Toulky jižní Albánií - Den 6.

Gjirokäster

Budím se a navzdory mizerné předpovědi a červenému varování před bouřkami je krásné slunečné sobotní ráno. Za okny je slyšet zpěv ptáků a pošmourná obloha předchozího dne je tatam. Opouštím tedy postel, odškrtnu si ranní hygienu a vyrážím do ulic tohoto malebného osmanského města, které má tu čest pro své zachovalé historické centrum býti na seznamu památek UNESCO. Ulice jsou krásně čisté, všechny domy bíle omítnuté a břidlicové střechy dodávají pouze důraz jeho přezdívce Kamenné město či Město bílých střech. Samo město je vystavěno na svahu, a proto se mu prý také říká Město tisíce schodů. 

Opouštím tedy hostel a kráčím vzhůru ulicemi, kterými jsem procházel již předchozího večera. Netrvá dlouho, a stanu na obrovském tržišti. Všechny domy jsou otevřené a snad v každém z nich si člověk může koupit tradiční výrobky spojitelné se zdejší krajinou, stříbrné mince a šperky, suvenýry a koberce, ale i mnoho starožitností. 

První hodinku tak věnuji procházce tímto krásným prostředím, nakukuji do jednotlivých krámů či vyšplhám i o něco výše na pahorek, odkud je vidět nemalá část historického centra. Pak už se však vydávám konečně někam na snídani. Skončím tak v první kavárně, na kterou narazím a shodou okolností mne zde obsluhuje žena, kterou jsem během mých procházek nočními ulicemi párkrát potkal.

Chci se pořádně najíst, a tak si dávám kávu, vaječnou omeletu a výborný pomerančový džus. Káva je samozřejmě skvělá a k omeletě nesmí chybět zdejší bílý chléb. Začínám mít ten dojem, že jiné pečivo zde snad ani neznají. Samotnou omeletou jsem však celkem překvapen. Když jsem byl tázán, zda ji chci se sýrem, nadšeně jsem přikývl že ano. No, kdo by čekal omeletu zapečenou se sýrem, hodně by se však divil. Je pouze z vajec a zasypána semínky. Ovčí sýr feta k ní dostávám zvlášť. No, jiný kraj, jiný mrav. Tak jako tak jde o výborné jídlo a zelenina je plna výrazné chuti, jak už tomu v této prosté zemi bývá. Jsem nadmíru spokojen. 

Po jídle se vydávám hledat lékárnu, kde si konečně pořídím novou desinfekci na své poraněné koleno a dál se procházím historickým centrem. Okamžitě si zamilovávám zdejší architekturu i atmosféru, která na mne dýchá. V jednom z krámků si kupuji malou fajfku, v dalším stříbrnou minci na můj klobouk, ale především se snažím sehnat pohlednici. Ještě před začátkem svých cest jsem totiž slíbil kamarádce, že z každé země, kterou během tohoto měsíce navštívím, ji zašlu pohled. Nic takového jsem zde však zatím neviděl a to ani v přístavním městě, kde mé putování začalo. Něco takového zde asi neznají, ale nakonec jsem zachráněn. V jednom starožitnictví pár pohlednic poznamenaných časem totiž nalézám.

Ještě před polednem však historické centrum opouštím a šlapu vzhůru k dominantě samotného města, ke zdejší citadele, která strážila strategicky významné cesty údolím a sama pamatuje celá staletí. Výhledy jsou odtud vskutku skvostné a prohlížeje si kopce svírající údolí řeky Drinos přemýšlím, kudy jsem předchozí dny vlastně putoval. 

I samotná prohlídka Citadely však stojí za to. Nemalá část působí jako vojenské muzeum, kde si milovník vojenské historie přijde na své. Jsou zde vystaveny stará děla, tank či americké letadlo, které mělo být sestřeleno nad albánským územím. Další části muzea jsou pak věnovány historii a kultuře albánie a člověk se zde může dozvědět spoustu zajímavého o místních tradicích a krojích, životě dříve či významných událostech z minulosti zdejšího kraje. Další a nemalou část muzea pak tvoří upomínka na bláznivé dvacáté století a věnuje se především osudům Albánie za světových válek či albánkým povstáním a partizánským bojům, na které jsou místní obyvatelé očividně právem hrdí. Expozice věnovaná vězení, které zde dlouhé roky minulého století také bylo, nesmí samozřejmě chybět. Samotný hrad bývá také místem konání tradičních oslav spojovaných s tanci v krojích. 

Po poledni opouštím zakoutí této vskutku zajímavé pevnosti a kráčím zpět do města. Podél cesty sedí staré ženy a snaží se prodávat své výrobky. Většinou se jedná o háčkované krajkové ubrusy a obrousky, to však není nic pro mne. Jedna milá babička mne však zaujme a dáváme se do rozhovoru. Prodává malé domácí marmelády, přičemž asi nejzajímavější mi přijde ta melounová. Tu také kupuji, abychom ji doma ochutnali a pro sebe si pak kupuji povidlovou, kterou okusím hned během prvních dní na Korfu. Je výborná. 

