VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN IV.

11.5.2021

Další den jsem si o něco déle pospal, na to v jakém jsem byl však večer stavu jsem celkem fit. Obloha nademnou je dokonce modrá a já začínám věřit ve zdolání trasy suchou nohou. Rychle se převléknu, sbalím a vyrážím. Jen po pár krocích se však obloha zatáhne, fouká vítr a je taková zima, že si obléknu bundu. Šlapu tedy dále sychravou krajinou, koukám na zasněžené vrcholky nad zelenými loukami a náhle na mě vykoukne hrad Laudegg při vesničce Ladis rozprostírající se nad Prutzem. Kdo by chtěl, dá se k němu i z této trasy dojít, ať však nejste zklamaní, tak vás předem upozrňuji, že i za sezóny bývá otevřen pouze jeden den v týdnu a je to pěkně strmý výstup.

V další obci na této hoře žiji a bylo by velice snadné to teď vzdád, vylézt nahoru nebo sednout na autobus a jet domů. Počasí nevypadá nijak vábně a stejně zdejší kraj znám. Tohle však neudělám. Předsevzal jsem si, že půjdu od hranice k hranici a tak šlapu dále, zatímco mi s každým krokem pod nohami křupou všude se povalující mrtví chrousti. Jeden živý se naopak usadí na mou hůl a hodnou chvíli tak kráčíme spolu dále. Za půl hodiny jsem na konci Prutzu, kde mě čeká oznámení o zákazu vstupu pro padající kamení. Dneska je mi to však tak nějak jedno a pod skalami šlapu dále a žasnu při pohledu na nebezpečný převis. Místo abych to rychle prošel, ještě si to blbec prohlížím. Tak jako tak jsem za okamžik na místě, které jsem si předchozího večera v hlavě rozvrhl pro možný nocleh.

"Zajímavé," pomyslím si, "v noci se mi zdálo tak nedosažitelné a má pouť věčná, teď jsem tady za půl hodinky a pár minut." Pokrčím rameny a štráduju si to dále, ale kdo by o tomto místě uvažoval jako o noclezišti, jsou zde i místa pro oheň. Mým dalším cílem na mé cestě je obec Ried, kde si hodlám doplnit vodu z místní studny a skočit do pekárny pro kafe a něco dobrého ke snídani. Opět sáhnu po sladkém, na téhle cestě opravdu nezhubnu.

V této obci je mimo jiné i další z hradů pojmenovaném po jakémsi Zikmundovi a to Sigmundsried a kdo by jej hledal, ať jde k obecními úřadu, najde jej hned naproti. Vlastně se stačí držet Via Claudie, jejíž cyklistická podoba tudy prochází a dále vede podél hlavní silnice. Já mám však v plánu jít po druhé straně Innu, kde vedou trasy pro pěší. Přejdu tak jediný most široko daleko, projdu kolem skalní kaple a záhy kráčím po rozlehlé louce jíž se vine silnice, na které mě snad poprvé dávno před lety napadlo dát se právě touto cestou horskými údolími. Tenkrát to bylo teplé idilické odpoledne, obloha byla modrá a svítilo na ni slunce, dnes je sychravo, zataženo, fučí studené větry a v průsmyku kam směřuji své kroky vidím "Pěkný den v Mordoru."

Na této straně řeky za Riedem se nachází místo známé jako Frauns, kde přecházím na prostou lesní cestu a jen o několik kroků dále je další místo ideální pro nocleh. Když sem dojdu, jsou náhle mraky tatam a je mi strašné vedro, posadím se tedy s tím, že se převleču do něčeho letnějšího. Pěkná pitomost povím vám, zase se pak nutím vstávat a jít dále. Zanedlouho šlapu vzhůru další římskou stezkou - Römerweg. Jde o úzkou stezku po okraji skály stoupající vysoko nad Inn a zajištěnou pouze starým prkeným plotem. Tohle mě baví. Najednou opět zapomínám na bolesti a vyčerpání a uháním tudy jako vítr.

