Zlatou stezkou Českého ráje

15. - 18. 5. 2020

Rok 2019 přešel v rok 2020 a svět zasáhla naprosto nečekaně pandemie neznámého viru. Provozy se zastavily, ubytovací a stravovací zařízení ukončily svůj provoz a jednotlivé státy uzavřely své hranice. Nikdo pořádně nevěděl, co bude dál. Vše bylo zavřené a nic moc se nedalo dělat. Jediným vyžitím se lidem staly výlety do přírody a to jen na území rodného státu či v zemi, kde se právě zdržoval. Za hranice ani krok! Kdo se přiblížil k hranicím s Polskem, měl pak co dělat s polskou armádou hrající si na válku - vykopané zákopy, stromy zkácené přes cesty, střelba do vzduchu a odhánění lidí od hranice. U nás ve Slezsku to došlo dokonce tak daleko, že Poláci obsadili českou kapličku a pak to muselo řešit ministerstvo obrany. No prostě blázinec. Situace na hranicích s ostatními státy byla však přívětivější. 

Mne ta doba zasáhla v Tyrolsku a jako téměř každý jiný jsem se dal na zběsilý útěk do rodné země, které se první vlna pandemie téměř ani nedotkla. První dva týdny jsem strávil v karanténě u kamaráda Wojcka a po úspěšně prodělaném negativním testu dal jsem se na celodenní pěší cestu domů do do Hlučína a další dny se toulal aspoň svým rodným Slezskem či se vydával na jednodenní výlety do nedalekých Beskyd. I to mne však brzy omrzelo a mi začaly chybět mé několikadenní pochody.

Kdo mě zná, ví totiž, že celkem hodně chodím. Rád se toulám údolími, zdolávám rakouské vrcholy, nadevše miluji dlouhé hřebenovky či se jen tak jako Bezruč toulám alespoň mým rodným Slezskem. Hor si však na té své ostravské pánvi moc neužiji. Nedaleké Beskydy jsem už celkem prochodil a několikrát přešel, vzdálenější Jeseníky také. Tudy jsem se vlastně dostal až někde do Orlických hor a letos bych to rád protáhl, ale o tom snad někdy příště. Abych si každý den vyběhl Lysou Horu, na to mě příliš neužije. Vždyť je tam lidu jak na matějské pouti a Pustevny i posvátný Radhošť jsou lunaparky jakbysmet. Lidé však nebudou největší problém. Ti jsou v těchto dnech, kdy ve městech není moc co dělat, rozlezlí všude.  

Já potřebuji někam táhnout. Dlouhé dny jít a vnímat, jak se kolem mne točí slunce. Jak se mnou putuje krajinou od východu k západu a určuje můj den. Miluji cesty, kdy usínám vyčerpán se slunce západem a s východem se opět budím plný sil. Po měsíci sezení doma jsem si tedy řekl, že je čas vyrazit na nějakou další cestu. A poněvadž turistické chaty, hotely a všemožné ubytovny budou ještě zavřené, nezbývá, než se vrátit ke starému dobrému bivakování a se spacákem na zádech se toulat a ustlat si prostě tam, kam mne nohy zanesou. Nakoupil jsem tedy základní výbavu na travelight.cz (dnes gramino.cz) a vydal se na svůj první zdařilý trek nalehko se spaním ve volné přírodě. Nechtěl jsem to hned přepálit, a tak jsem si pro začátek vybral něco lehčího a vydal se do Českého ráje, kudy vede Zlatá stezka Českého ráje. Ano, právě tu jsem se rozhodl ujít a jsem rád, že se s vámi nyní mohu podělit o své zážitky i snímky z cesty.

---

Zlatá stezka Českého ráje startuje v Mladé Boleslavi a po červené turistické značce vás provede nejkrásnějšími místy Českého ráje, až nakonec dojdete do Jičína. Kdo se však rozhodne svou pouť začít až v Mnichově Hradišti, o moc nepřijde. Ne že byste nešli hezkou krajinou, to ne. Ale sám z těch míst nemám snad jedinou zajímavou fotku. Za to však spoustu zážitků. Hned první je spojený s obcí nesoucí nelibé jméno Hrdlořezy, kde na vás čeká malá past v podobě rozcestníku, kde se střetávají hned tři červeně značené stezky. Vůbec by mě to nenapadlo a přesvědčen, že jdu jen po červené a nemám se kde ztratit, prostě bez rozmyslu stáčím své kroky doleva a kráčím dále. Projdu mezi domy evropských indiánů, které dost proslavil seriál Most, prošlapu se celou obcí a konečně jsem opět v lesích. Až po hodně dlouhé chvíli mne napadne nahlédnout do mapy, jak daleko je Bakov nad Jizerou, poblíž kterého jsem chtěl nocovat. Jen 10 km. Na úplně opačnou stranu ovšem! "Kdo dal tři barvy na jedno rozcestí? Máme těch barev u nás snad málo", zanadávám si.

Obracím se a uháním zpět na Hrdlořezy, Josefův důl a toulám se lesy a poli až do Nové Vsi

u Bakova, kde zmámen žízní zasednu na terasu a zapovídám se s chlapci od sousedního stolu. Poněvadž počasí posledních dní bylo nejisté, v mapě jsem si vyhlídl nocleh poblíž obory Klokočka, kde je také turistický přístřešek a především studánka s pitnou vodou. Zde jsem chtěl být před slunce západem, ale nakonec zde dorazím až za tmy. Jak říkám, zapovídal jsem se a slečna servírka také s placením zrovna nepospíchala.

Naštěstí mám po ruce skvělou čelovku. Na místě si uvařím svůj večerní čaj, zaliji pohanku vodou aby nabobtnala do rána, roztáhnu spacák a zalehám. V noci mě vyruší jen lesní správa, která se vrací na oboru, výrostci, kteří si zde přišli začoudit veselé listy, ale raději odtáhnou, jakmile mne spatří a pak už jen divoký koncert sov a sýčků. Dá to fušku, ale nakonec zaberu a prospím se až do chladného rána, kdy mne vzbudí přenádherný ptačí koncert. Teprve nyní mám možnost docenit krásu místa, které se mi pro tuto noc stalo domovem.

---

V Mnichově Hradišti si dokoupím téměř vše co potřebuji (na oběd jsem jaksi zapomněl) a vydávám se dál. Slunce pěkně peče a cesta vede více méně po lukách a polích. Skvělá příležitost dobít si svou solární nabíječku. Myslel jsem si, jak to bude super doplněk na cesty, to jsem ještě ovšem nevěděl, jak ten krám po prvním dnu cesty začnu nenávidět. Člověk se s ním celý den natáčí za slunkem jak nějaká slunečnice, ale to je tomu šmejdu asi málo. Nenabíjí to absolutně.

Nevadí. Jdu dále.

Blíží se čas oběda a mi dochází, že jsem si zapomněl koupit něco, co by se dalo poobědvat. Vždyť pro to hlavně jsem do toho krámu přeci šel ne? Jak se však blížím ke zřícenině hradu Valečov, krom prvních skal na mne vykoukne také oáza v podobě parkoviště s občerstvením. Hurá, jsem zachráněn. Dávám si klobásu a pivo, kochám se výhledem na hrad a marně se snažím slunci vystavovat ten "samonabíjecí" šmejd. Pojím, a vydávám se dále, až konečně stanu u hradu...

Od hradu už člověk šlape lesy a skalami. Je samozřejmě víkend a lidu je všude plno. Jak na to tak koukám, roušky v tomto bohy zulíbaném kraji nikdo moc neřeší. A co už vůbec místní neřeší, jsou jejich uřvaní gizdi. Mě učili, že se v lesích neřve. Možná by to mohl říct někdo i jim, pomyslím si vždy a kráčím opět dále kochat se krásami přírody, přelidněnými skalisky a výhledy na českou krajinu.

Člověk ani neví jak a Příhrazskými skalami se dostává až na Drábské světničky.

Tu a tam na něj vykouknou i skály odjinud... 

Jsou sice vzdálené a nedají se moc dobře zachytit. Brzy však člověk dorazí i k nim a řeší tentýž problém z opačné strany.

Při protahování se skrze úzké chodbičky skalního "labyrintu" s naloženou krosnou si jen povzdechnu, že tohle by na hřebenu asi nehrozilo, ale šlapu vesele dále. Dobrá nálada ani síly mne stále neopouští.

Nakonec dorazím až na hrad Kost. Jak už to tak bývá, probíhá rekonstrukce, takže si moc historických snímků hradu z mého milovaného filmu Mladý Ivanhoe neužiji. Zamířím tedy někam na jídlo. První zařízení stravovacího tipu, na které narazím, už zavírá, tak se o kousek dále zprasím smažákem. Takovým tím jídlem, na které člověk dostane jednou za půl roku chuť, ale pak už ho zase dlouho vidět nemusí. To bude asi tou přejedeností z dětství. Vždyť který capart nemiluje tu natahující se žlutou hmotu?

Kost zabalená ve stavbě moc krásných pohledů nenabízí. Naopak se však pokochám loveckým zámečkem Humprecht. U hradu totiž potkávám staré známé z Jičína, se kterými jsem dříve makal v Rakousku, a ti mne zde vyvezou. Prý to tam prostě musím vidět. A mají pravdu. Rozhodně nelituji. Po zdolaných kilometrech s krosnou na zádech je taková procházka nalehko i milé zpestřením dne.

Pořídím nějaké snímky a než slunce zapadne, jsem opět při Kosti. Rozloučím se s nimi a vydávám se vyhledat jak místo pro koupel, tak i pro nocleh. Koupel nakonec vyřeší molo na druhé straně Bílého rybníka. Na svahu se mezitím nashromáždí nechápavě mě pozorující omladina, ale co, koupel jsem potřeboval jako koza drbání. Vždyť jsem téměř celý den uháněl takřka závodním tempem v plné polní.

Slunce již zapadá a nastává čas najít si místo pro nocleh. Ať však šlapu kudy šlapu, ne a ne něco příhodného najít. Na pravé straně skály, na levé strouha a za ní pěkně vlhká louka. Tuto strouhu nakonec překonám a pokračuji loukou, která mne příliš neláká. Není to jen pro vlhkost, ale též pro všudypřítomné stopy traktorů. Tady ležet, tak si nejsem jist, zda mne ráno některý nezajede. Takto dojdu až do Libošovic a zvažuji, zda se nesvalím na tomto místě na okraji obce. Mé plány nakonec zhatí nade mnou se tyčící lampa, a tak šlapu dále. Jsem na druhém konci Libošovic a poprvé na své pouti vidím Trosky.

Zaraduji se. Jen krátce však, neboť vzápětí začínám opět řešit svůj problém. Kde slehnout? Před sebou na své stezce nevidím nic než pole, tak se nakonec rozložím na louce za vsí. Ještě se ujistím dědy pozorujícího mne přes nedaleký plot, zda to nevadí. Prý je mu to úplně jedno, tak se tady natáhnu. Lepší místo pod skalami v lese i s ohništěm bohužel najdu až druhý den. Na druhou stranu spát v lese, neužiji si tak krásného rána na bohatě orosené louce...

---

V lese krom zmiňovaného nocoviště najdu i trampskou osadu, při které ze skal pramení voda. Doplním si tedy láhev a kráčím dál lesy a skalami až dojdu na tohle malebné místo, v němž se snad zastavil čas již před několika staletími. Dojem starých časů kazí pouze elektrické vedení. Jinak ves - prostě krásný a romantický středověk.

Pokochám se krajinou a pak už můj zrak nepřestává pozorovat blížící se Trosky..

Už jsem skoro pod nimi. Je však devět a to je čas mého prvního jídla. Navíc už pěkně začíná hřát slunce, tak aspoň vysuším spacák a plachtu. A taky nadějeplně vystavuji slunci svůj solární dvoupanel, který až do večera budu marně vystavovat slunci. Již vím, že tohle byla hodně špatná investice a nezbývá, než zastavovat na jídlo po občerstveních a žebrat o možnost dobít si aspoň trošku telefon.

Není však čas ztrácet čas. Trosky jen tak míjím. Stejně jsem zde byl už před lety. Pozdravím se snad s jedinými místními, které jsem potkal (pasoucími se krávami) a valím dále směrem na Hrubou Skálu.

Je to celkem sešup z kopce, obzvláště s plně naloženou krosnou. Ale opět si to užívám. Seběhnu až k rybníku Vidlák, koupím si tam hořký kafe a pěkně lesem po rovině si to šlapu dále. Další skály na sebe nenechají dlouho čekat. Pokračuji podél nich, toulám se hlubokými lesy až nakonec po nějaké té hodince vystoupím z jeho stínu na rozlehlé louce. Přejdu ji a opět se ztratím slunci v chladu lesa, kde mne čeká další stoupání.

Na Hrubé Skále si dám čočkovou polévku, bramboráčky a pivo. Nějakou hodinku si zde posedím a nechám si aspoň trošku dobít telefon, než se vydám dále na Turnov zdejšími krásnými skalními městy...

Zatímco Mladou Boleslav na začátku trasy jsem si musel prokličkovat tak nějak celou, Turnov Zlatá stezka spíše jen tak lízne. Pokud tu trasu půjdete, odbočte dále do Turnova, nakupte si dostatek jídla a také si vyberte hotovost. Následující dva dny se vám to vše bude opravdu hodit. Jen kousek za Turnovem totiž opět začíná nádherná příroda a krásný středověk, které vás už budou provázet na vaši cestě až do Jičína.

Blíží se šestá a konečně je na dohled i Frýdštejn. Tam by mělo být dle map nějaké zahradní občerstvení. Snad to ještě stihnu. Ano, jsem zde jen pár chvil před zavíračkou, ale nevypadá to, že by už chtěli končit. Zahrada je plná místních a všichni jsou rádi, že si konečně zase můžou posedět se sousedy u piva. Taky si dám.

Karty zde však neberou, a tak si za poslední stokorunu kupuji párek a pivo. Dvacku nechám slečně u okýnka, i když vím, že bych ji mohl druhý den potřebovat. Milá servírka se však přes okénko ujme mého vybitého telefonu a dá mi i tip, ať jdu spát na hrad. Prý se to nesmí, ale ona už si tam párkrát poležela. Prý stačí přelézt hradní zeď. Jen se usměji myšlence, jak se s krosnou šplhám přes hradby, ale nakonec se rozhodnu nehrát si na dobyvatele. Slunce přece ještě nezapadlo a čím dále dnes dojdu, tím méně půjdu druhý den. To dá přeci rozum ne? Hradem se však pokochám a nezapomenu si počíst i něco o jeho historii.

Odtud mne cesta opět zavede do lesů a skal, kde se mi dlouho nezdá, že bych mohl najít příhodné místo na spaní. Přitom dle té slečny tu mělo být míst pro nocleh všude dost. Nakonec však mou pozornost upoutá brána Pantheonu. Už když ji vidím, něco mi říká, že na druhé straně bude příhodný plácek pro spaní. A skutečně je. Vysoko na skalách se nalézá rovná plošina jako stvořená pro nocleh. Snad nejlepší nocleh této cesty. Zaraduji se. Uvařím si svůj večerní čaj a pozoruje datly obývající sousední borovici protkanou jako ementál jejich tunely, si ho vychutnám. Potom už následuje ničím nerušená klidná noc. Snad nejlepší noc této výpravy. A pak nádherné tulácké ráno ...

---

Na kraji malé skály je pekařství. Dokonce se zde dá platit i kartou. Kupuji si výborné koláče a dám se po mostě přes Jizeru dále po červené. 

Za mostem je studánka, tak si doplňuji vodu. Jen kdybych byl býval věděl, že je to poslední pitná voda, na kterou až do Jičína narazím, doplnil bych si ji více. Vyšplhám další kopec a pokochám se zvlněnou českou krajinou. A podivím se, na jakém zvláštním místě že jsem to v noci vlastně spal.

Odbočím z cesty a na dalších skalách posnídám nakoupené koláče - posvétné trio tvaroh, mák a povidla. Jsou výborné. Pohanku si nechám dnes na později. Odtud se vrátím zpět na červenou značku. Až zpětně zjišťuji, jakou chybu jsem udělal. Zatímco červená vede pouze lesem, žlutá se klikatí skalním labyrintem a poté se na červenou opět napojuje. Nevadí. Příště. I tak si nějakých skal ještě užiji. Již však posledních.

Dále už cesta pokračuje jen kopcovitou krajinou bohatou na louky a chudou na lesy, přičemž se parádně spálím. Do večera jsem červený jak rajče.. Solární nabíječka má však slunce očividně stále málo. 

Na obloze není ani mráček a je pořádné vedro. Cestou se tak brzy připravím o veškerou vodu. Naštěstí je zde lid dobrý a láhev mi rádi dočepují. Dokonce i pivo mi nabídnou. To je moc fajn, poněvadž ty dvě hospůdky, co cestou potkám, jsou stejně zavřené a obchod široko daleko také není žádný. Vypadá to, že na oběd bude pohanka a na večeři jen kefír. Nakonec tomu tak i je.

Je neskutečné vedro. Stále více spálený kráčím po loukách a prašný stezkách, a všude se vyhřívají hadi. Člověk musí opravdu koukat, kam šlape. Téměř co krok slyším zlověstné zasyčení a vidím, jak cosi rychlostí blesku mizí v trávě. Louky jsou tu však krásné a nabízí malebné výhledy na krajinu.

Je však vedro a široko daleko není jediný pramen. Zachrání mne až dobří lidé Košově, kteří mi doplní láhev vodou a dokonce nabídnou i již zmiňované pivo. Hned se jde líp. Před sebou mám poslední kopec své cesty. Jakýsi vrch Tábor, kde by měla být restaurace, rozhledna a také nějaký přístřešek. Na to, jak mi celý den ten vrchol unikal a na každém rozcestí byl dál, nebo se naopak nepřiblížil ani o kilometr, najednou jsem nahoře nějak rychle. Restaurace je samozřejmě zavřená, ale aspoň zde nejsou téměř žádní lidé. Večer pak vůbec žádní. Ještě nebylo ani pět a do Jičína je to necelých 12 km. Teoreticky se to dá zvládnout. Ale jsem celkem vyřízený a co jak dojdu do Jičína a zmeškám poslední spoj? Nakonec se rozhodnu přenocovat právě zde, v turistickém přístřešku. Na to, že jsem šel dnes nejkratší úsek za poslední tři dny, jsem vskutku znaven a už kolem osmé mne přepadá pořádná únava. Roztahuji spacák a usínám. Se slunce západem mne však ze spánku vytrhnou stíhačky, které na obloze řádí jako při manévrech. Paráda! Jde to těžko, ale i přes ten hluk nakonec opět usnu.

PS: K večeři byl pouze kefír a ořechová tyčinka. Víc už jsem toho po kapsách nenašel. Pohanka na další den bude opět připravena ve vodě.

---

Ráno scházím prudký svah a dále už kráčím více méně jen z kopce nebo po rovině. Tu a tam se ještě můžu pokochat nádhernou krajinou či malebnou chaloupkou, až nakonec dojdu do vsi Železnice, kde si chci koupit vodu a nějaké to ovoce. Ale ani tady 21. století ještě nedorazilo a karty jsou zde velká neznámá. Nakonec někde v kapse vyhrabu poslední dvacku a kupuji si aspoň magnesii. Na to, že je ta obec samá studna, z žádné nedostanu ani kapičku vody. A jak se u jedné píše, stejně by zde měla být voda jen užitková. Teda když už tady nějaká bude.

Veškerá únava i krize čtvrtého dne jsou dnes dávnou minulostí. Zatímco včera jsem se pouhých 25 km vláčel téměř celý den, dnes poloviční trasu zvládám za necelé dvě hodiny. Již po osmé hodině ranní se ocitám v místě, které si vybavuji z Valdštejnských slavností - při Valdštejnské lodžii na okraji Jičína.

Projdu se kolem, vyfotím si ji a zamířím Lipovou alejí k Jičínu. Když jsem tudy šel posledně, mašírovalo tudy celé Valdštejnovo vojsko. Dnes se zde sem tam mihne někdo s rouškou. Za ty dny v lesích jsem úplně zapomněl, že v Evropě řádí mor a proč vlastně nosím šátek na krku. Přetáhnu si ho přes rypák a jdu dále, až konečně stanu na konci své dlouhé cesty, před Valdickou bránou v Jičíně.

Hurá, zaraduji se a odepnu si pás držící mi pevně na zádech krosnu, který už mě začíná řezat. Najedou úplně zapomenu, že na něm visí má cestovní lékárníčka, kterou tak nadobro ztrácím. Tohle už je druhá oběť tohoto výletu, ale snad se mi podaří sehnat jinou.

Pohanka dnes počká, teď je hlavní se po dlouhé době najíst jako člověk. Nechám si doporučit kavárnu Všehochuť, kde si dám výbornou anglickou snídani. Fazole, vejce, slanina a párečky jsou totiž přesně to, co moje dna nyní tolik potřebuje. Posnídám, projdu se po městě a zamířím na nádraží. Cestou chci navštívit ještě místní Kaufland, před tím je však řada jak na banány. Co se děje? Ještě nebylo deset a jsou vpouštěni pouze starší lidé. Ta kumulace mladších venku, kteří budou během pár minut také vpuštěni, je jistě zachrání. Nezbývá než se smát celé té situaci a zamířit do pekárny, která naštěstí nepodléhá žádné věkové selekci. Opět si beru své oblíbené koláčové trio - mák, tvaroh a ořech ... mňam.

Cestování zdar! Nechť vaše kroky provází slunce jané.

← CzechTrip 2018

Horem dolem do Narnie →