VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN III.

10.5.2021

Ráno je o poznání příjemnější než to předchozí. Večer jsem usnul téměř okamžitě, přes noc jsem se nebudil, a tak jsem i nyní celkem vyspaný. Navíc jsem noc strávil v závětří a nyní už ani vítr nefouká. Navzdory tomu, že spím jen pár kroků od horského jezera a obloha je zatažená, je mi teplo i když rozepnu spacák. Ještě nějakou dobu tady tedy ležím a opětovně kontroluji počasí. Poslední dobou jim totiž předpovědi moc nevycházely a vždy se několikrát za den změnily k lepšímu. Nyní se tam však ty prudké deště hlášené od středy drží nějak dlouho. Ano, jsou tam psané stále. Nakonec se tedy utvrdím v poslední myšlence předchozího večera a rozhodnu se dneska šlapat co to půjde, abych trasu zvládl ujít pokud možno do úterního večera. Závěrečné úseky stejně znám, a tak mi jistě nebude vadit šlapat i za tmy.

Vylezu tedy ze spacáku, popadnu ručník i kartáček a mířím k jezeru. Otužuji se často a ještě začátkem prosince jsem chodil plavat do nádrže, kterou mi pak k vůli zasněžování sjezdovek vypustili, ale i přesto se mi nějak do té vody nechce. Nakonec tu hranici přeci jen překročím a vlezu tam. Rychle se několikrát ponořím, opláchnu celé tělo a mířím se vymydlit na břeh. Druhý vlez už je o poznání příjemnější. Když vylezu, cítím se jako znovuzrozený. Jo, kam se na tohle hrabe kafe.

Dokončím ranní hygienu, obleču se, posbírám si své věci a mířím zpátky k chajdě, kde si rychle balím věci. Ještě spojit telefon s powerbankou a můžu vyrazit. Nemám v plánu dát se však hned na cestu. Jak jsem říkal, jsou zde hrady a rád bych je navštívil a prohlédl si je. Zřícenina prvního se nachází na zalesněném ostrově uprostřed jezera a voda se dá překročit suchou nohou díky úzkému mosktu.

Přejdu jej a ocitám se v lese, kde mne okamžitě čeká první stoupání. Ne, ono nestačí, že si tady někdo postavil hrad uprostřed jezera. On si ho musel rovnou postavit i na kopci. Není to však kdoví jaká dálka a tak jsem za pár minut pod troskami hradu nesoucím jméno té lišky ryšavé - ano, hrad se jmenoval Sigmundburg, tedy Zikmundův hrad dá se říci. Nejvíce mne ovšem zaujme portál, který mi připomene Pána prstenů a Gandalfovo pátrání po Nekromancorovi.

I když z hradu toho zůstalo dost, asi nebyl kdo ví jak obrovský ani za časů své největší slávy, a tak jsem dnes s průzkumem za pár minut hotov. Sám se tomu až divím. Sejdu tedy opět dolů, obejdu ostrov, vrátím se na břeh jezera a kráčím k zámku poněkud hradního charakteru nesoucí jméno stejné jako zdejší jezero a odvozené od místního průsmyku - Fernstein. Dovnitř se nedostanu, tak si udělám aspoň pár snímků z více stran a dám se na cestu směrem na Nassereith. Tam je jednak obchod, kde hodlám dokoupit zásoby a druhak pekárna, kde jsem před pár dny během čekání na autobus snídal vynikající koláče a pil vskutku velice výbornou kávu. Na tu kávu se opravdu těším. Jednak bodne a druhak byla skutečně skvělá. Normálně si sem snad někdy zajedu jen k vůli ní.

Jde se mi opravdu lehce. Cesta se mírně svažuje a hlavně jsem za poslední dva dny skoro všechno snědl a vypil. Člověk si až nyní uvědomí, kolik ze zátěže jeho batohu vždy tvoří jídlo a voda. Můžete mít sebelehčí spacák a karimatku, vystačit si se dvěmi opravdu lehkými košilemi a jít v lehkých botech, ale jídlo na několik dní je ta největší zátěž. Asi proto tak miluji pauzy na jídlo. Vždy ten batoh tak nějak odlehčím.

Jak se tak blížím k Nassereithu, potkávám první krávy vyvedené na pastvu a záhy i neskutečné množství všudypřítomných chroustů. Doposud jsem je nikde nepotkal a tak se domnívám, že je to jen místní problém, ale jak zjistím během cesty, prostě se v těchto teplých dnech najednou vyrojili úplně všude.