Ještě před obcí Tösens se však vracím dolů do údolí a opět šlapu podél Innu, rozlehlými loukami a kolem jakéhosi opida zbudovaného z kůlů nabodaných v zemi. Prostě jeden kousek historie za druhým. Kdo by se pak prošel po Tösens, tak krom četných kapliček a kostelíků narazí i na domek se zahrádkou, nad kterou je napsáno "Malý český ráj," na brance je vyobrazený Ladův Švejk a na lavičce opodál naše víla Amálka. Těch odkazů na české kulturní dědictví zde však najdete mnohem více a místní řezbář dokonce umí česky.

Já však zůstávám na své straně řeky a dále šlapu římskou cestou. Opět mne čeká trošku jinak pojatá stezka podél skal a na jejím konci malé překvapení v podobě starého římského mostu. V jedné z dalších obcí u cesty také stojí další ze zajímavých římských věží. 

Při Boží muce někde za Tösens však opět přecházím na zpevněnou cyklotrasu. Mé nohy drcené už čtyři dny v obuvi která na takovou pouť asi nebyla tak úplně dělaná se vzpouzí a samy se vyzouvají a že prý dál půjdeme jen v ponožkách. Dobrá tedy, říkám si. Zkusím to. A světe div se, ono se mi jde opravdu lépe. Dále tak šlapu po Via Claudii. Už nepajdám a netrpím, šlapu naprosto volně a cestu si užívám, kochám se pohledy na okolní hory, projdu další z historických vesnic Prutz (kde si můžete prohlédnout například historickou mosteckou bránu zvanou Turm Turaloch) a pokračuji dále až na most Kajetanbrücke, kde mě celkem zdrží rozestavěná ulice. Zanadávám si, ale nakonec to nějak obejdu. Dále jdu lesní cestou plnou drobných kamínků, ale i ty mi jsou jaksi příjemnější než noha sevřená v botě a je mi jedno, jak moc mi to děraví ponožky. To se ovšem změní, jakmile se dostaví šišky. Ty mne vážně potrápí.

Obuji se tedy a o chvíli později se dávám na sestup do rokle kolem Innu, kde se nachází stará římská celnice Altfinstermünz. Jsem tam co nevidět a mám štěstí. Most i všechny hradní brány jsou otevřené a tak tudy můžu projít a nemusím hledat žádnou cestu naokolo. Paráda! Za lepších časů je zde docela živo, lidé sedí a popíjí kafe a pivo při místní restauraci, lidé se prochází hradními prostory a v malém kinosále uvnitř zdí této prastaré pevnosti běží dokumentární film o historii hradu. Dnes je zde ticho a prázdno. Posadím se tedy na staré ve skále vytesané schody a v tichosti poobědvám. Vím, že cíl mé cesty je nedalo a vlastně v tuhle dobu mnohem blíže, než jsem ve svých plánech počítal.  

Ještě než vyjdu, už po několikáté si dneska svlíkám bundu pro veliké vedro. Od této staré celnice ještě z časů slavného Říma tak pokračuji lesní cestou dále. Tam co se cesta zahýbá však své kroky nestáčím, neboť od jednoho místního vím, že na obec Nauders vede jedna stará dnes už téměř nepoužívaná stezka, která ani v mapách není a rozcestníky vás na ni také neupozorní. Naštěstí mapy.cz ji stále evidují a je mi jasné, o kteoru stezku se jedná. Jdu tedy dále úzkou lesní pěšinou a mám před sebou snad největší stoupání své poutě.

Najednou se předemnou uprostřed lesa zjeví plot s dalším zákazem vstupu pro padající kamení. Obejdu ho tedy a nevěřím svým očím. Ocitám se na nějaké hodně staré silnici, kudy dle všeho dříve jezdila auta na Nauders a pak dále do Itálie. Dnes je však plná kamení sesypaného z okolních skal. Jdu tedy po té silnici a beldivě naslouchám, abych slyšel každý padající kámen a zanedlouho mizím ve starém tunelu. U stropu, ze kterého crčí proudy vody, jsou rozvěšené všemožné kladky, provazy a klády a vypadá to celkem děsivě. Na mysli mi na okamžik vytanou staré gestapácké mučírny a háky, na které se místo prasat věšeli lidé. Fuj. Pomalu tudy kráčím a naslouchám zvukům vody valící se nad tunelem, pod tunelem a snad i v jeho zdech. Dokonce objevím i malá dvířka vedoucí do skály. Když nakouknu, vidím opět místnost plnou vody. 

