Jak už to u mě bývá, navzdory probdělé většiny noci jsem vzhůru už za rozbřesku. Spal jsem však ve 1200 metrech nad mořem, kolem fouká pořádně studený vítr a mi se z vyhřátého spacáku vůbec nechce. Je to vůbec ten největší problém člověka na treku. Opustit teplo svého kokonu. Před šestou se však konečně dávám na postupné odkuklení. Termovrstvu jsem si večer prozřetelně naskládal k sobě do spacáku, a tak je i ona krásně vyhřátá. Vysoukám se tedy do půl těla, navleču na sebe dlouhé triko, ještě ve spacáku přehodím spodky a už mám na sobě podvlíkačky. Obuji se a jsem kompletní. Než se však vydám dále, beru foťák, vyšplhám se na jednu z věží a čekám na východ slunce. Než přeleze okolní hory tak se celkem načekám, ale na opačné straně údolí slunce neskutečně čaruje.

Pořídím tedy pár snímků a vydám se na rozsáhlý průzkum tohoto horského hradu. Jsem nadšen. Tak obrovskou a zachovalou zříceninu jsem doposud nenavštívil. Prolézám chodby i komnaty, šplhám po hradbách a tak nějak zjišťuji, že brána k cestě, kterou jsem se chtěl původně dát dále, je zabedněná a stejně bych musel šlapat zase dolů. Prvně jsem tak nějak rád, že jsem šel jako první na tento hrad a ne přes ostatní sem, jako jsem původně plánoval. Schlosskopf je totiž jen jednou z několika historických pevností strážících tento průsmyk. Jedna z pevností neskutečného hradního komplexu dříve zabírajícího tři vrcholy, údolí a hradbami obhánějící okolní kopce.

Když už mám tuto část hradu prošlou, jdu se balit a dávám se na sestup k nejstaršímu ze zdejších hradů a to k Erenbergeru. Ten byl totiž vystaven už na konci třináctého století a až do příchodu palných zbraní a začátku náboženských válek se těšil mírovým časům. Až posléze se ho dotkly konflitkty modernější doby a po každém dobytí pomocí některého z okolních vrcholů byl na tento vrchol rozšířen. (Viz mé historické okénko na Instragramu). Když jsem posléze objevil jednu z historických kreseb, byl jsem nadšen. Tři opevněné vrcholy, mezi nimi opevněné údolí a všude hradby. Naprosto úchvatný pohled!

Cesta na Ehrenberg mi zabere mnohonásobně méně času, než večerní výstup od něj. I zde však ztrávím hodnou dobu prolézáním každého kousku hradu. Když se pak vrátím ke kasematám, od kterých vede most na třetí z pevností - Fort Claudia, zjišťuji, že už dávno bylo devět a já tak ztratil víc času, než jsem vůbec plánoval. Dalším neblahým zjištěním je pak pro mne uzavírka mostu k Fortu Claudia. Usedám tedy ke snídani a přemýšlím, kudy se dát dále. Přes most bych byl na druhé straně za pár minut. Takto to však vychází na sestup dolů do údolí a výšlap na další kopec. Celkovou trasu mi to ukazuje přes čtyři kilometry. Nedá mi to a nakonec definitivně upustím od původního plánu postupovat podél řeky Lech ve prospěch návštěvy další z pevností. V každém případě jsem však rád, že jsem se večer neštrachal na Fort Claudia. Pořádně bych si tak naběhl.