V Nassereithu si tedy nakoupím, posnídám a vychutnám si kávu, po které mám chuť dát si ještě jednu. Ovládnu se však a vydám se na cestu. Tentokrát mám v plánu až do Imstu šlapat po Via Claudia Augustě, která ze začátku ještě částečně lemuje hlavní silnici a nabízí překrásné rozhledy po okolí, po té však mizí v lesích na okraji údolí. Téměř celé dopoledne tak kráčím stínem lesa kde mne občas mine cyklista a sem tam se mi odhalí pohled na místní podhorské louky, které protíná další dlouhá cyklistická trasa. Pokud by někdo chtěl jít obdobnou pouť a kochat se panoramaty okolních hor, pak snad právě tudy. Já však nadále zůstávám v lese. 

Před obcí Tarrenz náhle narazím na jakýsi hornický svět, muzeum či skanzen chcete-li. Jako většina turistických míst v těchto časech je však i toto uzavřeno. Aspoň tedy nakouknu přes plot a udělám si nějaký ten snímek, doplním vodu v místní studni a pokračuji dále směrem na Imst. Zatímco Via Claudia se stáčí na Tarrenz a následně by mě vedla napříč městem Imst podél rušné silnice, další trasa pokračuje dále podél lesa a Imst jen tak lízne. Dám se teda touto cestou, i přesto záhy opouštím stín lesa a opět šlapu podhorskými loukami, zatímco na mne začíná pokukovat další dominanta této mé cesty - osamělá špičatá hora Tschirgant.

Cestou narazím na samotu v podobě malebné chaloupky při silnici, kolem které je snad pět set barevných sošek trpaslíků a spousta podobných figurín a jiných strakatých serepetiček a to po obou stranách silnice. Naprostý pohádkouvý blázinec!

Krátce po jedné konečně přicházím do hlavního města okresu - Imstu a když vidím benzinku za skladní plochou místní pily, nedá mi to, protáhnu se mezi naskladněnými fošnami a vyškrábu se k ní, abych si dal kafe. Pak se stejnou cestou vrátím a rychle si to štráduji k nádraží, kde chci přejít za Svatojakubskou stezku, kterou hodlám pokračovat dále. Zatímco Via Claudia pokračuje podél rušné vysokorychlostní silnice, což mne opravdu neláká, svatojakubskou můžu jít až do dalšího okresního města výše položenými lesy či tichými vesnicemi. Všimnu si však písčité pláže na břehu Innu, a tak si zde sednu a poobědvám. Je půl druhé a tedy také nejvyšší čas. Když se pak zvednu, povšimnu si vedle mne ležícího klacku až moc nápadně připomínajícího poutnickou hůl, což se celkem hodí. Sehnu se a beru ji tedy sebou, aby mne po zbytek mé pouti provázela.

U dráhy se mi samozřejmě svěsí šraňky a tak musím čekat, až projede vlak, pak už však začínám stoupat do lesů, které opustím až před vsí Imsterberg. Odtud směrem na Schöwies pokračuji podél trati, ale ještě před další obcí začínám opět stoupat do lesa. V momentě, kdy tak nějak po všech těch zdolaných kilometrech při mém tempu začínám pociťovat největší vyčerpání a opět se probouzí hlad a potřeba doplnit energii, čeká mne jako na potvoru celkem nepříjemné stoupání ke kapli Svatého Virgila, nad kterou by měla stát i stará římská věž. Kaple mě zas tak nezajímá, ale tu věž bych celkem rád viděl a tak se dávám na výšlap vzhůru. Ten není sice nijak dlouhý, ale za to pěkně strmý a postupuje vrstevnicím navzdory. Sotva ho zdolám, povšimnu si studny předemnou. Okamžitě se k ní rozběhnu a hltavě z ní piju vodu plnými doušky, až když se řádně osvěžím a otočím se, všimnu si, že hned vedle mě je hřbitov. "Hm, paráda," zděsím se, ale v době kdy píšu tyto řádky už je tomu dýl jak týden a stále žiju, takže asi v pořádku. Klidně pijte taky. 

Kolem římské věže je pár laviček a to mi přijde jako skvělá příležitost dát si svačinu (nevěřili byste, kolik energie dodá člověku šťavnaté jablíčko), přelepit puchýře přes celé paty a hlavně u nohou ostříhat nehty, které se mi už půl dne zarývají do okolních prstů. Je to první trasa, kterou jdu v lehkých botech a tak nějak to šlapky při tomhle tempu přestávají zvládat. Paty rozedřené a bolestivě citlivé na sebejemnější dotek, chodidla prošlapané a drcené jako v lisu s každým krokem. Nejtěžší je pro mě donutit se vůbec znovu obout a jít dále. Pauzy jsou neskutečně návykové. Chci-li však ještě dneska spát za Landeckem, nemůžu odpočívat a musím šlapat dále.