Když pak toto zádumčivé místo opustím, naskytne se mi vskutku zajímavý náhled. Stojím ještě na staré asfaltce pomalované dnes už nepoužívanými žlutými pruhy, hrazení silnice je z prken, přede mnou je starý tunel a kolem mne divoká příroda a hory. Pokud by někdo chtěl dělat snímky s postapo tematikou, ať to určitě zkusí tady! 

Jdu dále a za okamžik vylezu mezi tunely při současné silnici vedoucí na Nauders. Podél té pak vede úzká pěšina nad srázy i pod skalami a spadaným kamením pro které ani není vidět, až konečne dojdu k velkolepé pevnosti Nauders kdysi bránící tento průsmyk. Z venku vypadá opravdu nádherně a připomíná svým vzhledem legendární Helmův Žleb z Pána prstenů. Expozice je však velice chabá a je to spíš taková všehochuť napříč vojenskou historií. V letních měsících se však odtud dá po schůdcích nabitých do skály vystoupat na hřebeny kudy vede Kaiserschützenweg, tedy historická stezka obránců císařství, která nás seznámí s osudem místních vojáků v období první světové války a provede nás taky pozůstaky mísních bojišť - jsou zde kasárny vydlabené ve skalách, staré zarostlé zákopy v lesích a spousta cedulí s obrázky a příběhy vojáků. Ale jak říkám, stezka je asi přístupná jen během léta, nebo se opravují úseky vedoucí nad nekonečnou propastí. Dnes je totiž uzavřena. Kdo by však tudy kráčel a měl čas, ať se dá toutou stezkou, která ho tak jako tak během půl dne přivede do Nauders.

Na druhé straně silnice naproti pevnosti pak stojí stará kasárna z 19. století a o kousek dále tanky z druhé světové války. Letmo si je prohlédnu a svižným tempem uháním směrem na Nauders. Něco po čtvrté hodině večerní stojím pod hradem Naudersberg naproti zdejší samoobsluhy. Prohlédnu si ho, udělám si fotku a jdu si koupit kafe. Teoreticky bych mohl počkat čtyricet minut na autobus a jet domů, já si však řekl, že půjdu od hranice k hranici a tak se nakonec navzdory stavu mých nohou rozhodnu šlapat dále až do Rešenského průsmyku. Jak cestou zjišťuji, tak v půl šesté mi od tama jede autobus na Martinu a pak dále na Ried a Fiss, takže paráda, klidně můžu zvolnit, protože těch pět kiláků zpátky na Nauders šlapat nemusím. 

Cestou se opět už po několikáté zhorší počasí, taková zima jako nyní za celý den však ještě nebyla. Oblékám si tedy bundu a v polovině cesty opět přidávám na tempu, abych ten autobus vůbec stihnul. Zjevně jsem zvolnil až příliš.

Na hranicích však zjišťuji, že jsem se hnal zbytečně. Zastávka je totiž na italské straně a zatímco německá hranice byla nehlídaná a volně průchozí, tady jsou vojáci i armáda a varují mě, že pokud hranici překročím, tak se bez testu a povinné karantény nemůžu vrátit. Chvilku se s nimi dohaduji, jestli těch deset metrů na zastávku je opravdu takový problém, ale prý to nejde. Obrátím se tedy a cestou zpět na Nauders volám kamarádovi z mé obce, se kterým jsem se už předchozího dne domlouval, zda by pro mě případně nepřijel, aby pro mě tedy dojel. Jen jsem se s ním teda nedomlouval pro případ zastavení na hranicích deset minut před odjezdem autobusu, ale tak nějak jsem počítal, že dřív jak v osm večer tady nebudu. Co už, ušel jsem to nějak rychle.  

← VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN III.

IselTrail - Den 1. →