Vysoké Tatry - Den 3.

Den na Tatranské magistrále

20.5.2022

Ráno se budím, venku už je celkem světlo a já nemám nejmenší zdání, kolik tak může být hodin, poněvadž můj telefon leží stále dole na recepci. Odlepím tedy od postele svá spálená hnisající stehna, přičemž na prostěradle zůstávají žlutohnědé fleky. Stav mých nohou se nelepší, ba naopak. Zatímco včera jsem nic necítil, dneska to pálí jako čert. Opatrně si tedy oblékám kraťasy a opouštím pokoj, načež sestupuji dolů na recepci. Nikde není ani noha a na recepci také nikdo nesedí. Vracím se tedy na pokoj a ještě nějakou dobu si poležím.

Druhý pokus už je o poznání úspěšnější. Recepční je na svém místě a v jídelně se podávají snídaně. Beru si tedy plně nabitý telefon a mířím něco pojest a hlavně se nakopnout dobrou kávou. Nacpu se co to jen jde a po včerejším letu dolů se jdu optat, jak je to se schůdností trasy dále. Zajímá mne především výstup na Sedlo pod Ostrvou, poněvadž zde mne čeká asi nejstrmnější výstup celé mé cesty. No prý tam asi budu potřebovat mačky, ale lidé tudy chodí. Vracím se tedy na pokoj pro věci a vyrážím na cestu. 

Svižným tempem opouštím chatu a krásnou horskou přírodou obcházím pleso. Zatím jsem zde úplně sám, a to mne velice těší. Mohu si tak plně vychutnávat nádheru a klid hor. Jak však stoupám vzhůru, všímám si, že se o stejný výstup pokouší také dvě dívky, které právě obchází pleso stejnou stezkou, jako já před nějakou chvílí. Nečekám však na ně a ani se jinak nezdržuji a pokračuji po stezce klikatící se vzhůru, dokud nezačne sníh převdládat natolik, že se stezka stává neviditelnou. Ještě se tedy nějaký čas pokouším držet stezky, ale nakonec se obrácím přímo ke svahu a zarážeje hluboko do sněhu nohy a tu jedinou hůl, která mi zbyla, šplhám vzhůru. Když si vezmu, co se mi včera stalo, celkem riskantní kousek. Prostě nepoučitelný blbec

Dá to fakt zabrat, ale po asi hodině neustálého šplhání hlubokým sněhem vzhůru opět přecházím na stezku a za sebou nechávám jasně viditelné čerstvě vyšlapané schody, které tak můžou využít i další chodci. Když pohlédnu dolů, vidím, že tak činí i ony dvě neznámé děvčiny. Zavolám na ně tedy aspoň, že zanedlouho už to mají za sebou, otáčím se na patě a zdolávám poslední metry na Sedlo po Ostrvou, kde se rozhodnu vyšplhat na nedaleký vrch Tupá. Ztratím tím celkem dost času, ale ten výhled mi za to stojí. Těsně pod vrcholem navíc potkávám osmdesátníka, který má slezené snad celé Tatry a bežně zde spává v přírodě. Sedáme si na velké kameny a asi hodinu si zde dokážeme povídat o našich cestách a horách. Člověka celkem zahřeje, když slyší, že i tak zkušený horal jako tady pán sem tam sjede, jako se mi to stalo včera. Vlastně i on se proletěl ve stejný den, takže nebudu zas takové kopyto. Prostě stačí, když podjede hůl a už to sviští.

Nakonec naše příjemné povídání ukončíme a vydáváme se každý vlastní cestou - já nahoru a on zase dolů. Na vrchol vylézám tak akorát na svačinu a zatímco ji do sebe láduji, přihání se těžké šedé mraky a začíná z nich lehce pršet. Oblékám si tedy bundu a rychle dojím, načež se vydávám na cestu zpět na Magistrálu. Je zvláštní, že jsem ty dvě děvuchy zatím neviděl procházet dále ani šplhat na protější Ostrvu. Buď jsem si jich nevšiml, nebo to nakonec vzdaly, otočili se a vrátily ... teda jak se jim nestalo něco horšího, ale snad ne.

Když slézám dolů, už je zde celkem dost turistů a mi je jasné, že jsem ztratil neskutečně mnoho času a chci-li dojít alespoň do Vysokých Tater či Tatranské Lomnice, mám co dělat, abych stihnul alespoň nějaký vlak domů do Ostravy. Příliš se tedy nezdržuji a rychlým krokem si razím cestu po Magistrále k dalším mým cílům, přičemž jasně viditelnou stezku střídají častá sněhová pole, kterými bloudím, dokud nenaleznu stezku na jejich opačné straně. Někdy jde o přechody opravdu strmých úseků, a tak jsem po včerejším adrenalinovém hapeningu snad ještě opatrnější. 