Jako po každé pauze i nyní se mi z počátku šlape skutečně obtížně, pajdám a klopýtám. Po nějaké době si však zvyknu a opět šlapu svým tempem, nořím se v lese a zrychluji a najednou koukám, že dokonce běžím. No kdo by si to byl ještě před chvílí pomyslel.

Zanedlouho už mezi stromy spatřím na osamělém vrcholku tyčící se mi známý hrad Kronburg nad obcí Zams. Držím tempo. Uháním lesem, přebíhám jakýsi mostek přes propast a za zpěvu kostelních zvonů už stoupám ke klášteru na horské louce pod Kronburgem. Už ho vidím. Jen pár kroků. Jsem tady! Doma! Proč doma? Žiji na jedné z hor nad údolím, kterým budu pokračovat dále a Landeck přede mnou je tak mým okresním městem. Místa, která budu procházet tak částečně znám a proto bych mohl cestu i ukončit. Já si však předsevzal jít trasu od hranice k hranici a tak také učiním.

Shazuji tedy batoh a jdu si doplnit vodu k místní studni. Kdo tudy půjde v letních měsících a v lepších časech, zajisté nepohrdne ani pivem a dobrou krmí, kterou si může dát ve zdejším hostinici či rád nakoukne do galeriie s obrazy místních lidových umělců. Stejně jako všude jinde je však i zde dnes zavřeno. 

Normálně bych si vyšlápl i na hrad, ale přístupová cesta k němu je už několik let zavřená pro padající kameny. I přesto jsem jen pár dní po návratu viděl fotky z vrcholku, a tak se zde v ještě toho léta pokusím nějak proplížit. Výhled od hradu je úchvatný a zřícenina také stojí za návštěvu. Nyní mi však nezbývá než kráčet dále a to i navzdory tomu, že v původním plánu jsem na některé ze zdejších luk plánovat nocovat. Mám však parádní tempo a zatím nebylo ani šest večer, tak co bych tu dělal. Navíc chci přece dojít co nejdál, abych se vyhnul středečním dešťům.

Zvedám tedy batoh a svatojakubskou stezkou se dávám na sestup k souměstí Landeck-Zams, přičemž první mě čaká městečko Zams, které s Landeckem pojí snad jen společné nádraží. Projdu kolem místní nemocnice a předměstím pod horami a už jsem na hlavní silnici, při které narazím na místní farní kostel, jehož věž je od kostela vzdálena několik metrů. Ostatně není to první takto řešený kostel, který v Tyrolsku potkávám. Kolem jsou také velké domy ve zdejším selském stylu a jen o pár kroků dále tankovací stanice, kde si dávám první teplé jídlo po několika dnech - bílou housku s hořčicí a Leberkäse. Já vím, nic moc, ale zasytí a jak říkám, je to hlavně první teplé jídlo za tři dny.

Odtud dále mě čeká nudná a nezáživná cesta podél hlavní silnice městem, které jsem za poslední měsíce prošel několikrát. Ne, na tuhle část jsem se opravdu netěšil. Pokud by však tudy kdokoli jiný kráčel a měl čas, jistě neudělá chybu, když za nádražím na prvním mostě který se mu připlete do cesty a je znám jako Perjener Brücke zahne a vyšlápne si na zříceninu hradu Schrofenstein. Vždyť část cesty vede stále po svatojakubské stezce a takhle na večer by se v jeho okolí našlo snad i vhodné místo k nočnímu odpočinku. Od Schrofensteinu dále pak vede lesem křížová cesta, která nás dovede až k výstupu na Kluppenkreuz, odkud je krásný výhled na okolní hory i město v údolí. Ano, je to zacházka, ale jistě zajímavá a kdybych skutečně značil vlastní Zlatou stezku historickými místy Tyrolska, táhl bych ji právě tudy. Cestu dolů bych pak vedl na obec Stanz bei Landeck, kam od Zamsu míří právě ona Jakobsweg, kterou jsme kousek pod Schrofensteinem opustili. Tou bych se dal a kráčel po ni, dokud bych nenarazil na páteř našeho putování - Via Claudia Augusta. Po té bych pak pokračoval, řeku překročil přes Burschlbrücke a odtud šlapal na hrad Landeck tyčící se nad stejnojmeným městem.

