspoň pro pivo. Je celkem vedro, a tak ho rád poslechnu a sotva vejdu, už se mě majitel i zde sedící vyptávají odkud jsem, co mám v plánu a snaží se aspoň vyjmenovat nějaké české sportovce či jim známé fotbalové kluby. Velice sympatické a jak záhy zjistím, vůbec ne ojedinělé. Také se chytají za hlavu, co chci dělat v Zagorii, že je tam zima. No, to mi starému otužilci asi bude vyhovovat. Tady je neskutečné vedro a mám problém i na tom pačícím slunci třebas jen sedět. 

Netrvá dloho a brzy vyjíždíme na cestu. I když zde stále platí povinnost nosit masku k vůli koronaviru, nemá ji nikdo a když si ji nasadím, jsem jen pro smích. Nakonec ji tedy sundávám. Celkem rychle projedeme městem a záhy už zběsilým tempem uháníme horami a tu a tam kličkujeme mezi dobytkem přebíhajícím přes cestu. Já se především kochám výhledy na okolní krajinu a hlavou mi jede jediná otázka. "Na co já se sakra tahám s hamakou, když ty kopce jsou neprosto a dokonale holé?" Ano, opravdu je tomu tak. Všude kolem vysoké hory, leč les nepokrývá žádnou z nich. Dokonce i v údolí se nachází jen velice ojediněle. Jak se dočtu až mnohem později, Albánie byla za minulého režimu brutálně odlesněna.

Nakonec naše divoká jízda končí, když dojedeme na hlavní silnici táhnoucí se na samotném okraji Gjirokastry. Vystoupím, zaplatím, hodím na záda batoh, překročím most a během pár minut tak kráčím údolím mezi nevídaně vrásčitými horami. Líbí se mi neskutečně.

Je pozdě odpoledne a horoucí slunce je stále vysoko na obloze a já kráčím po úzké staré asfaltce mezi loukami, poli a pastvinami sevřenými mezi horami. Výhledy lahodí mému zraku a tu a tam se naskytne také nějaká kuriozita, jako Pikachu naražený na plotě či taková ta buňka-kontejner, které můžeme vidět jako zázemí dělníků u nás na stavbách, akorát že tuhle zdobí velký červený nápis Ambulance. Nu, lékařskou pomoc tady snad vyhledávat nebudu.  Jen o pár kroků dále však narážím na jedno z největších nebezpečí, která by mě měla na této cestě čekat. Přes cestu natažený had, kteří jsou zde v porovnání s našimi kraji opravdu jedovatí. Tento je však naštěstí mrtev, a tak mi alespoň připomene, na co že si to vlastně musím dávat pozor. Hlavní je se dívat, kam šlapu, pak už to nějak půjde.

Pokračuji v cestě a když už kolem mne projede nějaké to auto, hlasitě troubí a jeho osazenstvo mě hlasitě zdraví. Také potkávám starce vedoucí svůj dobytek z pastvy, pastviny plné koní či osla uvázeného ke stožáru veřejného osvětlení uprostřed vesnice. Prostě úplně jiný svět a tak trošku taková malá ZOO, kam se člověk jen hne. Projdu pár obcemi a za vsí Nokove konečně opouštím asfaltku a kráčím po polňačce mezi loukami. Zde se mi připomene další z nesnází, o nichž jsem četl a které mne budou provázet na této cestě - volně pobíhající psi. Náhle totiž slyším štěkot a když se otočím, spatřím bílého pasteveckého psa, který mne pozoruje z dáli a pomalu se přibližuje. Nemám z něj dobrý pocit, ale nevšímám si ho a kráčím dále, až si mne přestane všímat také a vrátí se ke stádu, které zde stráží. V těchto místech se také rozchází cesta, avšak v mapě nic nevidím. Mám tak možnost buď překročit most a pokračovat dále po druhé straně říčky, nebo zůstat na levém břehu. V mapě vidím jak rozpor s neexistující cestou, tak částěčně i s řekou, která by měla protékat jinudy. 

