Tyrolsko a moje "v Alpách poprvé"

Jak jsem se vlastně dostal z polsko-německého pohraničí na jih Tyrolska na hranice se Švýcarskem a Itálií? Jo, to máte tak. Jednou v létě ke mně přijel kamarád Wojcek, který u nás dělal také dvě letní sezóny a okamžitě na mě vybalil pracovní nabídku někde na chatě v Rakousku. No moc jsem se nerozmýšel a během pár dní valil dát výpověď. Poznat kus nové země prostě byla neodolatelná nabídka. Navíc jsem měl vždy radši hory než moře a rád tuhle placku vyměním za nějaká krásná panoramata. Bábu z chaty však zajímalo přesné datum narození včetně času, aby si mohla udělat na mě horoskop a na základě toho mne Ježibaba nevzala. Dostal sice jsem nabídku stáhnout výpověď a zůstat, kde jsem byl, ale to už jsem odmítal. Chtěl jsem do hor a začal jsem si hledat práci v Alpách. Mělo to však jeden háček. Všude chtěli, abych se dostavil osobně na pohovor, což se na tu vzdálenost a bez auta dělá opravdu špatně. Ano, auto jsem neměl, nemám a asi nikdy mít nebudu. Na řidičák jsem po bouračce na konci střední neměl ani pomyšlení a dnes už vím, že bych si na řízení nikdy nezvykl a ani se to nenaučil. Jsem strašně roztěkaný nervák s beztak neléčeným ADHD, který chvíli neudrží pozornost a navíc kdykoli s někým jedu autem, po pár minutách na silnici usnu mrtvolným spánkem s hlavou zalomenou dozadu mezi dveřmi a sedačkou.

Neztrácel jsem však naději a hledal dále, až mi nakonec naprosto nečekaně pomohla servírka Anita, se kterou jsme vůbec nemuseli. Jednou ráno za mnou přišla na šichtu a začala mi vyprávět o nějakém dětském hotelu v Tyrolsku, kde dříve dělala a kde je to opravdu skvělé. A jak tak o tom básnila, nakonec jsem si ten hotel našel a napsal tam. Samozřejmě, že mne chtěli také prvně vidět, ale nakonec jsem byl přijat jen na základě jednoho telefonátu. Celkem se mi ulevilo, protože už cesta z Německa byla slušná jízda a ode mě do Fissu v Tyrolsku by to byla další cesta vlakem na celý den jen k vůli pohovoru. Těď ale zpátky k mému stěhování, protože to byl fakt extrémní úlet.

Ze severu Německa jsem cestoval vlakem a za ten rok samostatného života se mi věci celkem nakupily. Ale co s nimi, přeci to všechno nevyhodím. Měl jsem obrovskou sportovní tašku, krosnu na záda, velký kufr a krabice obalené strečkou. Vezl jsem si veškeré své věci, prádlo, pracovní věci, kufr s nářadím ale i nádobí a dokonce i talíře a hrnky a s tím vším jsem musel dvakrát přestupovat. No něco šíleného, ale nakonec jsem se doprcal až do Prahy, kde na mne čekala kamrádka Domka, u které jsem mohl nějaké věci nechat. Jo, kdybych věděl, že tam na mne budou čekat další dva roky. Z Prahy jsem se nakonec vrátil na Ostravsko, pochodil si Beskydy a okolí Hlučína, vyšlápl si přes Bílou Opavu na Praděd a už za měsíc jsem svištěl nočním vlakem do Tyrolska. Bylo mi dvacet a byl jsem stále nezkušený, světem nepolíbený naivní chlapec, který absolutně netušil, co ho čeká a jak to ve světě chodí. Poprvé jsem mířil do světa na vlastní pěst bez jakékoli předchozí zkušenosti.

---

---

Zimní Tyrolsko pro mne bylo úplně nový svět. Jednak jsem se zde přestěhoval z placky na severu Německa a druhak jsem takové hory nikdy dříve neviděl a ani si je nedokázal představit. V zimě jsem si zde připadal jako v nějakém bájném světě trpaslíků a o volnu začal chodit na své první samostatné výlety Alpami. Nepředstavujte si však žádné šílené vysokohorské tůry uprostřed tuhé alpské zimy. To vše mělo teprvě přijít. Ale už tenkrát jsem prochodil stezky, které mi počasí a mé chabé zkušenosti s horami dovolily.

Během léta tráveného v Tyrolsku už se ze mne začínal pomalu ale jistě stávat ten pravý horský Tulák a já každého volna vyrážel na nejrůznější výpravy do hor bez jakýchkoli předchozích zkušeností s Alpami, alpským terénem či pořádnými horami vůbec. Vždyť ani v Beskydech jsem dříve pořádně sám nebyl, maximálně nejsvětější trojice Lysá, Radhošť, Smrk. A najednou jsem chodil hřebeny přes dvoutisícovky a zdolával své první třítisícovky. Lidem to až rozum nebral, kam všude jsem lezl, kudy jsem se toulal a co vše jsem vyváděl. Já to však miloval.

A když říkám, že jsem se toulal, tak mám na mysli toulal v tom pravém slova smysl. Většinou jsem neměl mapu ani cíl. Mapy.cz jsem tenkrát asi taky neznal. Prostě jsem objevoval krajinu a bloudil od místa k místu a nechával se překvapit, kam mne má zvědovst zavede. Černé stezky? Nevadí. Ty jsem od začátku miloval.

Během jedné ze svých cest jsem nějak došel do údolí Innu, podél kterého jsem pak půl dne pokračoval. Už tehdy mne napadlo, že by bylo krásné putovat takto údolím mezi horami několik dní. To jsem ještě nevěděl, že to za pár let podniknu a budu se pohybovat právě tudy. Ještě více jsem si však zamiloval hřebenovky. Už během jedné z mých prvních výprav tam nahoru do hor jsem podlehl jejich kouzlu, zbožňuji je dodnes a jsem rád za každou trasu, která vede po pěkném hřebeni a nabízí hezké letecké výhledy do všech stran. Přijde mi úžasné jít si po hřbetě mohutné hory od vrcholku k vrcholku a vidět před sebou jasně viditelnou stezku. Má to své kouzlo a člověka to povznáší a nabíjí nepopsatelným pocitem štěstí a svobody. Dodnes to miluji.

Pak přišel konec léta, po té podzim a s ním konec sezóny. Měl jsem za to, že oblast už jsem dostatečně poznal a rozhodl se vyrazit opět o kus dále.

Saalbach-Hinterglemm →