Vztah k přírodě a cestování

K výletům do přírody jsem měl blízko od malička a byl jsem k tomu také od útlých dětských let veden. Aby taky ne, když tata býval v mládí tramp. Často jsem tak jezdili pod stan na místa, kde trávil v mládí spoustu času, jako například do břidlicových lomů kolem Jakartovic. Letní tábor v Olšovci, který pomáhal stavět, pro mě pak bylo moje první velké dobrodružství. Moc si toho z té doby sice nepamatuji, protože mi mohly být tak tři roky, možná pět max, ale vím, že jsem zde byl a velice matně si to vybavuji některé momenty. Co si však naopak pamatuji až moc dobře, jak mne jednou v noci dohnala viróza či úpal a já se pozvracel ve stanu, jak nám pak vše smrdělo a jak se rodiče snažili dalšího dne v táborových podmínkách marně vyčistit.

Víkendové výpravy pod stan někam k řece či do starého srubu v Jilešovicích, opékání v lesích, výlety do hor a dovolené pod stan spojené s dlouhými túrami krásnou českou krajinou mne pak provázely od nejmladších let až do puberty, kdy jsem se trhnul a najednou mne čas s rodiči začal strašně vadit a otravovat a já i na denních procházkách utíkal všude napřed. Ale v dětství mne tyhle cesty neskutčně bavili a měl jsem je rád. Kdykoli jsem se však zeptal, proč jezdíme do kempů pod stan a ne na hotely jako mí spolužáci, dostalo se mi fakt hloupé odpovědi. "Hotely jsou špatné a člověk slyší přez zdi ostatní lidi a nemá chvilku klidu." Taková hovadina co? Stěny stanu jsou oproti tomu hluku nepropustné. Že jsme žili v paneláku, kde jsme slyšeli každého souseda, na to teprve sere pes. Byli jsme chudí? Tak moc to naše pod stanem bavilo? Asi obojí, ale ta výmluva byla fakt perla. Tenkrá jsem jim to samozřejmě sežral a spokojil se sní. Byl jsem asi hrozně naivní děcko.

Prázdniny u tety Anežky

Další kapitolou prohlubující můj vztah k přírodě pro mne bývaly prázdniny u tety Anežky. Ona to vlastně nebyla teta. Byla to sestra moji babičky. Ale říkali jsme ji teta Nežka. Ta žila ve Vamberku a měla chatu ve Slatině někde na úpatí Orlických hor. Na té chatě žila většinu roku krom zimy a stryk Laďa odsud snad ani neodjížděl. Měly velkého německého ovčáka Kazana, kterého stryk dostal od policie po odchodu do důchodu za roky dlouhé služby, králíky a obrovskou zahradu. Vesnice byla v překrásné přírodě mezi lesy a hned za plotem zahrady projížděl několikrát denně vlak, což pro mne coby malého milovníka vlaků bylo teprve něco a vždy jak jsem slyžel jeho troubení a pískání brzd v zatáčce, kterou zde starý motoráček musel zvládnou, utíkal jsem k plotu zamávat.

Dnes si uvědomuji, co vše pro mne tohle místo znamenala. Teta Nežka a stryk Laďa měli totiž také vnoučata ve zhruba stejném věku jako já nebo jen o pár let starší. No dobrá, někteří byli starší o něco více. Sestřenice už byla spíš krásná mladá slečna než dítě. Ale to je vlastně jedno. Odlišný věk nám nebránil užít si krásné prázdniny v přírodě a spolu si hrát. Také si pamatuji na velkou hostinu, když stryk slavil šedesátku a sezval snad celou vesnici a veškeré příbuzenstvo a kamarády. Dechovka hrála, na zahradě se sedělo u obrovských stolů plných jídla, zpívalo se, jedlo, pilo. Prostě klasická vesnická hostina jak má být.

Léto u tety Nežky pro mě bylo to nejkrásnější, co jsem za svých mladých let mohl zažít. Byl jsem tam pouze já, mne rozmazlující babička, hodný prastýc, mladé příbuzenstvo a především opravdu rázná ale hodná prateta (taková druhá Škopková ze Selunce, seno, jahody a to jak postavou, tak i povahou, jen o něco hodnější - ale jíst zeleninu mne i tak naučila!)

Každý den jsem s nimi trávil venku a vyráželi jsme na procházky do okolních lesů, sbírali houby i lesní plody. Teta měla zahrádku, kde pěstovala všechno možné a pak to i zavařovala, vyráběla všemožné marmelády a sirupy, pekla koláče a ze všeho nám vždy nabalila celé batohy na cestu domů.

Tyhle prádzniny bývaly asi opravdu nejkrásnější část mého dětství. Až mi oči zvlhly, jak na to teď vzpomínám.

---

T.O. Zálesák →