Nakonec se tedy rozhodnu zůstat na levém břehu, dokud mne nedožene hlad. To už se připozdívá a fouká celkem silný vítr, a tak scházím dolů ke korytu, kde nelaznu alespoň částečné závětří. Rozložím tedy můj dřívkáč, naplním jej tuhým podpalovačem a klacíky a stavím nahoru ešus s vodou. Když už konečně vaří a chci ji sejmout z ohně, foukne tak silně vítr, že se ešus převrátí a já přicházím o většinu jeho obsahu. Plním jej tedy opět vodou a ohřívám vodu znovu. Tentokrát se o teplou vodu nenechám připravit tak snadno, přelývám ji do pytlíku se sušenou rýží a než jídlo nabobtná, rozhodnu se okoupat v kolem protékající vodě. Zvyk, který začnu praktikovat na cestách během přípravy jídla celkem často.

Najeden pak pokračuji dále, dokud nenarazím na brod přes řeku. Sakra, boty se mi opět zouvat nechce, měl jsem přejít most a jít po druhé straně. Vlastně se pořád můžu vrátit, není to zas tak daleko. Ale pak si vzpomenu na onoho psa a řeknu si, že ho nebudu dráždit. Zouvám si tedy boty, přecházím vodu, suším si nohy a pokračuji dále. To už se však celkem rychle stmívá a bylo by fajn najít si místo pro nocleh. Jsem však na rozlehlé louce, tak asi nebude problém najít místo, kde bych hlavu složil. Kráčím pomalu, rozhlížím se stále temnějším šerem, když tu opět zaslechnu štěkot a v zápětí si povšimnu šestice psů, která se ke mě rychle řítí. Během pár sekund mne obkličují, naskakují na mne a nepřestávají hlasitě štěkat. Absolutně netuším, co mám dělat. Postupuji velice pomalu, sunu se o centimetry a snažím se nedělat žádné prudké pohyby. Nerad bych je ještě více podráždil. I přesto nakonec zastavuji, oni však neustávají a stále na mne dotírají. Štěkají, skáčou, zlostně cení zuby, ale nekoušou. Nevím co mám dělat, holemi je bít nechci, a tak stojím jako zmražený, třepu se a přemýšlím, co dál, když tu se ze tmy vynoří hubený mladík a řevem je zahání. 

Pokusím se mu tedy poděkovat, ale angličtina mu asi nic neříká. Pouze mávne rukou na pozdrav a kývne hlavou, a tak pokračuji. Nedržím se však cesty, abych se nepřiblížil příbytku a stádu, které psi hájí. Prostě pokračuji po louce, když tu se ocitnu na okraji asi dvoumetrového srázu nad dalším korytem. Musím se tedy vrátit na cestu, kde mne záhy opět dobíhají ta psiska. To už je však pořádná tma, a tak zapínám čelovku a do ruky si beru rezervní svítilnu a aspoň takto se pokouším psy držet dále od těla. Připadám si jako Harry Potter bojující s pavouky, ale funguje to a nechájí mne projít a po nějaké době dokonce zanechají pronásledování. I přesto mne však ani nenapadne zastavit. Prostě pokračuji dále, chci se jim co nejvíce vzdálit a doufám, že nenarazím na další smečku. Když po hodné chvíli konečně zpomalím, opět zaslechnu přibližující se štěkot. "Sakra, co po mě chtějí? Jak daleko ještě musím jít?" Přidávám tedy do kroku a ještě dloho za tmy pokračuji, dokud se nepřiblížím další obci a místům, kudy by měla aspoň dle map vést silnice. No nic, dále už pokračovat nemá cenu. Je třeba si najít místo pro nocleh, dokud jsem v přírodě.

Opouštím tedy pěšinu a šlapu do nedalekohé pahorku, kde se mi nakonec podaří nelézt aspoň trochu rovný plácek pro nocleh. Rychle rozdělávám tarp, nafukuji karimatku a lezu do spacáku ve snaze usnout, přičemž trnu hrůzou, kdykoli odněkud zaslechnu štěkot - což je prakticky po celou noc. Vždy napínám uši a snažím se odhadnout směr. Dokud to nepříchází z levé strany, jsem relativně v klidu, ale i toho se tu a tam dočkám. To pak ležím a přemýšlím, zda se štěkot nepřibližuje. Jdou po mě? Nevím. A když jo, co pak? 

Tu noc toho opravdu moc nenaspím a hádám, že si nakonec pomůžu až špuntama do uší. 

Toulky jižní Albánií - Den 2. →

← Úvod