Dojím tedy a šlapu dolů do údolí, kde si aspoň z venčí prohlédnu uzavřený doposud zachovalý pozůstatek spodní pevnosti Klause. Během prohlídky za běžných časů si zde prý můžete vyzkoušet i dobové brnění. Dnes je však pevnost zavřená. Pouze si ji tedy vyfotím a kráčím dál, přejdu hlavní silnici a opět se nořím v lese, odkud svižným tempem nejkratší cestou postupuji vzhůru. Jdu tak úzkou lesní stezkou, na které potkávám jen veverku vláčející se s šiškou pomalu větší než ona. I přesto i s ní hbitě vyšplhá na kmen nedalekého stromu, sotva mne zmerčí. Srdečně se tomu zesměji a jdu dále. Co nevidět jsem na dohled Fort Claudia. Ta už naštěstí není tak rozsáhlá. Odložím si tedy batoh a dám se na rychlý průzkum pevnosti. Jako v předchozích případech i odtud jsou nádherné výhledy.

Když už jsem své zraky dostatečně nasytil památkami, dávám se na sestup na opačnou stranu do údolí, kde se konečně opět napojím na cyklistickou trasu Via Claudia Augusta. Ta se táhne lesy a loukami mírně zvlněnou krajinou a vede mne na Heiterwang. Před tím se však zastavuji a přemýšlím kudy dále. Mám totiž na výběr. Buď se můžu dát jinou cyklotrasou v lesích, nebo naopak pokračovat po Claudia Augustě rozlehlým údolím a malebnými vesničkami. Druhá možnost zdá se mi lákavější a přijde mi, že bude nabízet krásnější výhledy. Nakonec se tedy rozhodnu kráčet právě tudy. Nelituji toho. Jdu tyrolskými vesničkami, zelenými loukami a poli, zatímco mne oklopují sněhem zasypané vrcholy, na kterých po poledni začínají dunět valící se laviny jedna za druhou. Zajímavý pocit.

Zatímco nahoře jsou metry sněhu, mě začíná být na otevřených loukách pořádné horko. Za Heiterwangem se tedy na chvíli svalím do stínu jednoho z nesčetných seníků a dám si lehkou svačinu. Ještě se pokusím nafotit zasněžené vrcholy za rozkvetlými Petrklíči a jdu zase dále směrem na Bichlbach. Zde si dám na benzince konečně kafe ... a jak už jsem jednou psal, když můžeš, tak prostě musíš!

Jak se však blížím Bichlbachu, začíná vést Via Claudia Augusta stále více podél hlavní cesty, což se mi vůbec nelíbí. Když pak nakouknu do mapy, vidím, že se tohle ještě dlouho nezmění a že se trasa skutečně táhne podél rušné silnice a všemi zdejšími vesnicemi. Ne, to mě opravdu neláká. Koukám tedy, kudy bych mohl jít jinudy a najednou si všimnu, že o něco výše a dále od vsi vede panoramatická stezka zároveň lemující jednu z jakubských stezek vedoucích tyrolskem. No paráda! Nepůjdu podél silnice, půjdu přírodou a zároveň se přidržím tématu této cesty - tedy historických stezek Tyrolskem. O dalších krocích tohoto dne je rozhodnuto. Až do Leermosu půjdu právě tudy. Jen kousek za Bichlbachem se však svalím do trávy u potoka, abych poobědval. Jak jinak, pěkně po staru - trvanlivý salám řezaný pořádnou kudlou a suché pečivo k němu.

Dále už mě však čeká asi dvou hodinový pochod loukami a posléze výše položenými lesy na Lermoos. Jak se tak k němu blížím, začíná konečně vykukovat úchvatný masiv, kterému vévodí špičatá hora Sonnespitze, do které se okamžitě zamiluji. Ano, je to láska na první pohled, škoda že nejsem jiná hora. Samotný masiv pak dominuje mé cestě po zbytek odpoledne.

Projdu Lermoos, před Ehrenwaldem doplním vodu ze studny a zahnu na Biberwier. Nevím proč, ale kdykoli si jméno této obce přečtu, vzpomenu si na Harryho Pottera a koleje z Bradavic. Zatímco odpoledni dominoval výhled na Sonnespitze předemnou, podvečeru naopak vévodí Zugspitze, nejvyšší hora Německa, kterou spatřím, kdykoli se ohlédnu. Impozantní pohled.

