Vlčí soutěskou zpátky do středověku

30.05.2021

Tentýž člověk, co mne poslal do Telfské soutězky, mi dal ještě jeden úžasný tip na výlet a to Wolfsklamm nedaleko malé obce Stans. A ačkoli se jednalo jen o krátký jednodennní výlet, já si ho opět trošku prodloužil a udělal zajímavějším. No, musím říct, že jsem byl překvapen místy, která jsem míjel a na která narážel. Nejprve pochod po dřevěných mostcích úzkou soutězkou, kterou se valily jasně bílé vodopády, pak výstup ke klášteru a odtud návrat lesy a loukami, přičemž po sestupu do údolí jsem narážel na tolik církevních staveb, že jsem to za celý život během jediného dne snad naviděl. Nakonec jsem došel až do nedalekého města Schwaz, které mne doslova pohltilo svou středověkou atmosférou. Byl to můj poslední výlet do takto vzdálených míst před začátkem léta a musím říci, že se opravdu vydařil.   

Pokud se dobře pamatuji, toho rána mi nebylo úplně nejlíp a cítil jsem se především neskutečně znaven. Nu, snad za to mohly jarní alergeny, které na mne už začínaly působit. Na druhou stranu den byl od samého rána krásný, slunce svítilo, obloha byla jasně modrá a nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad počasí mohlo pokazit. Nasedl jsem tedy na autobus a vyrazil na Landeck-Zams Bahnhof, kde jsem záhy přesedlal na vlak a pokračoval dále až na Stans, malé Tyrolské vysničky ležící těsně při trati.

Jako každá jiná tyrolská obec se i tato pyšní malebnými bílými domečky i kostelíkem usazenými v hornaté krajině. Došel jsem tedy do centra obce, skočil si do místního obchodu pro něco malého k snědku a pokračoval dále, až jsem došel na lesní cestu, při které stála malá budka. Abych mohl pokračovat dále, musím zaplatit 5 euro. Zvláštvní, za vstup do lesa bych toto opravdu nečekal. Ale tak zbytek cesty je potřeba řádně udržovat, tak co.

Pokračuji tedy dále a ještě kus šlapu po pevné lesní stezce táhnoucí se pod skalami, zatímco hluboko pode mnou hlasitě duní valící se potok. Netrvá dlouho a záhy nastupuji na první z dřevěných mostků zabudovaných do skalní stěny. Ano, právě zde začíná stezka plná zážitků. Člověk šlape stále ve stínu skal a dýchá příjemně vlhký vzduch proudící z chladných vod pod ním samotným. Neustále přitom postupuji po dřevěných mostech a schůdcích, na jaké jsem zvyklý z výstupu podél Bílé Opavy. Oproti vlčí soutězce je však Bílá Opava velké nic. Opravdu, je to zde nevídaná nádhera. 

Blíží se poledne, já opouštím soutězku a pokračuji stále výše lesem, dokud nespatřím nahoře se tyčící klášter, k němuž musím překonat dřěvěný most krytý střechou a tvořící spíše tunel s velkými okny, jaký jsme zhruba mohli vidět v Bradavicích ze světoznámého Harryho Pottera. Jsem na druhé straně a stoupám ke klášteru, k mé smůle jej však nemohu navštívit a prohlédnout si jeho vnitřní prostory. Stejně tak si nemohu sednout ani na kus jídla v místní hospůdce, poněvadž stále ještě nejsem očkovaný a test jsem si k vůli této cestě také nedělal. Sakra.

No, co mi zbývá. Pokochám se okolím i výhledy do krajiny, pořídím nějaké fotky a dám se na cestu zpět do údolí. Tentokrát se však již nevracím soutězkou, ale po další z Jakobsweg, kterými je Tyrolsko doslova protkáno. Z prvu kráčím převážně lesy, ale ty posléze začínají řídnout a já si tak užívám skoro letního slunce. Dokonce míjím i louku plnou alpských krav, které se opět vydávají až za mnou. Jo, co ty kravky na mne vidí, to nikdy nepochopím. Pohladím je a pozdravím se s nimi, poobědvám na nedaleké laviččce něco ze svých skromných zásob a zase pokračuji dále. 

Scházím k městu Schwaz a již cestou míjím bezpočet kapliček a kostelíků, přičemž těsně před městem narazím na další církevní stavbu a Benediktínský klášter. Safra, tolik církevních staveb za jediný den jsem ještě neviděl, říkám si. No, a to ještě nevím, co vše dneska ještě uzřím. Kolik dalších kaplí, kostelů a chrámů. No co vám budu povídat, bude toho ještě spousta.

Pokračuji na Schwaz a už z dálky vidím hrad tyčící se vysoko nad městem. Jo, tam chci dojít. To bude mé cesty další cíl. Ještě před tím však musím projít městem a sotva se ocitnu v jeho centru, jsem doslova očarován. Minulost na mne dýchá ze všech stran. Já, takový milovník dějin, se najednou ocitám oo pár století zpátky. Hrad počká, tohle si chci užít. Beru tedy do ruky foťák, pobíhám z místa na místo, procházím se ulicemi a užívám si atmosféru starých časů.

Nakonec však centrum opouštím a dávám se na výstup k melému hrádku nad městem. Není to nijak daleko ani se nejedná o kdo ví jak náročný výstup. Největším nepřítelem se mi tak stávají všudy řítomné alergeny. Hepší!

Výhledy na okolí jsou však úžasné. Nakonec stanu před hradem, dovnitř se však nedostanu, neboť je stále zavřeno. Obejdu si jej tedy aspoň, ještě se řádně pokochám výhledem na protější kopce a dám se na cestu zpátky k nádraží. Už se však nevracím centrem, ale podél potoka valícího se městem. I přesto však přes kamenou zídku pořídím v pravdě středověkou fotku.

Cestou domů ještě vystoupím v Innsbrucku a využiji času, který mám a skočím si do centra na skvělou zmrzlinu, na kterou se stojí řada přes půl náměstí. Až po té se vracím na nádraží a pokračuji domů. Jo, není nad to, když máte kartu, se kterou můžete jezdit vlaky a autobusy napříč celým Tyrolskem neomzeně. To se to jinak cestuje.

← Pěšky do Innsbrucku

Léto 2021 →