Pak už ovšem scházím zpět do města, minu velké starožitnictví, na němž jsou rozvěšeny staré koberce a uniformy a před nímž jsou vystaveny staré zbraně, zahnu a jsem zpět v historickém srdci města. Chtělo by to však něco pojíst, a tak se vydávám najít nějakou restauraci. Je jich zde spousta, já si ale vyberu asi tu nejprostější. Má však velkou venkovní terasu a jídlu nemůžu nic vytknout. Zdejší masové koule jsou prostě boží!

Po poledni samozřejmě opět panuje pekelné vedro, dokud jsem však ve stínu ulic města, nijak zvlášť mne tonetrápí. To se však změní s mým hledáním Zekate a Skenduli Housu. Jde o staré zachovalé domy, v nichž si návštěvník může udělat obrázek o tradičním způsobu albánského života v dobách minulých. Člověk se tam však celkem projde, je to mimo historické centrum, celkem do kopce a na slunci. Stojí však za návštěvu, jen fotit se tam nesmí.

Dále jsem chtěl navštívit ještě archeoligcké muzeum a atomový kryt pod hradem, ale v muzeu probíhala nějaká přestavba a bunkr byl jen pro velké předem ohlášené skupiny lidí, takže už jsem se nikam moc nedostal. Vrátil jsem se tedy na hostel, vypral si v rukách košili, probral fotky, podíval se, co mě čeká za další trek a šel se trochu prospat. Večer jsem se ještě vydal na jídlo, které bylo jako vždy naprosto dokonalé, a pak se vypravil do rozmezí dvou ulic, kde to úplně neskutečně žilo. Hlava na hlavě, hrála hudba, všichni venku a čirý noční život, jako v jakémkoli větším klubu v některém z moderních evropských měst. Jen tady jsme byli na ulici mezi kluby. Když si vzpomenu, jakými obcemi jsem procházel poslední dny, zůstává mi nad tím opět rozum stát a ještě více neuvěřitelné se mi zdá, jak tak rozlišené světy v rámci jednoho kraje můžou vůbec ležet tak blízko sebe. 

---

Poslední den

Dalšího dne vstávám, beru batoh a opouštím hostel. Prokličkuji místnímu ulicemi, až stanu na hlavní ulici směřující dolů k hlavní silnici. Tu scházím a během asi půl hodiny stojím na autobusové zastávce. I když je víkend, autobus by měl jet normálně. Mám však čas, a tak si kupuji ještě snídani. Sotva ji dojím, přijíždí opět minibus, kterým se vracím do Sarandy. Cesta je dlouhá, ale vede překrásnými horami. 

V Sarandě se rychle vydávám koupit lístek na trajekt zpět na Korfu. Poslední však odjíždí během pár minut a nemám šanci jej stihnout, další jede až odpoledne. To mi však vůbec nevadí. Rád bych se ještě jednou stavil v restauraci, kde mé putování touto krásnou zemí začalo a poděkoval Benovi, za skvělý tip. Mám štěstí, je zde a okamžitě se ujímá obsluhy mého stolu. Dobře si mě pamatuje, prohodíme spoustu přátelských slov a abych mu udělal radost, tentokrát si dávám rybu. Polévka po těch pár dnech v Albánii nesmí chybět. Abych pravdu řekl, jde asi o nejlepší jídlo, jaké jsem zde během posledních dní jedl. Polévka je jako vždy skvělá, nejvíce jsem však unešen z ryby, naprosto dokonalé omáčky a zeleniny plné výrazné chuti. 

Po jídle prohodíme ještě spoustu slov a raki na rozloučenou nesmí chybět. Pak už však místo opouštím. Ještě mám však dost času, a tak se jdu vyvalit aspoň na chvíli na pláž. Tak nějak jsem to slíbil kamarádovi, že když už budu tady na jihu, že si aspoň jednou na tu pláž zajdu. Po asi deseti minutách mne to však přestává bavit, píšu mu, že jsem si svých deset minut na pláži odbyl, ale je to nuda, tak jestli už můžu jít. Pak se zvedám, a odcházím do přístavu. I zde jsem však brzy, a tak si jdu dopřát kafe v místním bufetu. Už mi však dochází leky, eura zde však berou taky. Jen mi za ně neumí vrátit, a tak říkám, že nevadí. Ženská se mi tam normálně rozbrečí, načež přichází celkem postarší řízek a doráží na mne, kde je problém. Vše se však rychle vysvětlí a on otáčí. Zajímá se, odkud jsem, říkám z Česka, zajímá ho město, odpovídám Ostrava a na to on Baník Ostrava! a začíná mi vykládat, jak byli kdysi dobří, ale už nejsou. Nu, těžko říct, fotbal jde mimo mě. Nakonec se loučíme a já se vracím na Korfu. Opět zde přijíždím na státní svátek, kdy je téměř vše zavřeno. Mám na ty příjezdy do Řecka fakt štěstí!

← Toulky jižní Albánií - Den 5.

Corfu Trail →