Nastal květen a já stále trčel v Tyrolsku, které se mi za poslední měsíce stalo novým domovem, ale i tak trošku vězením a kde jsem si užíval půl roku epidemických prázdnin, které mi dobře platil rakouský sociální systém. A zatímco gastro a služby byly dlouhodobě zavřené, já neměl na práci nic lepšího, než chodit po horách a brodit se sněhem, kterého tehdy napadlo místy až po pás. Během zimy jsem tak zdolal spoustu vrcholů nebo se dostal těsně pod ně jen s minimem zkušeností a bez řádné výbavy do takového terénu. Nosil jsem pouze dřevěnou hůl a maximálně sněžnice, ale mnohdy ani ty ne. S příchodem jara a teplejšího počasí se však stávaly tyto cesty stále nevyzpytatelnější a nebezpečnější pro množství lavin, které se začínaly čím dál častěji sypat. Nakonec jsme tak od cest do těchto nebezpečných míst upustili a začali se věnovat novému koníčku - sjeli jsme do Hervisu, koupili ferratový úvazek a lozili jednu ferratu za druhou. Když už jsem na nějakou cestu vyrazil, pak šlo špíše o tůru údolím či nic vysokohorského. Jedna z takových cest mne napříkla přivedla na chatu Verpeilhütte, kde jsem na podzim předchozího roku strávil moc příjemnou noc. A právě během jedné z takových cest napříč údolím Kaunertal, krásný jarní vzduch způsobil, že jsem začal toužit vyrazit na další několikdadenní pochod horami, spát venku, koupat se v jezerech a potocích a po několik dní se volně toulat krajinou, jako během předchozí jara, kdy jsem prochodil Česko křížem krážem. Doslova mne to volalo.

No jo, ale kam vyrazit? Zatímco v údolích už tak měsíc panovalo jaro, nad dva tisíce metrů se válely tuny toho bílého svinstva a laviny bylo slyšet ode všad každým okamžikem. Pokud se vrátím do ČR, zkejsnu na dva týdny v karanténě a přijdu a ten skvělý finanční vývar, který mi měsíčně servíruje rakouský stát. Navíc zatímco poslední dva měsíce svítilo převážně sluníčko, s příchodem května se počasí paradoxně zhoršilo a chcalo skoro každý den. Nakonec mi to však nedalo a vydal se na cestu, kterou jsem měl v hlavě už dlouho. Vydal jsem se po stopách staré kupecké cesty Via Claudia Augusta, která protíná Alpy a po staletí spojovala německé země s Jaderským mořem. Protože všaky byly hranice zavřené, vydal jsem se alespoň od jedněch hranic k druhým a cestou navštívil spoustu historických míst v jejím okolí. Počasí mi celou dobu přálo a zhorčilo se, až když jsem dorazil na hranice s Itálií. Takto to pak bylo po celý květen. Kdykoli jsem někam dorazil, udělalo se pěkně a počasí se zhoršilo, sotva jsem zase nasedl do vlaku či autobusy. Když se to tak vezme, po celý květen jsem kličkoval mezi dešti a poznal opět pořádný kus této krásné alpské země.