Zanedlouho jsem v Biberwieru, odkud je to jen kousek k Blindsee (Slepého jezera), které jsem si původně vybral pro svůj další nocleh. Už cestou mi však došlo, že zde budu příliš brzy a tak jsem změnil plány. Místo Blindsee chci přespat u jiného jezera, u Fernsteinsee jen kousek na druhé straně Fernpasského průsmyku. I zde stojí hned dva hrady, a tak mi to přijde příznačné. Proto jsem se také rozhodl tuto kapitolu pojmenovat od "Od hradů v průsmyku, k hradům v průsmyku." Ostatně to budou první hrady za celý den pochodu, které se na mé cestě historickými místy a stezkami Tyrolska zase jednou objeví.

Za Biberwierem mě tedy čeká první stoupání směřující mé kroky do horského průsmyku. Krajina se pozvolna mění a začíná být divočejší a hlavně hornatější. Průsmykem totiž vede jediná dopravní silnice, ostatní stezky jsou pak položeny výše v horách a hlouběji v lesích. Posledním místem na mé cestě poblíž této silnice je tak asi Bílé jezero (Weißensee). Pak už však stoupám stále výše. Zatímco Via Claudia Augusta, která je páteří mého putování, tvoří široká klikatící se cyklotrasa, zdejší lesy jsou protkány i úzkými pěšími stezkami označovaných jako Römerweg neboli Římské cesty. Ty vedou hustými lesy a tu a tam protínají zmiňovanou cyklotrasu. Tak nějak střídavě tedy kráčím oběma, zatímco slunce rychle mizí za horami.

Je večer, světla ubývá a já stále stoupám vzhůru. Jak je to možné, říkám si. Neměl bych již opět klesat? Vždyť tak vysoko ten průsmyk být nemůže. A taky že není, jenom stezky vedou o něco výše. Než se začne obloha šeřit, scházím k hlavní silnici uprostřed průsmyku, abych mohl pokračovat, musím ji někde přejít. Je tady i benzínka, restaurace a nějaká jídelna nebo tak něco. Při té příležitosti si tedy koupím dvě pivka - jedno ať se mi lépe šlape a druhé, aby se mi lépe spalo. Ještě za mírného světla se pak vracím na Via Claudii. Nejdu jí však dlouho, neboť opět narazím na zajímavější pěší stezku. Je úzká, vede strmě dolů lesem a podél horského potoka. Než se na ni dám, nasadím si však pro jistotu čelovku, ať ji mám po ruce v případě potřeby. Nakonec ji ale snad ani nevyužiji. Vlastně jen krátce, když se má stezka kříží z hlavní cestou, tak aby mě bylo vidět.

Ještě za hodně temného šera snoubícího se s temnotou ocitám se u jezera Samarangersee. Tma ještě nepokročila tak daleko, abych z něj něco neviděl a tak se rozhlédnu a jdu dále. Jsou zde louky, na kterých bych se mohl s klidem natáhnout, já však nechci riskovat střet s mísntími ochránci přírody. Podle map by měl být u dalšího jezera turistický přístřešek nebo tak něco, a tak mířím právě tam. Čekám lavičku se stříškou, vedle které se natáhnu, nakonec zde však k mému úžasu objevím malou dřevěnou chatičku. Vzhledem k tomu, jaké začnou vát větry sotva zalezu do spacáku, jsem za ni nakonec i rád. K tomu se však prvně musím dostat. Jsem natolik unaven, že okamžitě začínám usínat opřen o svou krosnu. Nakonec se však přinutím alespoň otřít vlhčenými ubrousky, roztáhnout karimatku, spacák a připravit vše na bezpečnou noc i pohodové ráno podle všech svých zvyklostí. Když už jsem s tímto hotov, zalezu do spacáku a za dunícího větru usnu jako dudek.

VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN I.

VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN III. →

Irsko - Den 10.

Irsko - Den 9.

Irsko - Den 8.

Comments

Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou.