Šumava - 3. Den: Kamarádi

8.6.2020

Když se ráno vzbudím, jedním okem vykukuji ze spacáku a nadějeplně pozoruji trhající se oblohu. Je to jen proužek, ale přesto doufám a věřím v dobré počasí. Modrý pruh se roztahuje v nadějné okno. Nikam nespěchám. Konečně je mi teplo a kamarádi dorazí až odpoledne. Ležím tak do devíti v teple spacáku a přemýšlím, jak dál s promoknutými věcmi. Mračna se mezitím roztrhají a objevuje se modrá obloha a slunce.

Posnídám, obléknu si druhou suchou košili a kraťasy a všechny mokré věci zavěšuji na batoh tak, aby na větru a slunci mohly schnout. Mezitím přijíždí nějaký lesák, pozdravíme se a on mizí v lese. Já naopak šlapu dále na Černé jezero. Dolů je to opravdu sešup, který doufám nebudu muset šlapat zpátky nahoru. Jsem však rád, že jsem zde nešlapal ve včerejší průtrži, poněvadž oba v mapě zaznamenané přístřešky jsou srovnány se zemí a celou tu trasu bych tak absolvoval tam i zpět v tom nejhorším, co mne na cestách zatím potkalo.

Pořídím tedy pár snímků, přečtu si něco o vzniku jezera a historii místa a nakonec skončím u studia mapy. Ten krpál se mi nahoru moc šlapat nechce, a navíc se nerad vracím stejnou cestou, kterou jsem přišel. Nakonec to však hecnu a svižným tempem si vyběhnu až nahoru. Jde to snáz, než jsem čekal. Dojdu zpět k onomu přístřešku, kde jsem nocoval a začnu balit věci, které mezitím oschly, či je převěšovat tak, aby vlála a sušila se právě ta mokrá místa, která na nich zůstala. Mezitím se vrací onen lesák, který mne zda ráno zdravil. Musí si říkat, co je to za trotla, že se stále balí. Co už. Zvedám se a prosluněným lesem šlapu zpět na Čertovo jezero.

Zde mám na výběr. Buď se můžu vrátit stejnou cestou, nebo obejít přes obec Špičák. Nakonec se rozhodnu pro druhou možnost. 

Než dojdu do Železné Rudy, jsem opět suchý. Balím tedy batoh a mířím na oběd do restaurace U Jelena. Než dojedou kamarádi, dám si po jídle ještě další dvě pivka a vydám se jim naproti. Oni přijíždí a bohové mi opět ukazují, že jsem neměl čekat a jít dále. Začíná se kazit počasí. Navíc jsou všichni hladoví, a tak jdeme zpátky do Jelena. Zde má aspoň každé okno nějakou zásuvku a tak si můžeme dobít telefony. Mezitím se venku pořádně rozprší a nevypadá to, že by mělo jen tak přestat. Je to přesně takový ten chcanec, u kterého víte, že se jen tak nepřežene. Na Hůrku je to však pouze deset kilometrů, a tak sedíme a mastíme prší, dokud se to nepřeprší.

Zahanbeně musím přiznat, že těch piv padlo opravdu hodně a já měl už tak trochu náskok. Jak už to u mě s tím proklatým nápojem bývá, hrtanová příklopka si vzala dovolenou, a do mě jich zahučelo dvanáct jak Němců do krytu. Nechlubím se. Hrdý na to nejsem. Jen pro úplnost příběhu suše konstatuji. Samotnému by se mi to nestalo. Vlastně mám tak trochu okno, kdy a jak jsme odcházeli a zda ještě pršelo. Jen vím, že dále v lese byla taková mlha, že už nemělo ani cenu vytahovat foťák a na to, jak se ostatní báli, že mne budou tahat, nakonec měli co dělat, aby mi stačili a já měl místy i kilometrový náskok. Aspoň je mi jasné, proč Obelix nesměl pít kouzelný nápoj, když se v něm koupal jako malý.

Nakonec jsme na nouzovém nocovišti Hůrka ještě za světla a kamarádi si staví stan, zatímco já poprvé roztahuji můj tarp. To i přesto, že v déšť tuto noc nevěřím.

← Šumava - den 2.

Šumava - den 4. →