Hrad je běžne přístupný a nabízí velice zajímavou expozici o Tyrolsku, jeho historii i životě běžných lidí v horách dříve. Já pod něj však přicházím až na večer, kdy se obloha šeří a navíc v těchto pohnutých časech, kdy je vše co jde zavřené. Jeho opětovnou návštěvou se tedy nezdržuji a po Via Claudii pokračuji za město, kde objevím místo u rozbouřeného Innu odvádějícího hektolitry vody z tajícího sněhu. Ano, sestoupím k němu a jdu si dát koupel, od které si slibuji, že mě osvěží na plánovaný noční pochod mi známým údolím. Vlezu tam a sotva se ponořím, už se pevně držím jednoho z balvanů, aby mě neodnesl fakt silný proud. První vlez byl fakt o fous, při druhém už ale vím jak na to. Po té, co se usuším, nedá mi to a vlezu si tam ještě jednou. Po celém dni chození je ta voda opravdu osvěžující.

Když už jsem s tímto večerním rituálem hotov, oblékám se, balím a než vyjdu na svou noční pouť, nasadím si čelovku. Stmívá se velice rychle a mi záhy dochází, jak málo vstup do údolí pod svou horou znám. Sám jsem tudy šel snad jen jednou a to přes hory do Landecku. K tomu už jsou to téměř dva roku, co tudy autobus nejezdí pro přestavu silnice a budování nového tunelu na opačné straně řeky Inn. Zatímco jsem tak čekal, že jsem záhy u vesnice Fließ, odkud dále to už znám velice dobře, šlapu temnou nocí pro mě naprosto neznámimi vesničkami a lesy, tu a tam sejdu z cesty. Někdy po desáté usedám za jednou z vesnic, koukám jak daleko je Fließ a jeho dosažení se mi zdá najdnou nemožné. Cítím se ztracen a vyčerpán a usmyslím si, že je čas hledat místo pro nocleh. No jo, jenomže kde? Kdekoli!

Jdu tedy ještě hodinu a rozhlížím se na obě strany. Po pravé straně mám svah, na kterém bych se nevyspal a pouze sjížděl dolů, po druhé sráz a pod ním rozbouřený Inn. Past vedle pasti! Jdu dál a dál, čas plyne a noc je stále temnější a temnější. Překročím řeku po osvětlené přehradě a kráčím podél prázdné cesty pod zmiňovanou obcí. Je tma a ve světlě lamp se honí roje můr a chroustů. Opět překračuji řeku a po Via Claudii šlapu pro nocleh stejně beznadějným terénem. Má čelovka začíná jaksi problikávat, z obavy, že se vybíjí, ji tedy raději zhasínám. Nejbližší mi známé místo, kde by se snad dalo přespat, se nachází na poloučku při Innu za vesnicí Prutz. Ano, tam se dám, to bez světla zvládnu.

Via Claudia je však cyklotrasa, nikoli turistická stezka a tak mě čeká ještě hodně nepříjemné noční dobrodružství, kdy šlapu snad kilometry sevřen plůtky mezi hlubokým srázem nad Innem a silnicí, kterou se tu a tam prožene auto šílenou rychlostí. Jít po druhé straně silnice se taky nedá, poněvadž tam se tyčí strmá skála. Nekončící noční můra než opět sejdu na níže položenou stezku, kterou jsem šel jen před pár dny. Kdo se rozhodne tudy dát, ať už jde za dne či v noci, dopoledně či ráno, dám vám jeden hodně dobrý tip, který si pro znalost okolní krajiny můžu dovolit. Až dojdete při Fließ k zastávce Neuer Zoll, dejte se po silnici vzhůru směrem k vesnici a při páté serpentině se dejte pěší stezkou na Prutz. Půjdete loukami a lesem na oné skále tyčící nad silnicí, která se mi stala nepříjemnou vzpomínkou této noci. Ano, okolní krajinu znám, jen tenhle úsek trasy jsem bohužel neznal a ani nečekal.

Krátce před půlnocí přicházím k mostu Pontlarz, který mě opět přivede na druhou stranu Innu. Můj v hlavě vytvořený plán pro nocleh se krátce na to hroutí. Mám za sebou téměř 60 km, jsem vyčerpaný a ono místo se mi zdá najednou velice vzdálené a má pouť nekonečná. Mé tělo nechce jít dál, mysl se vzpouzí. Bezmyšlenkovitě zalezu za nejbližší strom, kde je alespoň trošku rovná země, rozložím karimatku, roztáhnu spacák, sevleču se a usínám jen dva kroky od cyklotrasy. 

← VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN II.

VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN IV. →