Míjím malebné Batizovské pleso položené ve zdejší krajině, kde se chvilku zdržím pořizováním fotek a především si zde doplním vodu. Pak však místo opouštím a zaměstnávám nohy dalším pohodovým horským pochodem. 

Stezka mne tak dovede až na Velické pleso, při kterém stojí Sliezsky dom. Přemýšlím, že si zde zajdu aspoň na rychlou polévku, pivo a toaletu, ale na horský hotel to vypadá trošku moc luxusně a nabývám dojmu, že v tuto roční dobu je restaurace pouze pro hotelové hosty. Alespoň to tak na mne působí a necítím se, že bych zde s mými odřeninami a obnošenými věcmi úplně zapadl, a tak restauraci nechávám za zády a pokračuji ve svém veselém putování. 

Musím říci, že tato část magistrály je o poznání lepší než úseky, kterými jsem šlapal včera a krom výhledů na nedaleké Nízké Tatry vede opravdu zajímavými a krásnými místy. Jasně modrá obloha zdobená kupulovitými bílými mraky tento dojem jen podtrhuje. 

Pokračuji ještě nějakou dobu, když tu mne napadne, zda bych se neměl taky podívat, jak mi jedou vlaky a jak to stíhám. Na nějakou dobu si teda sedám na veliký kámen a kontroluji jízdní řády. Jo, ještě něco mi jede, ale celkem pozdě. Pokud mne paměť neklame, tak až něco po deváté s tím, že v Popradu budu čekat do půlnoci na noční vlak do Ostravy. Na ten se mi však z mi záhadného důvodu nedaří koupit lístek, a tak toho nechávám a poslouchaje Zaklínače - Divoký hon pokračuji na Vysoké Tatry - Starý Smokovec, přičemž až po Hrebienok pokračuji po tatranské magistrále. Zde však přecházím na Zeleně značenou asfaltku a tyto nádherné kopce pomalu ale jistě opouštím. 

Čeká mne tak zdlouhavý mírný sestup lesy a nakonec přicházím na okraj Starého Smokovce, kde ochotně v koši nechávám tu jednu hůlku, která mi po mé cestě napříč Tatrami zůstala. Však co s jednou? Před odjezdem do Dolomit, které jsou cílem mého dobrodružství hned příští týden, si holt budu muset narychlo pořídit nějaké nové. Teď je však čas se najíst. Je kolem šesté, první vlak mi jede až po deváté, a tak mám spoustu času.

Ještě nějakou dobu se tak procházím po Smokovci, až nakonec zapadnu v jedné místní kolibě. Dávám si výborný drůbeží vývar s nudlemi a zeleninou a konečně mé vytoužené halušky. Ani po jídle však nikam nespěchám. Hraje zde živá cimbálovka a chlapíci jsou vskutku čiperní. Když jim něco i já přihodím, pochválí mi můj tyrolský klobouk a spustí Vídeňský valčík. Prostě nádhera. Také mi zde dovolí nabít si telefon, takže bych byl vůl, abych odtud utíkal a pak někde seděl po tmě a znuděně jen zíral do temnoty noci. Strávím zde tedy celkem báječný večer a až po té zamířím hledat nádraží. Času mám však tolik, že jdu až do Nového Smokovce a i zde se ještě něco načekám, než mi přijede vlak směr Poprad.

V Popradu bych pak měl mít minimálně další dvě hodiny, než přijede vlak, na který se mi nedaří sehnat jízdenky. Na nádraží zjišťuji proč. Je to noční vlak, kde je nutná rezervace a je kompletně vyprodaný. Naštěstí však ještě o hodinu později jede Leo Express, který do Ostravy přijíždí ve stejnou dobu jako vlaková souprava vypravená společností České dráhy. Kupuji si tedy místenku a další hodiny se procházím nočními ulicemi města, které se zdají mnohem bezpečnější, než nádraží. Na vlak přicházím tak akorát a nepohodlně zkroucen na sedačce vyrážím domů na Ostravsko. V Ostravě si bolestivě odlepím kraťasy z mých hnisajících ran pod zadkem a vydávám se na autobus, který mne domů doveze krátce po slunce východu. Pozdravím se s tatou a bratrem, kteří zrovna vstávají a jdu spát. 

← Vysoké Tatry - Den 2.

Dobrodružství v Dolomitech →